Už přes rok stojí v čele Krajského soudu v Praze. Jako manažera trápí Ljubomíra Drápala například nízké platy administrativních pracovníků soudů. Výše mezd se podle něj projevuje na kvalitě odvedené práce a dochází k řadě chyb, které nadřízení nejsou schopni časově zvládat opravovat. Česká justice se také bývalého soudce Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ptala na to, jaký je jeho názor na věcný záměr civilního řádu soudního.
Soudce KS v Praze Milan Podhrázký uspěl při veřejném slyšení na Nejvyšším správním soudu (NSS). Předseda soudu Josef Baxa by stál o jeho přidělení již od srpna. Jak se k tomu stavíte?
Asi před rokem mě kontaktoval místopředseda NSS dr. Mazanec, že NSS má
o dr. Podhrázkého zájem. Už tenkrát jsem ho upozornil, že v případě přeložení dr. Podhrázského k NSS za něho nemám náhradu. Domluvili jsme se, že NSS bude nápomocen při hledání náhrady mezi soudci působícími v obvodu jiného krajského soudu s tím, že jim KS Praha přenechá tzv. jmenovací místo a že tedy budou si moci navrhnout soudce „na vrub“ KS v Praze. A abych tu nabídku vyšperkoval, tak jsem přislíbil, že jim přidám jednoho soudce z okresního soudu, který má zájem vrátit se z rodinných důvodů do svého mimopražského bydliště. Nabídl jsem tedy „dva soudce za jednoho“. Situace se ovšem změnila, vytipovaný soudce z obvodu KS Brno ztratil zájem o přesun do Prahy. Dr. Podhrázkému jsem proto sdělil, že za této situace nemohu souhlasit s jeho „přestupem“ na NSS v letošním roce, protože nemohu zajistit chod našeho správního úseku tak, aby běžel alespoň v současné podobě. Zhoršení situace, které by nastalo jeho odchodem, je evidentní a v současné době tomu nejsem schopen zabránit. Nemohu na krajský soud ani poslat stážistu z okresu, protože i na okresních soudech nám tabulkově chybí soudci.
Shrnuto, ve výhledu 1 roku nemám nikoho, kým bych ho mohl na úseku správního soudnictví nahradit. A to ještě nemluvím o kvalitě rozhodování.
Dr. Podhrázký patří k nejlepším soudcům na úseku správního soudnictví, není-li vůbec nejlepší. Odchod nejlepšího soudce a příchod začátečníka se samozřejmě v kolektivu šesti či sedmi soudců projeví. Něco jiného je doplnění stavu úseku, kde působí dvacet nebo třicet soudců. Tam se začátečník spíše „ztratí“ a má více šancí se něco naučit. Správní soudnictví patří, co do stavu nedodělků, celorepublikově na krajských soudech k úsekům s největším počtem neskončených věcí. My sice na tom nejsme – ve srovnání s jinými krajskými soudy – nejhůř, ale jestliže dr. Podhrázký odejde, tak se nepochybně stav nedodělků zhorší.
Co jste tedy navrhl předsedovi NSS Baxovi?
Řekl jsem mu, že proti přeložení dr. Podhrázkého k NSS nic nemám, ale že má před sebou třicetiletou kariéru na NSS a kdyby tam přišel o rok později, tak by mu to zas „tak neublížilo“. Sdělil jsem, že s přeložením dr. Podhrázkého k NSS nemohu souhlasit v letošním roce, protože bez něj nemohu zajistit chod úseku správního soudnictví tak, aby fungoval alespoň v té současné podobě. Jak už jsem řekl, nemám možnost nahradit ani stážistou, protože na okresních soudech nám tabulkově chybí 4 soudci a dalších 16 soudkyň je na mateřské nebo rodičovské dovolené. Nejhorší situace je na Okresním soudu Praha-východ, kde reálně chybí asi 8 soudců. Nemohu vzít z okresních soudů jednoho soudce, aby dr. Podhrázký odešel na NSS, kde jim chybí 3 soudci do plánovaného stavu proto, že nyní jsou na Ústavním soudu, nebo v zahraničí.
Soudci jim ale odcházejí i z jiných důvodů, zemřel Jan Vyklický prezidentka Soudcovské unie Daniela Zemanová jde na Městský soud v Praze.
