Česká dívenka, kterou vlastní matka málem ubila k smrti, se kvůli fatálnímu selhání soudce, státního zástupce a advokáta nedočkala spravedlnosti a žádné satisfakce od mezinárodního soudu. Dne 7. června 2018 ho pro pozdní podání stížnosti a nevyčerpání všech možností na území národního státu definitivně odmítl i Evropský soud pro lidská práva. Případ dnes těžce invalidní dívky je tím nejhorším obrazem části české justice a úřadů.
Evropský soud pro lidská práva (ESLP) nemohl činit jinak, než případ odmítnout vzhledem ke svému jednacímu řádu i vzhledem k okolnostem tragického případu.
Podle popisu faktů v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva začal tragický případ dne 8. dubna 2014, kdy matka v pražských Stodůlkách zbila svoji ani ne roční dceru Karolínu Polcarovou tak, že na místo musela přijet dvakrát policie. Policie kontaktovala otce v Čakovicích, pořídila fotografie dítěte a případ předala orgánům sociálně právní ochrany, které rodinu monitorovaly od roku 2003. Až následující den 9. dubna 2014 zavolal otec dítěti záchrannou službu poté, co zjistil otok hlavy a dítě nereagovalo. V nemocnici bylo zjištěno vážné poškození mozku s rozsáhlým krvácením, vyplývá z popisu případu před ESLP.
Rozhodnutí Soudu pak zmiňuje zprávu ze září 2016 která uvádí, že dívka je nemobilní a vyžaduje stálou péči. Trpí psychomotorickou retardací, slepotou, deformací hrudníku a nefunkčností rukou i nohou.
Policie vznesla obvinění proti násilnici už 10. dubna 2014. Dne 26. června 2014 byl dívence ustanoven opatrovník pro trestní řízení z obecního úřadu Praha 19. Dne 27. srpna 2014 obžaloval matku státní zástupce u soudu. Dne 23. září 2014 odsoudil Městský soud v Praze matku Karolínky Polcarové k deseti letům vězení a k náhradě škody ve výši 4 miliony korun.
Soud prvního stupně uznal matku vinou z těžkého ublížení na zdraví, bylo prokázáno fyzické napadení dítěte, násilí a bití do obličeje a do hlavy.
Spirála toho nejhoršího z české justice se roztáčí
Dne 13. října 2014 se matka proti rozhodnutí Městského soudu v Praze odvolala. Protože státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze na odvolání násilnice nereagovala, Městský soud v Praze matku zprostil.
Stejný případ popisuje kancelář vládního zmocněnce pro Evropský soud pro lidská práva za ČR takto: „Soud prvního stupně totiž uznal matku vinnou z trestného činu těžkého ublížení na zdraví, ale zároveň ji zprostil obžaloby ve vztahu k trestnému činu týrání svěřené osoby, neboť nepovažoval za prokázané, že stěžovatelka byla vystavena násilí opakovaně. Do výroku, jímž byla shledána vinnou, se matka stěžovatelky odvolala. Státní zástupkyně naopak odvolání nepodala, a proto zprošťující výrok nabyl právní moci.“
Násilnické individuum definitivně uniklo soudu
To potvrdil Vrchní soud v Praze, který zrušil rozsudek o vině a řízení zastavil s tím, že oba skutky jsou spolu spojené a nemohou existovat dva různé rozsudky k jednomu skutku z hlediska zásady ne bis idem (ne dvakrát v jedné věci pozn. red.) navíc v situaci, kdy se rozhodnutí soudu prvního stupně stalo pravomocným.
Takto o situaci referuje český vládní zmocněnec pro ESLP: „Odvolací soud vyhodnotil útok, pro nějž byla stěžovatelka uznána vinnou, naopak jako dílčí útok pokračujícího trestného činu týrání svěřené osoby. Jelikož byla z tohoto jednání již matka soudem prvního stupně pravomocně zproštěna obžaloby, odvolací soud považoval konstatování viny ohledně dílčího útoku pokračujícího trestného činu za porušení zákazu nebýt stíhán či trestán dvakrát za tentýž skutek. Trestní stíhání stěžovatelčiny matky proto zastavil, čímž zcela unikla spravedlnosti.“
Sešup v soukolí justice pokračuje
Protože těžce poškozená Karolína Polcarová nebyla oprávněna podat dovolání k Nejvyššímu soudu, obrátila se na nejvyššího státního zástupce, aby tak učinil on: Posledně jmenovaný odmítl tento mimořádný opravný prostředek s odkazem na právní názor Nejvyššího soudu, podle kterého výsledek trestního řízení je nespravedlivý z materiálního hlediska, avšak jediný možný z hlediska procesního,“ uvádí se doslova v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.
