Pokud způsobí exekutor škodu v rámci výkonu státem svěřených pravomocí, odpovídá za škodu stát. Vyplývá to z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, kterým zamítl žalobu o náklady exekuce a odměnu exekutora. Prezident Exekutorské komory Vladimír Plášil považuje rozsudek, který je již pravomocný, za přelomový.
Podle Plášila se rozhodnutí může dotýkat i dalších sporů o to, za co odpovídá exekutor, a za co stát. „Soud jasně řekl, že novela Exekučního řádu s účinností od 1.1. 2013 založila přednost odpovědnosti státu za škodu způsobenou soudním exekutorem před odpovědností samotného soudního exekutora.“
Žalobci se domáhali po exekutorovi zaplacení částky určené k úhradě odměny a nákladů exekuce. Ten totiž v průběhu exekučního řízení vydal exekuční příkaz, kterým se exekuce provádí přikázáním pohledávky z osobního účtu manželky žalobce, přestože dluh vznikl před uzavřením manželství žalobců a nespadá do společného jmění manželů.
Exekutor navrhl žalobu zamítnout, neboť žalovaná věc zcela očividně není soukromoprávní povahy a po soudním exekutorovi se lze domáhat pouze náklady újmy způsobené exekuční činností.
Uvedl, že po návrhu žalobkyně na zastavení exekučního řízení postupoval podle tehdy účinného znění Občanského soudního řádu a vyzval oprávněného, zda souhlasí se zastavením exekuce. Ten se zastavením exekuce nesouhlasil, proto exekutor opět zcela v souladu s tehdy účinnou procesní úpravou postoupil návrh na zastavení k rozhodnutí exekučnímu soudu, který návrh žalobkyně pravomocně zamítl.
Změna zákona
„Z toho plyne, že žalovaný postupoval zcela v souladu se zákonem, což bylo potvrzeno i pravomocným rozhodnutím soudu. Žalovaný ani jinak postupovat nemohl, neboť tehdy účinná procesní úprava neumožňovala exekutorovi vyhovět návrhu manžela povinného, aniž by k takovému rozhodnutí oprávněný udělil souhlas. Navíc je exekutor vázán rozhodnutím vydaným jiným orgánem, v daném případě rozhodnutím exekučního soudu, za jehož postup žalovaný neodpovídá,“ konstatuje se v rozsudku.
Žalobci v replice uvedli, že se mohou domáhat svého nároku též žalobou podanou proti soudnímu exekutorovi, neboť odpovědnost exekutora za způsobenou újmu je zakotvena v paragrafu 32 odst. 1 Exekučního řádu. Odvolávali se rovněž na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu ČR. Dále uvedli, že samotná škodná událost spočívá ve vydání exekučního příkazu k postižení majetku náležejícího do společného jmění manželů, ačkoliv takovýto postup byl v rozporu s hmotným právem, přičemž zmiňovaný procesní postup exekučního soudu potom není v tomto případě relevantní.
Žalovaný exekutor reagoval podáním, v němž mimo jiné namítal, že žalobci se mýlí, že mohou náhradu škody způsobenou soudním exekutorem požadovat jak po státu, tak i po soudním exekutorovi, když odpovědnosti státu a exekutora má stát vedle sebe a ani jedna z nich není upřednostněna. Judikatura Nejvyššího soudu ČR podle něj přehlíží změnu příslušného ustanovení Exekučního řádu. Judikatura, na kterou odkazují, se vztahovala ke znění účinnému do 31. 12.2012. Novela ale změnila předmětné ustanovení tak, že založila přednost odpovědnosti státu za škodu způsobenou soudním exekutorem před odpovědností samotného soudního exekutora.
Jak se v rozsudku dále konstatuje, zvláštním zákonem je zde zákon č. 82/1998 Sb., přičemž podle paragrafu 4 odst. 1 se za výkon státní správy považují také úkony soudního exekutora při výkonu exekuční činnosti. Zřejmá přednost odpovědnosti státu před odpovědností exekutora je tak dána zákonem, přičemž k tomuto názoru se kloní odborná literatura. Odpovědnost státu a soudního exekutora stojící nezávisle vedle sebe se v současné právní úpravě vztahuje na jiné činnosti exekutora, než je exekuční činnost uvedená v ustanovení paragrafu 4 odst. 1 zákona. „Již jen z tohoto provedeného důkazu plyne skutkový závěr soudu o tom, že žalovaný při vydání exekučního příkazu vystupoval jako soudní exekutor a k postižení majetku na účtu manželky povinného došlo vydáním rozhodnutí v rámci exekučního řízení, přičemž toto rozhodnutí bylo žalovaným vydáno dne 14. 4.2014. A právě datum vydání exekučního příkazu žalovanými je podstatné pro posouzení jeho pasivní legitimace v řízení.“
Nejednoznačný výklad
Soud přisvědčil žalobcům, že uvedené ustanovení bylo vykládáno různě a zjevně způsobilo určitou rozpolcenost při posuzování odpovědnosti za vadný postup exekutora v exekučním řízení, podstatné však podle něj je, že tomu tak bylo pouze do 31. 12, 2012, neboť od 1. 1. 2013 nabyl účinnost zákon č.396/2012 sb., kterým bylo uvedené ustanovení novelizováno. Do zmíněného ustanovení přibylo totiž návětí, které bylo právě reakcí na uvedenou rozdrobenost právní úpravy umožňující poškozenému vybrat si toho, vůči němuž bude svůj nárok na náhradu škody způsobené činností exekutora uplatňovat. „Uvedená formulace ,,nestanoví-1i zvláštní zákon jinak“, přitom výslovně odkazuje na zákon upravující odpovědnost státu za škodu, kterým je zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
Podle paragrafu 3 odst. 1 písm. b) tohoto zákona, vysvětluje dále soud, stát odpovídá za škodu, kterou způsobily právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jí byla svěřena zákonem nebo na základě zákona. Za výkon státní správy se přitom považují i úkony soudního exekutora, případně jeho zástupce. „Soud proto uzavírá, že činnost exekutora vymezená v ustanovení paragrafu 4 odst. 1 zákona je výkonem veřejné moci, jehož nesprávnost nadále odpovídá jen stát, a nikoliv souběžně s ním exekutor. Odpovědnost exekutora za škodu podle ustanovení paragrafu 32 Exekučního řádu se vztahuje pouze na ostatní činnosti, v nichž nejedná z pozice úřední osoby, mezi ty vydání exekučního příkazu rozhodně nepatří.“
Dušan Šrámek
