Lobista Marek Dalík v ústavní stížnosti vyjmenovává několik důvodů, proč považuje svoje odsouzení za nespravedlivé. Nejzávažnější vadou odsuzujícího rozsudku má podle něj být skutečnost, že odvolací soud přistupoval „výběrově“ ke skutkovým okolnostem a pracoval se spekulativními úvahami. Soudy se totiž nezabývaly věrohodností výpovědi expremiéra Mirka Topolánka. Stížnost získal náš sesterský server Ekonomický deník.
Dalík také nabyl přesvědčení, že kdyby byl souzen anonymně a jeho případ byl posuzován v souladu s pravidly spravedlivého procesu, nebyl by odsouzen. Tvrdí zároveň, že odsouzení za podvod bylo dosaženo jedině proto, že v trestním řízení nebyly dodrženy záruky spravedlivého procesu týkající se „presumpce neviny, rovnosti zbraní a práva na obhajobu v materiálním smyslu“.
Policie začala Marka Dalíka vyšetřovat kvůli výpovědi bývalého zaměstnance rakouské firmy Steyr Stephana Szücse. Ten v roce 2011 detektivům řekl, že lobbista měl požadovat 18 milionů eur (cca půl miliardy korun) za pokračování v nákupu transportérů Pandur. Podle Szücse si měl o peníze říct na schůzce v listopadu roku 2007 v pražské restauraci U Malířů.
Nákup kolových obrněných transportérů Pandur za téměř 21 miliard korun schválil v roce 2006 kabinet Jiřího Paroubka. Koncem roku 2007 pak Topolánkův kabinet od zakázky ustoupil kvůli porušení smluvních podmínek firmou Steyr. O půl roku později ale politici rozhodli o tom, že Česká republika nakoupí 107 transportérů za 14,4 miliardy korun.
Pražský Vrchní soud odsoudil Dalíka loni v létě na 5 let do vězení a musí zaplatit pokutu 4 milióny korun. O Dalíkovi tento soud rozhodoval podruhé. Musel proto, že jej před tím po odpykání třičtvrtě roku z původního čtyřletého trestu propustil Nejvyšší soud v Brně. Na něj se Dalík obrátil podruhé, avšak napodruhé se svým dovoláním neuspěl.
Mohlo by vás zajímat
Spekulace místo důkazů
Dalík soudům vytýká zejména to, že vznesl několik důkazních návrhů. Především se pokusil prokázat, že měl zásadní vliv na premiéra Topolánka, a že byl schopen ovlivnit rozhodnutí vlády. Tudíž se nemohl dopustit podvodu, za který byl odsouzen. „S výjimkou výslechu obviněného odvolací soud žádný z nich neprovedl, věcně adekvátně to neodůvodnil obviněného odsoudil v rozporu se skutečnostmi, které se z navržených důkazů podávaly,“ tvrdí Dalíkův obhájce Tomáš Gřivna. Nejzávažnější vadou odsuzujícího rozsudku má být, že odvolací soud přistupoval „výběrově“ ke skutkovým okolnostem a pracoval se spekulativními úvahami. Výsledkem pak mají být takové závěry Vrchního soudu v Praze, které podle Gřivny odporují procesním pravidlům plynoucím ze zásady zjištění skutkového stavu.
Specifikem Dalíkova případu je nerozvinutost skutkového děje, tedy dokonání převzetí úplatku, která vyžaduje jeho dotvoření cestou spekulací. Gřivna svoje argumenty opírá o odlišné rozhodování soudů první a druhé instance, které vyhodnotily Dalíkovu trestnou činnost na základě stejných důkazů zcela odlišně – jednou jako pokus o úplatkářství, podruhé jako podvod. Poukazuje zejména na to, že druhostupňový soud vytkl prvostupňovému podíl spekulativních úvah jako závažný nedostatek a svoje rozhodování na nich pak založil taktéž. „Rozdíl nakonec spočíval v tom, že odvolací soud zaměřil své spekulace jiným směrem. Jejich role však nebyla v napadeném rozsudku umenšena,“konstatuje Gřivna.
