Vězení má vést nápravě, nikoliv pouze k trestání, shodli se odborníci

Už Winston Churchill říkal, že společnost se pozná podle toho, jaké má vězení. S dobrými úmysly a snahou o nápravu vězňů lze dosáhnout lepších výsledků, než pouhou represí, shodli se účastníci semináře „Podmíněné propuštění jako cesta do života“. Akce se uskutečnila v rámci Pražského právnického jara.

S apelem, že společnost má klást důraz na to, aby trest vězení vedl nápravě a nikoliv trestání dotyčného, vystoupil na úvod náměstek generálního ředitele Vězeňské služby Simon Michailidis. Posteskl si nad některými „až předosvícenskými“ reakcemi na projekt otevřené věznice, kterou Vězeňská služba otevřela v Jiřicích.

Ve vězení by podle něj měly být pro odsouzeného vytvořeny předpoklady, aby mohl po propuštění vést běžný a řádný způsob života. „Snažíme se odsouzeným vštípit kantovské pojetí svobody, aby dobrovolně přijal své povinnosti a mravní zákony. Hlavním cílem by mělo být užitečný a dodržování obecných pravidel,“ uvedl náměstek s tím, že podle něj je Vězeňská služba úspěšnější, než ukazují čísla, protože u nás se recidiva počítá přísněji, než v zahraničí, kde se údaj počítá jen pro určité období po propuštění. V ČR nyní recidiva pachatelů přesahuje 70 procent.

Možnost podat žádost o podmíněné propuštění by podle Michailidise měla být pro vězně největší motivací. I případné účelové chování odsouzeného může být prospěšné když zjistí, že dobré chování se obecně vyplácí.

Žádost o podmíněné propuštění lze podat

po uplynutí jedné třetiny trestu, pokud se jedná o první výkon nepodmíněného trestu a zároveň nejde o odsouzení za zvlášť závažný zločin
po uplynutí dvou třetin trestu v případech, kdy trest byl uložen za některý ze zákonem vyjmenovaných zvlášť závažných zločinů, a v případech, kdy byl uložen výjimečný trest na dobu od 20 do 30 let
nejdříve po dvaceti letech, pokud byl uložen trest odnětí svobody na doživotí
po uplynutí poloviny trestu ve všech ostatních případech.

Michailidis si postěžoval, že přístup soudů k žádostem o přemístění vězně a podmíněné propuštění je nekonzistentní. Soudy by podle něj měly rozhodovat ve všech krajích stejně a na podmíněné propuštění by měly být stejné nároky. Předseda Městského soudu v Praze Libor Vávra ale připomněl, že rozhodování soudce je individuální a to už na samém začátku, kdy vynáší samotný rozsudek. Do hry také vstupuje tzv. „krajové právo“, kdy v různých se v různých oblastech páchá různá trestná činnost s rozdílnou intenzitou.
Hledat shodu v rozhodování je tak obtížné, i když by měla být vyšší, než je tomu dnes. Úpravu však podle Vávry může přinést pouze politické rozhodnutí, které by změnilo legislativu a nastavila jasná kritéria pro podmíněné propuštění. „Rozhodnutí by mohlo vyplývat rovnou ze zákona a subjektivní pocit soudce by se vyňal. Práce s vězněm by byla férovější,“ vysvětlil soudce s tím, že část trestu by se automaticky ukládala jako podmíněná a část nepodmíněná.

Náměstek nejvyššího státního zástupce Pavel Pukovec ve svém vystoupení zmínil analýzu Nejvyššího státního zastupitelství z roku 2015 která ukázala, že třetina státních zástupců příliš přeceňuje minulost odsouzených a méně hledí do jejich budoucnosti. Namátkovou kontrolou spisů také bylo zjištěno, že někteří státní zástupci se nezúčastňovali veřejného zasedání soudu při jednání o podmíněném propouštění.

K Ústavnímu soudu se dostane velké množství stížností kvůli rozhodování o podmíněném propouštění, uspěje jich však velmi málo. Senát, ve kterém působí Tomáš Lichovník za celou dobu praxe vydal nález, který zrušil napadené rozhodnutí. Týkalo se právě toho, že soudu příliš dávaly důraz na minulost odsouzeného a naopak málo se zajímaly o jeho současné chování. „To, že někdo dvakrát zklamal je závažná okolnost. Ale neznamená to, že se už nikdy nebudu zajímat o to, jak se chová,“ vysvětlil soudce.

Na semináři vystoupil také soudce Vrchního soudu v Praze Jan Sváček, člen prezídia Unie obhájců Tomáš Sokol nebo ředitelka Probační a mediační služby Andrea Matoušková.