Ze současné situace v oblasti oddlužení vyplývá, že více než 40 procent dlužníků je dnes v průběhu pěti let schopno splatit více než 50 procent dluhu, 16 procent dlužníků pak splatí dokonce 100 procent svých závazků. Po schválení navrhované oddlužovací novely insolvenčního zákona by k takovému uspokojení již nedocházelo, protože oddlužení by v případě těchto lidí bylo ukončeno již po třech letech splněním padesátiprocentní hranice, varuje předseda České asociace věřitelů Pavel Staněk.
Zúčastnil jste se semináře v Poslanecké sněmovně k oddlužovací novele insolvenčního zákona. Co z něj vyplynulo?
Na semináři zazněla celá řada zajímavých myšlenek, jak se postavit k nadměrné zadluženosti části českých občanů a upravit adekvátně tomu podmínky oddlužení fyzických osob. Za vůbec nejzajímavější ale považuji postřeh docenta Bohumila Havla z Ústavu státu a práva Akademie věd, který upozornil na to, že bychom při úvahách o těchto změnách měli rozlišovat mezi dlužníky, kteří se zadlužili před 1. prosincem 2016, a po něm. Tedy před a po okamžiku, kdy vstoupil v účinnost zákon o spotřebitelském úvěru. S touto úvahou se naprosto ztotožňuji. Je zřejmé, že zde existují lidé, kteří se zadlužili za podmínek, které by dnes již nebyly možné, a dostali se tak do dluhové spirály ne zcela svojí vinou. Kvůli neustále narůstajícím neúměrným úrokům a sankcím mají jen malou šanci, že svou situaci zvládnou vlastními silami vyřešit, byť by třeba byli ochotni pro to udělat maximum. Těmto lidem je nepochybně potřeba podat pomocnou ruku. Na druhou stranu lidé, kteří si půjčují dnes, jsou již před podobnými praktikami dostatečně chráněni, a měli by proto za svá rozhodnutí nést větší odpovědnost. Pokud by i pro ně platila taková pravidla, která navrhuje Ministerstvo spravedlnosti, tak bychom k nim de facto vyslali signál, že se mohou vesele zadlužovat, aniž by kdy museli věřitelům cokoli vrátit. A to by rozhodně nebylo spravedlivé a žádoucí.
Co říkáte dosavadním parametrům novely, která má zpřístupnit institut oddlužení širšímu okruhu dlužníků. Do procesu oddlužení by podle ní mohli vstoupit dlužníci v podstatě bez ohledu na výši svých závazků. Proces by trval tři, pět nebo sedm let v závislosti na výši splacených dluhů. Předloha by odstranila nynější vstupní podmínku, podle níž musí být dlužník schopen uhradit v pěti letech aspoň 30 procent svých dluhů.
Naše asociace od samého počátku upozorňuje na její úskalí a možné nežádoucí dopady. Za nevhodnou považujeme jak navrhovanou sedmiletou, tak i tříletou variantu oddlužení. Sedmiletá, nebo tzv. nulová varianta podle našeho názoru představuje velký morální hazard, protože ve svém důsledku říká, že se dluhy už nemusí platit. Tříletá varianta je pak pro věřitele velmi nevýhodná, protože krátí míru jejich uspokojení, přestože k tomu vlastně není důvod. Více než 40 procent dlužníků je dnes v průběhu pěti let schopno splatit více než 50 procent dluhu, 16 procent dlužníků pak splatí dokonce 100 procent svých závazků. Nově by k takovému uspokojení již nedocházelo, protože oddlužení by v případě těchto lidí bylo ukončeno již po třech letech právě splněním oné padesátiprocentní hranice.
Jak vnímáte návrh na zrušení sedmiletého období a zrušení třicetiprocentní hranice?
V pojetí, ve kterém tento návrh zazněl na semináři v Poslanecké sněmovně, ho považuji za velmi zajímavý. Ve svém důsledku se přísně vzato výrazně neliší od aktuálně projednávané nulové varianty, protože by vlastně znamenal, že by se dlužník mohl oddlužit po pěti letech, aniž by splnil současnou hranici 30 procent. Ta hranice by tam ale formálně zůstala zachována, a bylo by až na závěrečném rozhodnutí soudu, zda by dlužník, který po pěti letech dosáhl pouze nižší míry uspokojení věřitelů, byl úspěšně oddlužen, či nikoliv, přičemž hlavní roli by hrála skutečnost, zda pro splacení svých dluhů podnikl maximum. Takové nastavení by mělo určitě lepší psychologický efekt než nulová varianta, protože by se dlužníkovi neslibovalo nic dopředu, a stále by se minimálně teoreticky pracovalo s těmi 30 procenty. Ale je samozřejmě otázkou, v jaké podobě by byl návrh schválen, a především, jaká by byla následná praxe soudů, zda by se z toho nakonec přece jen nestala automatická rutina bez nějakého detailnějšího posuzování situace a možností konkrétního dlužníka.