Odvolací soud navíc na posledním veřejném zasedání zamítl výslech Topolánkovy exmanželky Pavly, bývalé mluvčí vlády Jany Bartošové a další důkazy obhajoby. Jejich výslechy měly vyvrátit svědectví Mirka Topolánka, který před soudem svého někdejšího parťáka, lidově řečeno, nepodržel. „Tím soud učinil vše pro to, aby zůstala zachována konstrukce trestného činu namísto zjištění skutečného stavu věcí, který jeho původní konstrukci neodpovídá,“ namítá Dalíkův advokát. V tomto případě prý šlo o otázku důležitou pro rozhodnutí ve věci, protože právě na jejím rozřešení odvolací soud založil své rozhodnutí o Dalíkově vině.
Odvolací soud podle Gřivny postupoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu v situaci, kdy proti sobě stojí „tvrzení proti tvrzení“ a obecné soudy jsou povinny důkladně posuzovat věrohodnost výpovědí. A postupovat obzvlášť pečlivě a obezřetně při jejich hodnocení a vyvozování skutkového záměru. Laicky řečeno, výpověď Mirka Topolánka před soudem nemusela být pravdivá, protože tím mohl chtít zabránit zatažení své osoby do tohoto případu.
Jurisdikční libovůle
Advokát dále rozebírá, nakolik důležité pro Dalíkův případ je silné postavení premiéra při exekutivním rozhodování, které se týkalo právě nejprve zrušeného a posléze obnoveného nákupu transportérů Pandur. Pokud by totiž Topolánek nechtěl, aby vláda neřešila odstoupení od smlouvy s rakouským dodavatelem, stačilo by, aby takový bod na program vlády nezařadil. Tehdejší ministryně obrany Vlasta Parkanová by pak neměla jakokoliv právní možnost vynutit si projednání tohoto bodu vládou. „To jen dokazuje, jak klíčovou osobou byl předseda vlády. Pokud by obviněný přesvědčil předsedu vlády, že není žádoucí z mezinárodně či vnitrostátně politických důvodů od smlouvy odstupovat, nikdy by se toto téma nedostalo na program jednání vlády a nikdy by tak smlouva nebyla ukončena,“analyzuje Dalíkův právník. A přikládá důkazy, že vláda o Pandurech rozhodovala s výraznou ingerencí Topolánka, na základě kterých pak postupovala ministryně Parkanová.„Kdyby odvolací soud neopomněl tyto důkazy, dokládající zapojení Mirka Topolánka, nemohl by dospět k názoru, že obviněný jednal podvodně,“ argumentuje Gřivna s tím, že soud porušil právo Dalíka na spravedlivý proces.
Marek Dalík soudům také vytýká, že nepřipustily další zásadní důkaz. A to výslech slovenského lobbisty Miroslava Výboha na rakouské prokuratuře. Marek Dalík poskytl soudu otevřenou výpověď až na posledním líčení a zmínil, že částku 3 krát 6 milionů eur neměl na setkání se zástupci rakouské zbrojovky neměl vyslovit on, ale Výboh. Po Dalíkově otevřené výpovědi před odvolacím soudem nabrala tato informace, již podporují spisy rakouské prokuratury, na důležitosti. A proto zasloužila nové posouzení, jak tvrdí advokát Gřivna. „Závěr odvolacího soudu, že výpověď Dalíka není podpořena žádným dalším důkazem, objektivně působí jako jurisdikční libovůle, jestliže soud neprovedl důkazy, které by mohly prokázat právě to, co Dalík vypověděl: že částku 3 krát 6 milionů eur na schůzce neuvedl on, ale Miroslav Výboh,“ argumentuje Tomáš Gřivna.