Odchody z důvodu věku ani nepočítám. Od nás například na trestním úseku odchází v létě 2018 do důchodu dr. Zelinka a koncem roku 2018, dr. Maříková Takové odchody jsou naprosto běžné. A na Nejvyšší soud od nás chtějí přeložit dr. Tichou, tu jim pouštíme koncem roku 2018. Na trestní kolegium Nejvyššího soudu mají zájem o dr. Koudelku, a takhle bych mohl pokračovat dál. Situace je nelehká. Navíc ministerstvo spravedlnosti vydalo podzákonný předpis o kandidátech na soudce a zatím nevím, jakým způsobem a ve které době se na základě tohoto předpisu budou doplňovat soudci na okresní a krajské soudy.
Jaká je v tomto ohledu nyní situace?
Podle dosavadního systému mají proběhnout ještě dvě jmenovací etapy. Nyní má být jmenováno 40 soudců, z nich 10 jde do obvodu našeho krajského soudu. A pak má proběhnout ještě jedna etapa, a to zřejmě v létě nebo na podzim 2018, kdy bude naposledy využit dosavadní systém. Co bude v příštím roce, nemáme představu. Podle toho, co slyšíme, jak by to mělo asi vypadat, tak moc nevěřím, že by provedení mohlo být reálné a že by tedy mohl mít za výsledek příchod nových soudců k okresním a krajským soudům v brzké době.
Mohlo by vás zajímat
Jak to myslíte? Z čeho konkrétně máte obavy?
Když si přečtu ministerskou instrukci a výběru kandidátů na soudce a promítnu si, jak probíhá výběrové řízení, tak zatím uvažovaný předpoklad časových harmonogramů je naprosto nereálný. Někdy v listopadu 2017 jsem ještě vypsal výběrové řízení na čekatele podle starého předpisu. Ačkoliv to je systém výběru zájemců mnohem jednodušší, než předpokládá nová ministerská instrukce, uplynulo od vyhlášení výběrového řízení a podání přihlášek přes písemné testy, ústní pohovory a psychologické vyšetření zhruba půl roku. Výběrové řízení na kandidáty na soudce podle instrukce ministerstva znamená mimo jiné vypracovat případovou studii, což předpokládá dva hodnotitele, a když se neshodnou, tak třetího. Případovou studii uchazeči jistě nemohou mít stejnou, takže její zadání a vyhodnocení nutně musí být velice náročné. Následuje ještě pohovor před pětičlennou komisí a rozhodnutí o přijetí. Uchazeč má poté ještě absolvovat praxi u krajského nebo okresního soudu v trvání dvou let, kterou lze, pravda, zkrátit až na tři měsíce. Nakonec má se odehrát simulovaný proces, v němž má kandidát na soudce osvědčit „schopnost soudit“ , a teprve potom může být navržen ke jmenování soudcem. To vše nemůže být do půl roku, musí to trvat déle. Vůbec nemám představu, kdy nám tento systém může dodat „nové lidi“. Nutno přihlédnout k tomu, že při zmíněném „našem“ výběrovém řízení na čekatele jsme měli „jen“ asi 115 uchazečů. Je možné očekávat, že při výběrovém řízení na kandidáty na soudce se může ucházet o soudcovská místa v obvodu jednoho KS i 500 nebo 600 zájemců.
Na krajský soud tedy zatím nabíráte čekatele podle starého předpisu?
Ano, vypsali jsme výběrové řízení podle dosavadní vyhlášky na základě přechodného ustanovení k nové vyhlášce a uvidíme, jak to s čekateli dopadne. Jestliže se prosadí nový systém ministra Pelikána, mohou si čekatelé udělat justiční zkoušky a posléze se ucházet v ministerském výběrovém řízení o posty kandidátů na soudce. Je ovšem možné, že konečný výsledek bude jiný, protože řešení výběru kandidátů na soudce formou instrukce, tedy podzákonného předpisu, je, nejen podle mého názoru, silně problematický. Zákon „měnit“ instrukcí se zatím odvážil málokdo. Může to mít dohru i do správního soudnictví a do žalob, které z toho mohou vyplývat.
