Délku řízení o náhradě za újmu způsobenou předešlým řízením nelze považovat za přiměřenou, trvá-li déle, než  jeden rok a šest měsíců v prvním stupni a déle něž dva roky ve dvou stupních. Delší odškodňovací řízení je porušení práva na spravedlivý proces, pokud nenastaly zvláštní okolnosti. Stát má stav napravit a odškodnit. Uvádí to Evropský soud pro lidská práva v případu Žirovnický v. ČR. Vězeň z Mírova tak odpracoval pro právo více, než mnozí lidé na svobodě.

Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva může pomoci všem, kteří svádějí boj se státem o náhrady škody či újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Také následné odškodňovací řízení za neúnosnou délku předešlého řízení totiž v České republice často nabývá obludných rozměrů.

Rozhodná doba začíná u ministerstva spravedlnosti

Stěžovatel Albert Žirovnický před Evropským soudem pro lidská práva mimo jiné argumentoval Článkem 13 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách: „Každý, jehož práva a svobody přiznané Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úřed­ních povinností.“

Řízení o náhradě za újmu způsobenou délkou předešlého řízení musí stát věnovat zvláštní péči a postupovat urychleně, a to přesto, že Soud státům nepředepisuje, jakou formu nápravy stát zvolí, vzkázal do ČR Evropský soud pro lidská práva. Soud konstatoval, že v kompenzačním řízení začíná rozhodné období uplatněním předběžného nároku u Ministerstva spravedlnosti, neboť tento krok je podmínkou zahájení soudního řízení o náhradě škody. „Skutečnost, že řízení před Ministerstvem spravedlnosti nemá charakter ,sporu´ v obvyklém smyslu, na tomto závěru nic nemění,“ uvedl Evropský soud pro lidská práva doslova.

Mohlo by vás zajímat

Z Mírova a bez prostředků do Štrasburku

Případ Žirovnický je pozoruhodný z několika důvodů: Stěžovatel Albert Žirovnický podával opakovaně stížnosti z věznice Mírov. Z jedné z jeho prvních stížností u ESLP vyplývá, že byl v roce 2001 v ranních hodinách zatčen jako podezřelý z vraždy a o rok později v roce 2002 byl pro vraždu odsouzen k šestnácti letům vězení. Už v roce 2003 podal stížnost k ESLP pro nezákonnou vazbu do roku 2002. Soud mu v roce 2010 dal za pravdu a rozhodl, že ČR má dotyčnému zaplatit 4000 euro za újmu.

Od té doby podával Albert Žirovnický další stížnosti, pro nedostatek finančních prostředků pracoval prostřednictvím přiděleného advokáta: „Stěžovatel uvedl, že nemá žádné finanční zdroje a jeho právního zástupce mu bezplatně přidělil soud a Česká advokátní komora v souvislosti s jiným případem; z tohoto důvodu stěžovatel údajně nemohl předložit žádnou fakturu ani jiný podobný doklad prokazující výši nákladů právního zastoupení,“ stojí v závěru posledního rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva z letošního roku.

Podal moc žalob, proto nepřiznáme náhradu za bezpráví

Aktuálně Evropský soud pro lidská práva rozhodoval o celkem sedmi stížnostech, a to na nepřiměřenou délku odškodňovacího řízení. V předcházejících řízeních byl v České republice s jedinou výjimkou stěžovatel neúspěšný:  Například dne 12. prosince 2012 potvrdil Městský soud v Praze závěr, že řízení sice trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, avšak „stěžovateli nelze přiznat odškodnění, neboť řízení pro něj nemělo zvláštní význam“. Stěžovatel podle soudu zneužíval svého práva na přístup k soudu tím, že zahajoval velký počet soudních sporů proti státu. „Dne 18. února 2015 Nejvyšší soud rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu. Konstatoval, že ačkoli stěžovatel zneužil svého práva na přístup k soudu, nepřiměřeně dlouhým řízením mu přesto mohla být způsobena újma, kterou je nutno kompenzovat alespoň konsta­továním porušení práva,“ stojí v popisu vývoje sedmi sporů s Českou republikou, jak je zaznamenal Evropský soud pro lidská práva.

„Jelikož stěžovatel podal velké množství žalob, jimiž zahlcuje soudní systém České republiky, soud dospěl k závěru, že konstatování porušení je dosta­tečným odškodněním za nemajetkovou újmu,“ konstatoval například  Nejvyšší soud v dalším řízení v roce 2013.