Dalíkův obhájce se dále zabývá možným negativním ovlivněním soudů mediálním obrazem. „Stěžovatel se nemůže nepozastavit nad tím, co vedlo obecné soudy k tak flagrantnímu porušení principu presumpce neviny, kdy odvolací soud nejprve v neprospěch stěžovatele (aniž by jej dopředu upozornil) dotvoří skutkový stav o část, která nemá žádný základ ve zjištěných skutečnostecha provedených důkazech (uvedení v omyl), a poté nepřipustí důkazy vylučující samotný omyl (nesprávnou představu o skutečnosti). Nelze si nevšimnout, jak je jeho případ vnímám a prezentován v médiích a jaká je společenská objednávka na výsledek v jeho případě,“ míní Gřivna. A doložil to například rozhovorem se soudcem Ústavního soudu Tomášem Lichovníkem, který měl v médiích říci, „že je podle něj pochopitelné, že veřejnost nechápe, že někdo, o jehož vině je společnost přesvědčena, je ještě na svobodě“. Gřivna zmiňuje i další výstupy hojně sledovaných mediálních domů, v nichž se ještě pravomocně neodsouzený Dalík ocitá v „Galeriii zloduchů“ nebo v článku s titulkem: „Tihle všichni patří za mříže“. Tomuto obrazu pak podle Gřivny odpovídá i postup soudů. „Nejvyšší soud vydání zrušovacího rozhodnutí nedoprovodil jen stručnou tiskovou zprávou mluvčího, jak bývá zvykem u jiných rozhodnutí, ale zcela mimořádně k němu uspořádal tiskovou konferenci za účasti nikoli soudců, kteří o případu rozhodovali, ale funkcionářů Nejvyššího soudu,“ připomíná Dalíkův obhájce.
Gřivna uzavírá ústavní stížnost argumentací, že přístup soudů k Marku Dalíkovi se natolik liší od záruk spravedlivého procesu, že to jeho klienta nutí se pídit po důvodu, proč tak činí. „Z vystupování obecných soudů, ať už v podobě neprokazovaných odkazů na mediální zprávy či vstupování vůči médiím, má za to, že tak patrně činí pod vlivem předpokládané mediálně prezentované společenské objednávky, kterou upřednostnily před spravedlivým procesem,“ dodává Tomáš Gřivna.
Někdo mařil
Pojďme si nyní za pomoci krátké analýzy shrnout, oč v celé věci jde. Soudy dodnes spolehlivě neprokázaly, čeho přesně se měl Marek Dalík dopustit. Přesněji řečeno, soudy to vlastně vůbec neví, pokud ve stejné věci vynášejí tak diametrálně odlišné závěry o tom, jaký trestný čin měl lobbista spáchat. Ale vynášejí rozsudky v duchu “však on obviněný dobře ví, zač to dostal”.
Podstata problému se ale odvíjí už od doby, kdy se do českých médií dostal výslech z Rakouska, ve kterém byla o Dalíkovi první zmínka.
Už tehdy skutečně vznikal bez relevantních důkazů mediální obraz Marka Dalíka v očích veřejnosti. Na což naráží obhajoba v ústavní stížnosti. Tento mediální obraz pak soudy evidentně bez výhrad akceptovaly. Údajně poškozená strana (rakouská společnost Steyr) získala únikem protokolu záminku pro vyslovení nedůvěry v postup české policie. Kvůli čemuž došlo ke zrušení výslechů svědků v Rakousku, které byly požadovány a plánovány českou stranou, ještě v době před tím, než se na veřejnosti objevil protokol výslechu, v němž je zmiňován zaměstnancem Steyru Dalík.
Případ budí silný dojem, že někdo z rakouské strany měl velký zájem na tom zafixovat důkazní situaci z března 2011. Kdy se v médiích objevila první zmínka o Dalíkovi, doložená až později uniklým výslechem. Ovšem bez ohledu na případné další okolnosti celé kauzy. Shrnuto v kostce: trestní řízení bylo už ve fázi prověřování (daleko před soudním projednáním) vinou někoho, údajně neznámého, zmařeno. Bohužel právě proto je nutné konstatovat, že to, co následovalo poté, je více či méně zoufalým pokusem rekonstruovat události ani ne tak na základě získaných důkazů, jako spíš na základě mediálního obrazu. A v tom má, k notné škodě renomé českých soudů, Marek Dalík bohužel pravdu.
Jan Hrbáček