Neobáváte se toho, že justiční čekatelé teď budou v nejistotě a budou odcházet, protože není jisté, jak bude nový výběr soudců probíhat?
To je samozřejmě možné. Domnívám se ale, že čekatelé mají v soudnictví a výchově soudců budoucnost, a to nikoliv takovou, že nahradí asistenty soudců.
Nyní asistenti soudců často nastupují do práce u soudů s představou, že se stanou čekateli nebo soudci, a zase poměrně rychle odcházejí, když uvidí, že „tudy cesta nevede“. Podle aktuálních zjištění máme nyní u KS 33 asistentů, z toho jich 28 má kratší praxi než 3 roky, tři mají 4-6 let a jen dva 7-10 let. Svědčí to o tom, že své působení u soudu asistenti považují za přestupnou stanici a odchází, jakmile najdou nějaké perspektivní a lépe placené zaměstnání. Ve středočeském kraji máme i s okresními soudy 47 asistentů, z toho 36 žen, 34 asistentů má praxi kratší, než tři roky. Pouze 8 do 6ti let a 5 do 10ti let. Přitom asistenti mají normální pracovní poměr a podpisem pracovní smlouvy dostávají kompetence podle zákona, kdy vlastním jménem mohou vyřizovat spoustu důležitých věcí, zejména při rozhodování v prvním stupni. A než se něco naučí tak odchází, takže u soudu spíš sbírají zkušenosti.
Podle našich informací se vyšší soudní úředníci bouří proti tomu, že někteří předsedové nepostupují podle nového nařízení ministerstva práce a sociálních věcí, které je umožňuje přesunout do vyšší platové třídy.
Když jsem asi před rokem začínal ve funkci předsedy KS, tak jsem již při „svém“ výběrovém řízení uvedl, že považuji za jeden z nejdůležitějších úkolů našeho rezortu vyřešení platu zaměstnanců působících v administrativě soudu, a to jak administrativy na úrovni vedoucích kanceláře, zapisovatelek, tak zejména administrativy na úrovni asistentů soudců, čekatelů, vyšších soudních úředníků, soudních tajemníků a vykonavatelů. Posléze uvedené osoby mají při výkonu soudnictví v omezeném rozsahu rovněž rozhodovací pravomoci, hodně věcí prochází jejich rukama, řada končí jejich rozhodnutím, třeba platební rozkazy. To jsou lidé nepostradatelní pro chod justice. Asi také proto již před lety stanoveno, že se bude stop stav zvyšování počtu soudců, protože je tu tento střední odborný aparát, který má soudce odbřemenit tím, že některé jednodušší úkony bude vyřizovat. Vyřešení jejich platových poměrů představuje velkým problém. Například, vyšší soudní úředník může být zaměstnanec soudu, který má maturitu a absolvoval vzdělávání na Justiční akademii, což ovšem není vysokoškolské vzdělání. Vyšší soudní úřadník také může mít právnické vysokoškolské vzdělání. V podstatě stejné kompetence má asistent soudce, který musí mít vysokoškolské právnické vzdělání. Vysokoškolské právnické vzdělání musí mít rovněž justiční čekatel, který po složení justiční zkoušky má rovněž v podstatně obdobné kompetence jako vyšší soudní úředník. Už tady vidíme nepoměr. Vyšší soudní úředník musí mít přinejmenším „kroměřížskou akademii“, aby mohl mít kompetence vyššího soudního úředníka, justiční čekatel k tomu musí mít justiční zkoušku, kdežto asistentovi soudce stačí pracovní smlouva, kterou dnes podepíše a zítra má kompetence vyššího soudního úředníka bez jakékoliv zkoušky.
A jak je to s jejich odměnou za práci?