Stěžovatelovo sudičství zohlednil Evropský soud pro lidská práva takto: „Stěžovatelova praxe častého uchylování se k soudnímu řízení – byť nemůže nijak zdůvodnit omezení jeho práva na přístup k soudu – musí mít nutně vliv na jeho vnímání újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení ve srovnání s ji­nými osobami, pro něž není zahájení soudního sporu a účast na soudním řízení běžnou součástí jejich každodenního života.“

Řízení má stát odškodnit a bránit řetězení

Evropský soud pro lidská práva rozhodoval všech sedm stížností jako jednu věc. „V nyní projednávané věci Soud konstatuje, že kompenzační řízení, jež je předmě­tem stížnosti č. 10092/13, trvalo šest let a deset měsíců na pěti stupních soudní soustavy; kompenzační řízení ve věci č. 20708/13 trvalo do března 2016 osm let a devět měsíců na čtyřech stupních a možná dosud probíhá. Kompenzační řízení v další věci  trvalo do března 2016 osm let a devět měsíců na čtyřech stupních a dosud možná probíhá; ve věci č. 61245/13 trvalo kompenzační řízení pět let a osm měsíců na pěti stupních; kompenzační řízení ve věci č. 61482/13 trvalo do března 2016 osm let a pět měsíců na čtyřech stupních a možná dosud probíhá; a kom­penzační řízení ve věci č. 22520/14 trvalo do března 2016 čtyři roky a tři měsíce na třech stupních a možná dosud probíhá,“ shrnul všech sedm  zčásti souběžných řízení, která dohromady trvají přes čtyřicet let.

Poté Soud konstatoval, že za průtahy v řízení náleží odškodnění a klade-li stát odpor, jen působí další žaloby a řetězení sporu: „Soud zdůrazňuje, že při rozhodování ve věcech náhrady škody způsobené nepři­mněřenou délkou jiného řízení je třeba postupovat se zvláštní péčí. Urychlený postup v řízení a promptní posouzení nároku mají v těchto případech zásadní význam. Proto platí, že kdykoli se v takovém řízení vyskytnou průtahy, soud rozhodující o výši náhrady by měl, umožňuje-li to vnitrostátní právo (tak, jako je tomu podle judikatury vrcholných soudů v České republice), vlastní průtahy uznat a z tohoto důvodu žalobci přiznat obzvlášť vysoké odškodnění,“ uvedl Soud.

„Zabrání se tím zbytečnému prodlužování celého řízení a stěžova­tel nebude nucen uplatňovat nárok na odškodnění za délku kompenzačního řízení, čímž by docházelo k řetězení těchto řízení a dalšímu zahlcování vnitrostátní soudní soustavy,“ vysvětlil Evropský soud pro lidská práva. „Soud připomíná, že podle své judikatury při rozhodování o přiměřenosti délky řízení o odškodnění újmy způsobené délkou předcházejícího řízení nepoužije tatáž kritéria, jaká jsou stanovena pro posuzování přiměřenosti délky původního řízení,“ upozornil Soud.

Pintův zákon: Řízení nemá trvat déle než dva roky

Poté Evropský soud pro lidská práva odkázal ke svému dřívějšího rozhodnutí, kde je stanovena délka řízení: „Soud dále konstatuje, že v souvislosti s prostředky nápravy za nepřiměřenou délku řízení poskytovanými podle italského „Pintova zákona“ již dříve rozhodl, že řízení na jednom stupni soudní soustavy by v zásadě nemělo trvat déle než jeden rok a šest měsíců a na dvou stupních déle než dva roky, ledaže by větší délka řízení byla odůvodněna zvláštními okolnostmi (viz Gagliano Giorgi, cit. výše, § 72; CE.DI.SA Fortore S.N.C. Diagnostica Medica Chirurgica proti Itálii, č. 41107/02 a 22405/03, rozsudek ze dne 27. září 2011, § 39; Francesco Quattrone proti Itálii, č. 13431/07, rozsudek ze dne 26. listopadu 2013, § 33).“

V nedávné době Soud prohlásil za nepřiměřenou dobu pěti let a deseti měsíců, po kterou trvalo soudní řízení o nároku na náhradu škody způsobené nadměrnými průtahy v předcházejícím řízení (viz Hajrudinović), dodal k tomuEvropský soud pro lidská práva.

Stát má průtahy uznat a zvýšit odškodnění

Podle Evropského soudu pro lidská práva má stát v případě nepřiměřené délky o náhradě škody za nepřiměřenou délku řízení sám situaci napravit a zvýšit přiznanou částku odškodnění. „Konečně Soud připomíná, že i když je samo řízení o náhradě škody způsobené nepřiměřenou délkou předchozího řízení zatíženo takovými průtahy, že nesplňuje požadavek ,přiměřené lhůty´, vnitrostátní orgány mohou ještě situaci napravit a předejít výroku o poru­šení Úmluvy tím, že tyto průtahy samy uznají a odpovídajícím způsobem zvýší přiznanou částku odškodnění tak, aby toto další prodlení odčinila (srov. Cocchiarella),“ uvedl Soud.

Vzhledem k výše uvedeným úvahám Soud dospívá k závěru, že k porušení čl. 6 odst. 1 došlo rovněž ve vztahu k předmětným řízením o náhradu škody, uzavřel rozhodnutí Evropský soud pro lidská práva, který nařídil českému státu vyplatit Albertu Žirovnickému částku 5000 euro jako náhradu za nemajetkovou újmu.

Irena Válová