Teprve v lednu 2015 otec Karolínky Polcarové změnil advokáta, aby podal ústavní stížnost pro porušení práva na život, pro porušení zákazu nelidského zacházení a pro porušení práva na soukromý život a soudní ochranu. U českého Ústavního soudu si jménem Karolíny stěžoval na policii a orgán sociálně právní ochrany, které neochránily život Karolíny Polcarové a na stát, který nedokázal vést efektivní trestní řízení, důsledkem čehož ji je odmítnuta náhrada škody.
Dne 25. června 2015 Ústavní soud stížnost odmítl jako zjevně nesprávnou vzhledem k rozhodnutí vrchního soudu a Městského soudu v Praze. Podle Ústavního soudu mohla Karolína Polcarová jako oběť podat stížnost ohledně způsobené újmy a ústavní stížnost měla podat ve lhůta dvou měsíců od pravomocnosti rozsudku Městského soudu v Praze, což znamená nejpozději 8. prosince 2014. Soud upozornil, že její práva jako práva oběti jsou jí stále k dispozici v civilním řízení.
Proč neuplatnila nárok za státem způsobenou škodu?
Dne 14. října 2015 podal otec Karolíny stížnost u Evropského soudu pro lidská práva ze stejných důvodů jako byla podána stížnost k českému Ústavnímu soudu. Zástupce české vlády pro Evropský soud pro lidská práva uvedl, že stěžovatelka nevyčerpala všechny možnosti na území ČR.
Česká vláda před mezinárodním soudem rovněž konstatovala, že pokud měla Karolína Polcarová podezření, že ji český stát chce v některém bodě řízení poškodit, měla možnost podat trestní oznámení.
Zástupce české vlády před Evropský soudem pro lidská práva rovněž namítal, že stížnost není Soudem přijatelná, jelikož byla podána pozdě, až po lhůtě šest měsíců vzhledem k článku 2 Úmluvy, tato lhůta se začala odvíjet ode dne 8. dubna 2014, kdy „úřady měly údajně učinit chybu“. Stížnost byla podána až v říjnu 2015.
Evropský soud ve svých závěrech konstatoval, že nepovažuje za nutné zabývat se argumentací české vlády, neboť stížnost shledává nepřijatelnou. Soud připomněl, že český stát je odpovědný za škodu způsobenou výkonem státní moci a nesprávným úředním postupem.
Takový postup však musí být svěřen národním úřadům. Stěžovatelka však nárok na náhradu škody podle českého zákona nevznesla. Stěžovatelka nepodala žádný důkaz o tom, že by takový krok byl neúčinný, pokud by ho učinila, zatímco zástupce vlády uvedl, že tato cesta není nepravděpodobná. Za takových okolností Soud dal za pravdu zástupci české vlády, vyplývá z rozhodnutí Soudu.
Stížnost k ESLP jen v rozumném čase půl roku
Ve světle svých zjištění Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že stěžovatelka nevyčerpala všechny možnosti domácího práva na území národního státu. Soud rovněž konstatuje, že stěžovatelka měla podat ústavní stížnost v zákonné lhůtě dvou měsíců od pravomocnosti rozsudku Městského soudu v Praze 8. října 2014. Soud v této souvislosti upozornil, že je procesním závazkem stěžovatele „vyčerpat všechny možnosti domácích opatření správně a v souladu s formálními požadavky práva“.
Soud upozornil, že rozsudek vrchního soudu, kterým zrušil výrok o vině soudu prvního stupně a zastavil trestní řízení, byl původnímu advokátovi stěžovatelky znám od 3. prosince 2014. Soud proto shledává stížnost nepřijatelnou dle § 35 1 Úmluvy, uvedl Soud, který ještě před tím s odkazem na předchozí judikaturu ESLP upozornil na pravidlo, že stížnosti k ESLP musí být podávány v rozumném čase, a proto existuje předmětné pravidlo o podání stížnosti do šesti měsíců podle předmětného § 35 Úmluvy.
Takto závěry shrnul český vládní zmocněnec pro ESLP: „Soud ve Štrasburku konstatoval, že stěžovatelka nevyčerpala všechny dostupné vnitrostátní prostředky nápravy. Pokud jde o pochybení vnitrostátních orgánů spočívající v nepřijetí vhodných preventivních opatření, dle názoru Soudu se stěžovatelka měla pokusit domoci na vnitrostátní úrovni odškodnění z titulu nesprávného úředního postupu dle zákona o odpovědnosti státu za škodu. Jde-li o nepotrestání pachatelky, Soud shledal, že stěžovatelka měla prostřednictvím svého advokáta napadnout ústavní stížností samotné rozhodnutí soudu prvního stupně, které bylo obsahově vadné, a nikoli vyčkávat, až tak rozhodne soud odvolací. Tím, že stěžovatelka podala ústavní stížnost opožděně, připravila Ústavní soud o možnost, aby se jejími námitkami vůči rozhodnutí soudu prvního stupně po věcné stránce zabýval.“
Irena Válová