Řídí se katalogem prací ve veřejných službách a správě, tedy stejným předpisem, podle něhož jsou odměňováni také podlaháři, topenáři, řidiči, archiváři, sportovní trenéři. Justice se pak týká jediné povolání označená jako „justiční pracovník“ v platovém rozpětí 7. až 13. platová třída; například referent mimosoudního řešení sporů na finančním trhu je na to lépe, pro něj platí 11. až 14. platová třída. Jednotné povolání „justiční pracovník“ a nepřesné vymezení platových tříd tohoto povolání má za následek, že zaměstnanci jsou na různých soudech rozdílně zařazováni do platových tříd i když vykonávají stejnou nebo obdobnou práci. Problém přináší rovněž rozdílné požadavky na vzdělání vyšších soudních úředníků. Protože kromě splnění předpokladů pro zařazení do platových tříd musí být splněn i kvalifikační předpoklad, tedy vzdělání. Vyšší soudní úředníci mohou být zařazení v platových třídách 10, 11, 12 a podle novely katalogu prací účinného od začátku roku 2018 i v platové třídě 13. Ovšem z hlediska vzdělání dosáhnou – s výjimkou těch, kteří mají vysokoškolské vzdělání, jen na třídu 10. A vládní nařízení o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě říká, že nikdo nemůže dostat vyšší třídu, než jaká odpovídá jeho vzdělání, ledaže by mu ten nedostatek byl prominut. Řada předsedů soudů, včetně mě, má proto určitý problém dát někoho do 12. platové třídy, když z hlediska vzdělání má nárok na 10. Musí tu být určitá úměra odměňování vyšších soudních úředníků s asistenty soudců a justičních čekatelů.
Máte na přesuny justičních pracovníků do 13. třídy vůbec dostatek prostředků?
Změna katalogu prací účinná od začátku roku 2018 byla ohledně platové třídy 13. formulována nešťastně, když se do výčtu nejnáročnějších prací, které mají být ve 13. platové třídě, se dostaly takové úkony, které dělá každý. Na to, abychom všechny vyšší soudní úředníky, a potažmo také asistenty soudců a justiční čekatele, přesunuli do 13. třídy, nemáme peníze. Z hlediska výše mzdových prostředků na platy administrativy jsme poddimenzovaní. Měla by platit zásada, že, aby měl zaměstnanec v „rozpočtové sféře“ relativně slušný plat, měl by mít zaměstnavatel k dispozici nejen prostředky pro všechny platové tarify a „povinné“ příplatky, ale také na osobní ohodnocení ve výši nejméně 50% základních „tarifů“ a na přiměřené odměny. Jenže soudy mají prostředky stěží na osobní ohodnocení ve výši kolem 30 % prostředků na platové tarify, pak už by ale nic nezbylo na odměny. Takže si nemůžeme dovolit všechny „volné“ prostředky dát vyšším soudním úředníkům a pak nemít na odměny nebo osobní ohodnocení.
I když zákon zná celkem 16 platových tříd, v justici je nejvyšší platovou třídou 13. Nejlépe odměňovaní zaměstnanci mohou mít v justici maximálně 13. platovou třídu. A stejnou třídu má mít také vyšší soudní úředník, který má jen středoškolské vzdělání? To je – ve srovnání se zaměstnanci s vysokoškolským vzděláním – nepřiměřené. Kolegium předsedů krajských soudů proto vyvolalo jednání s ministerstvem práce a ministerstvem spravedlnosti ve snaze najít východisko k vyřešení této situace, a to jednak v rámci stávajícího katalogu prací, jednak v budoucnu, tak, aby předpisy byly jednodušší, srozumitelnější a hlavně aby došlo k navýšení platů zejména u vysokoškoláků. V této souvislosti nelze pominout předpisy o odměňování zaměstnanců působících ve státní službě, tedy zaměstnanců působících ve správních úřadech, včetně ministerstev.
