Cesta z dluhové pasti a morální hazard nulového oddlužení

Proces insolvenčních řízení, zejména část oddlužení, se v Česku ocitá na rozcestí. Důvodem je, že ani mezi jednotlivými insolvenčními správci není jednota v zásadní otázce, zda se mají těm, kdo vyhlašují osobní bankrot, všechny dluhy odpouštět. I takový závěr přinesl průzkum v rámci nedávné Konference insolvence 2018.

Pro nulové oddlužení mluví například fakt, že se pro dlužníka jedná o možnost restartu a druhé šance. Proti tomu stojí názor, že by každý měl být za své dluhy zodpovědný. A že by věřitel neměl být tím, kdo tahá za kratší konec pomyslného provazu. Navíc je nulové oddlužení vnímáno jako snadná cesta ke zbavení se dluhů, a tedy jako demotivační. A to i pro možnou nápravu finančního chování dlužníka.

Řešení tak nabízí kompromis, aby proces pomohl dlužníkům, kteří situaci řešit chtějí, ale neznevýhodnil věřitele. Na pokračování debaty o nulovém oddlužení si ale budeme muset počkat do podzimu, kdy by se mělo pokračovat ve druhém čtení novely insolvenčního zákona v rámci Poslanecké sněmovny.

Ministr spravedlnosti Robert Pelikán sice ve své funkci končí, přesto ještě stihl podepsat vyhlášku o personálním a materiálním vybavení a standardech výkonu funkce insolvenčních správců. Ta totiž bude mít na proces oddlužení zásadní vliv. Její problém je v tom, že neakceptuje insolvenční správce jako podnikatele. Nastavuje jim totiž podmínky a limity, jako kdyby byli státem placenými úředníky. Zásadní problém pak ministerstvo spatřuje ve sdílení administrativního personálu. Ten v provozovně řeší pár hodin v týdnu rutinní agendu. Zaměstnání na plný úvazek není rentabilní a vyhláška jej ani neumožňuje.

Přitom náplň asistenta je daná a proces oddlužení smí řídit jen správce. Nehrozí tedy, že by byl sdílením personálu dlužník jakkoliv znevýhodněn či poškozen. Překvapivé je, že končící ministr Pelikán jde proti trendu sdílení, v současné době poměrně rozšířenému, tedy proti podpoře hospodárného chování. A to v situaci, kdy se za uplynulých deset let odměny správců nenavýšily ani o inflaci.

Dalším problémem je, že tato pravidla jsou zakotvena ve vyhlášce, která ukládá správcům více povinností než samotný zákon. V připomínkovém řízení proto některá ministerstva a zastupitelské organizace insolvenčních správců namítaly,  že takové povinnosti by měl ukládat jedině zákon. V neposlední řadě je potřeba zmínit platný nález Ústavního soudu, ve kterém se uvádí, že insolvenční správce podnikatelem je.

Potěšující zprávou naproti tomu je, že se dočkáme elektronické verze insolvenčního rejstříku. Ten bude i díky evropským penězům konečně odpovídat soudobým standardům. Původní systém ISIR byl vytvořen s vizí, kterou se nepodařilo naplnit a realita je taková, že po našich soudech stále obíhají papírové dokumenty. Nový eISIR by měl přivést tu pravou digitalizaci a nejen usnadnit a zrychlit práci soudů, ale také jim ulevit od náročné a nákladné administrativy.

Z ankety realizované mezi insolvenčními správci vyplývá, že podobně jako advokáti či notáři by i insolvenční správci chtěli mít svou zákonem zřízenou profesní komoru a že by jejich práce i nadále měla podléhat standardní sazbě DPH ve výši 21 procent, jak tomu v současnosti je. Téměř stoprocentní shoda také panovala v tom, že by činnost insolvenčního správce neměli vykonávat exekutoři.

Naprostou shodu mezi insolvenčními správci přinesl nedávný průzkum. Odměna za plnění splátkového kalendáře dlužníka by se měla konečně navýšit. Důvod je jednoduchý Tarify pro odměny správců se tarify za posledních deset let nezměnily, přestože kumulovaná inflace v tomto období dosahuje 18 procent a mzdové i jiné náklady vyrostly až o 40 procent. Insolvenční správci tak považují za nutné odměnu navýšit.

Tomáš Valášek, vyšlo v Hospodářských novinách

Insolvence 2008 a.s.