Měla by být nějakým způsobem uzákoněna nulová varianta, případně s jakými omezeními?
Rozhodně ne. Tato varianta nemá pro dlužníky žádný motivační charakter. To znamená, že dlužníci by pak nebyli ničím motivováni, aby si třeba našli lepší práci a celkově vykazovali adekvátní příjmy. Již dnes můžeme v praxi pozorovat případy dlužníků, kteří se v průběhu oddlužení snaží optimalizovat své legální příjmy tak, aby věřitelům splatili jen povinných 30 procent dluhu. Takoví lidé by v případě navrhované sedmileté varianty kalkulovali s čistou nulou. Zároveň by se do budoucna jednalo o velké morální riziko z hlediska vytváření nových dluhů a jejich následného splácení, resp. nesplácení.
Má se stát podílet na řešení dluhové situace například odpisem všech pohledávek, ať již daňových, nebo justičních?
To je poměrně složitá otázka. Pro ostatní věřitele by to samozřejmě byla dobrá zpráva, protože by se tím zvyšovala šance na uspokojení jejich pohledávek. Na druhou stranu je potřeba si uvědomit, že vzniklé náklady by potom nesli všichni daňoví poplatníci. Obecně si myslím, že by si stát v těchto případech měl dobře zvážit poměr mezi výtěžností takových pohledávek a náklady na jejich vymáhání, které vlastně nakonec také nesou všichni občané. V případě, že by se daná pohledávka ukázala jako nedobytná, a náklady na vymáhání by převyšovaly její hodnotu, mohl by ji stát odpustit. V zahraničí je to poměrně běžná praxe.
Co říkáte návrhu, aby si firmy mohly dávat odepsané pohledávky do nákladů
Takovou změnu bychom velmi uvítali. Řada věřitelů má obavu přestat své pohledávky vymáhat z toho důvodu, že by následně mohli být napadeni, že nepostupují s péčí řádného hospodáře. Možnost odpisů by jim jejich rozhodování v řadě případů mohla velmi usnadnit a zároveň by samozřejmě také zmírnila jejich ztráty.
Měl by být nějak omezen vstup do oddlužení, jakým způsobem? Jak by se měly definovat staré a nové dluhy?
Co se týče omezení vstupu do oddlužení, jsem v zásadě pro zachování stávajících podmínek. V případě dluhů, které vznikly před přijetím zákona o spotřebitelském úvěru, by se potom dalo uvažovat o již zmiňované variantě, že by na počátku nebylo nutnou podmínkou předpokládané splnění hranice 30 procent dluhu a v případě jejího nesplnění by po pěti letech bylo na rozhodnutí soudu, zda takové oddlužení bude, nebo nebude úspěšné.
Měli by do insolvence vstupovat automaticky dlužníci, kteří mají vícenásobné exekuce?
Automaticky určitě ne. Oddlužení musí být vždy schváleno soudem a zároveň zájem o oddlužení by měl pokaždé vycházet ze strany dlužníka, a nikoli z vůle soudního exekutora. Jedině tak lze očekávat, že se dlužník bude snažit řádně plnit jeho podmínky.
Jak postupovat v případě neadekvátních úroků a příslušenství dluhu? Měly by být takové pohledávky popřeny?
Nemyslím si, že by bylo správné popřít celou pohledávku. Ponechal bych v takových případech věřitelům právo na uspokojení základní jistiny. Naopak by se dále nepřihlíželo k úrokům, smluvním sankcím a dalšímu příslušenství, které v některých případech naprosto neúměrně a neodůvodnitelně přesáhly výši původního dluhu.
ČAV hodlá předložit vlastní pozměňovací návrh. novely V čem spočívá?
Kromě již zmíněné kritiky některých zásadních bodů novely, kde bychom uvítali v podstatě zachování současného stavu, k ní máme celou řadu formálních a technických připomínek. Za velmi potřebnou pak považujeme také zmiňovanou možnost odpisů pro věřitele.
Dušan Šrámek