Když se podíváte na nařízení, které odměňuje státní službu a na nařízení, které odměňuje veřejnou službu, kam patří i soudy, tak státní služba má pro vysokoškoláky vyšší platy peněz. Když se nějaký absolvent právnické fakulty rozhoduje, jestli nastoupí k soudu jako asistent, nebo na správní úřad jako referent a u obou třeba byl dostal 13. platovou třídu, tak ta jejich třináctka je víc peněz pro zaměstnance. Nehledě na to, že my si nemůžeme dovolit ani u vysokoškoláků začínat třináctkou, protože na to nemáme peníze. Úbytek pracovních sil na okresních a krajských soudech je dramatický, odchází stále více lidí, nedaří se je stabilizovat a tím samozřejmě stabilizovat odbornou úroveň aparátu. V odborném aparátu pak dochází k celé řadě chyb i při vyřizování spisů. Když nastoupíte na správním úřadě jako začínající právník, tak dostanete nějakou agendu, napíšete třeba koncept nějakého rozhodnutí, které dostane nadřízený referent, ten to překontroluje a dá to ke kontrole a k podpisu řediteli. U nás, když nastoupí asistent, vyfasuje agendu, má své úkony, které provádí sám, napíše rozhodnutí, podepíše ho, a to již bez kontroly odejde účastníkům. Zapisovatelka dostane vypravit jednání, vyplní příslušné vzory, což jí někdo dvakrát, třikrát ukázal, odešle to a pak je tam spousta chyb, protože to už po ní nikdo nekontroluje. Na to nemáme lidi. Měla by to kontrolovat vedoucí kanceláře, ale ta to prostě nemá šanci zvládnout. Takže my potřebujeme kvalifikované lidi, na které je spolehnutí. Měsíčně přijímáme na krajském soudu také 4 zaměstnance a současně 4 zaměstnanci nám také dávají výpověď.
To jste ale aspoň v rovnovážném stavu.
Nastupující zaměstnanci často nepatří k nejkvalitnějším pracovním silám. A ti, co jsou opravdu kvalitnější, se za chvilku rozkoukají a odchází jinam. Poté, co se naučí pracovat se základními počítačovými programy, které se používají. V kraji máme řadu psychiatrických léčeben, tak jsem – jistě každý pochopí, že s nadsázkou – řekl, že je požádáme, aby tam rozvěsili naše nabídky zaměstnání. Aby ti, co budou od nich propouštěni, věděli, že tu jsou volná pracovní místa a že nemusí chodit na úřad práce. Protože, jak říká jeden můj kolega, pracovat v české justici může za těchto podmínek „jen blázen“.
Mluví se o tom, že odborný aparát na soudech má plat nižší než pokladní v supermarketu. Konkurovat soukromému sektoru musí být čím dál těžší…
Kdyby šlo jen o soukromý sektor. Ale my už nejsme schopni konkurovat ani „veřejnému“ sektoru. Jeden kolega, předseda krajského soudu, se dozvěděl o začínající právničce, která pracuje v Praze na úřadě a která má v úmyslu se přestěhovat do jeho krajského města. Nabídl ji, že by mohla nastoupit na krajský soud jako asistentka soudce. A když se dozvěděla platové podmínky, tak se „smála asi hodinu“. Protože na úřadu v Praze měla plat okolo 40ti tisíc hrubého a my takovému začínajícímu právníkovi můžeme nabídnout nějakých 25 tisíc.
Kárně žalujete „vaší“ soudkyni Hanu Hrabcovou. Jednání u kárného senátu ale bylo už poněkolikáté zrušeno. Je nemocná?
Ano, je nemocná od června loňského roku. Poté, co jsem na ni podal kárnou žalobu, tak asi do 14 dnů onemocněla a do dnešního dne se, když to řeknu pragmaticky, neuzdravila. Kárný soud by mohl, kdyby se tak usnesl, přezkoumat její zdravotní stav, třeba pomocí znalce. Ale to je věcí jeho rozhodnutí.
Důvody, proč jste kárnou žalobu podal, jsou primárně jaké?
Vytýkáme ji především nedodržování lhůt podle insolvenčního zákona. Pokud si dobře pamatuji, měla kolegyně Hrabcová insolvenční agendu a dodělávala dříve přidělené věci v agendě obchodně závazkových vztahů v prvním stupni. V desítkách případů nedodržovala závazné lhůty a navíc měla nedůvodné průtahy v dalších věcech. Soudila způsobem, že nařizovala dvě věci na den., první na devátou a druhou na třináctou hodinu, a tak měla obsazený celý svůj jednací den. Tento styl práce nutně vedl k tomu, že se do těch průtahů musela dostat, protože běžně je soudce při jednom jednání schopen projednat 8 až 10 věcí, ona jen dvě.
Takže máte zase o soudkyni méně, to musí působit další komplikace.
Já vám řeknu, že ani ne. Když jste nucen vyřizovat řadu stížností, o kterých píšete, že jsou důvodné, protože skutečně došlo k nějakému pochybení, tak si říkáte ‚kdo nic nedělá, nic nezkazí‘. Vždycky si vzpomenu na vyprávění jednoho amerického soudce, který uváděl, že u nich nejhorší vizitkou je to, když mu pro nekvalitu jeho práce předseda zastaví nápad. To prý nikdo nevydrží a brzy rezignuje. Nevím, nevím, zda by se toto kritérium dalo uplatňovat také u nás.
Ona byla i před tím problémová soudkyně, nebo se ty vytýkané věci staly až v poslední době?
V jejím osobním spisu jsem našel dvě výtky od předchozích předsedkyň krajského soudu, od každé jednu.
Ze stejných důvodů, pro které podáváte kárnou žalobu?
Pokud to mohu posuzovat, v těch výtkách nejsou žádné konkrétní údaje, ale v podstatě jsou to průtahy v řízení. A co jsem slyšel od kolegů, kteří ji – na rozdíl ode mě – znají delší sobu, tak měla problémy s průtahy i v dřívějších letech.
Civilistické kolegium Nejvyššího soudu kritizovalo věcný záměr civilního řádu soudního z dílny ministerstva spravedlnosti. Zejména jim vadí změna v institutu dovolání, které by se mělo stát řádným opravným prostředkem. Jak se jako bývalý člen kolegia na jejich stanovisko díváte?
Já jsem stanovisko kolegů z Nejvyššího soudu četl a souhlasím s ním. A možná bych ho formuloval ještě ostřeji. Já si nemyslím, že tento návrh přináší něco dobrého nebo pro výkon soudnictví kladného
Jako celek?
Jako celek. Připadá mi jako snaha řešit pravidla civilního procesu 21. století podle zásad 19. století. Jako kdyby někdo hledal pokrok v léčebných metodách tím, že se vrátí do 19. století, a chtěl tím inspirovat současné lékařské postupy. Návrh zcela abstrahuje od vývoje procesu, který se odehrál v posledních letech. Nereflektuje, co je v současném procesu špatně. Hledí do minulosti, v níž hledá inspiraci do budoucnosti. Navíc je to návrh, který upravuje jen civilní sporné řízení, tedy pouze jen část procesu, která je podstatná, ale dovoluji si tvrdit, že není nejpodstatnější. Protože dnes nejpodstatnější, lidsky citlivě nejzajímavější, není sporné řízení, ale tzv. nesporné řízení. Především věci péče o nezletilé děti a další agendy s tím související, které jsou vnímány velice citlivě jak ze strany veřejnosti, tak účastníky řízení. V civilním sporném řízení se setkáme především s neplatiči. Tři čtvrtiny žalob projednávaných ve sporném řízení jsou žaloby o zaplacení peněžitých částek do zhruba dvaceti tisíc korun, tedy máme co činit s věřitelem a neplatičem, který platit nechce nebo často i nemůže, protože nemá. V nesporném řízení, kde jsou spory o výchovu dětí, určování otcovství, o výživné a další a další podobné věci, jde o řešení mnohdy složitých lidských osudů a problémů, což vyžaduje rovněž přesná procedurální pravidla. Úprava těchto řízení označovaných jako „nesporných“ se ukazuje naléhavá a z hlediska výkonu soudnictví jako o hodně podstatnější než u tzv. sporů.
Ministerstvo ovšem avizovalo, že další procesní kodexy postupně vytvoří.
Aby byla úprava civilního procesu kvalitní a pro výkon soudnictví přínosná, musí být komplexní a nemůže být vytvářená „salámovou“ metodou. Představa, která tu byla v 19. století, že základ procesu je civilní spor, od něhož se vše odvíjí, nemůže podle mého názoru v současné době být funkční. Dnes jsou opravdové spory zejména ve věcech péče o nezletilé děti a ve věcech manželských a rodinných a i další věci mají ve společnosti jiný význam, než v 19. století. Účastníci mají dnes jiné vzdělání a možnosti, s rozvojem dopravních prostředků má řada záležitostí jiný rozměr a, to především nelze podceňovat, mají i daleko větší odhodlání se soudit a dokáží to odhodlání celá dlouhá léta naplňovat. Dělení civilních soudních řízení na sporné, nesporné, exekuční a insolvenční je rozdělování, které vede k tomu, jako by si každý měl „hrát na svém písečku“. Ukažme to na jednoduchém příkladu. Někdo Vám dluží 100.000 korun, jdete za advokátem, dáte mu zálohu na náklady, zaplatíte soudní poplatek a náklady dokazování, dva tři roky se soudíte v jedné instanci, dva, tři roky se soudíte ve druhé instanci. Uplyne 6 let a výsledkem je, že máte „papír“, v němž se stanoví, že žalovaný dlužník je povinen vám zaplatit, ale ty peníze stále nemáte. Investoval jste do poplatků a nákladů dokazování, do advokáta, máte z toho další pohledávku, ale peníze stále žádné. Máte papír a můžete se nějakou chvilku kochat nadějí, že ten člověk zaplatí sám. A on ne. Takže se obrátíte na exekutora, aby vám tu částku vymohl exekučně. A pak zjistíte, že jste v té exekuci stopadesátý v pořadí. A obrátíte se na insolvenční soud a pořád nemáte žádné peníze. A tak to trvá třeba deset let. S řadou kolegů jsem o tom mluvil a shodli jsme se, že takovýto proces „nemá cenu“. Takhle to fungovat nemá. Nelze po spotřebitelích, podnikatelích a dalších uživatelích soudnictví spravedlivě požadovat, aby takovéto „kolečko“ absolvovali i v 21. století, No, a návrh civilního řádu soudního tu má nastolit pravidla „výroby“ tohoto „papíru“, aniž by ho dále zajímalo, co si s ním úspěšný žalobce vlastně může počít. Podle mého mínění by měl být zaveden jednotný proces, ovšem nikoliv takový, jaký tu byl od druhé poloviny minulého století (jak se možná někdo domnívá), ale „jednotný“ – řečeno zjednodušeně a ve vztahu k výše uvedenému příkladu – v tom smyslu, že věc po rozhodnutí v nalézací části automaticky přejde do fáze „exekuční“, jestliže dlužník řádně a včas nezaplatil, popřípadě do fáze insolvenční, je-li dlužník v úpadku, tedy že proces začne podáním žaloby a skončí vymožením přisouzeného dluhu, popřípadě uspokojováním v rámci řešení úpadku dlužníka.
Proces nemá být kodifikován tak, aby se strana neobešla bez služeb advokáta. To samozřejmě nevylučuje, aby byl v některých případech zaveden proces advokátský. Jsem pro takový proces, ale musí být koncipován tak, že bude prostředkem celkového urychlení řízení a nikoliv jeho zpomalení. Advokátský proces nemůže vést k tomu, aby účastník by byl fakticky zbavován procesní způsobilosti.
Podle vás by navrhovaný advokátský proces od částky 50 tisíc korun řízení zpomalil?
Místo toho, aby se využilo, že stranu musí zastupovat advokát, k tomu, že budou soustředěné úkony a účastník se nemůže „vymlouvat“, že tomu nerozumí a potřebuje se poradit, vede navrhovaný advokátský proces ke zkomplikování a zformalizování řízení. Ve svém výsledku řízení nebude rychlejší, využije-li advokát formalit k „legálnímu“ zpomalení jeho průběhu.
Asi málo jako soudci voláte po těchto praktických věcech. Protože pak to bude zatěžovat celou justici. To není jen o prodlužování, ale o zatěžování celého systému.
Proces by měl být jednoduchý, ale ne triviální. A měli by se na jeho legislativní úpravě podílet soudci. Soudci zkušení a pravidel procesu znalí, nikoliv jen náhodně nebo účelově vybraní. Já si nemyslím, že proces by měl být libreto pro hraní nějakých představení s papírovým výstupem a se zdůvodňováním bůhví jaké krásy. To všechno je jen paráda za peníze klientů. Soudci se baví, advokáti se živí a klienti to platí. A dnes máte spoustu účastníků, kteří žádají o osvobození, protože jsou chudí, a pak náklady řízení a zastoupení za ně platí stát. A povinný advokátní proces by neměl zvyšovat tyto náklady státu.
Eva Paseková, Petr Dimun
