Soudním rozhodnutím byl prezident republiky posunut někam mezi orgán poštovní a stavební úřad. V kauze nejmenování profesorů dochází k pokusu o lobotomii hlavy státu. Snaha soudně oklešťovat pravomoci přímo voleného prezidenta vede v této turbulentní době do nejistoty a cesta přezkumu jakéhokoli rozhodnutí suverénní hlavy státu znamená nastolení nestability. Neprospívá to zemi jako celku, uvádí v rozhovoru pro Českou justici právní zástupce prezidenta republiky Marek Nespala.
Na konci dubna vrátil Městský soud v Praze k dalšímu řízení prezidentovi republiky Miloši Zemanovi věc nejmenování Jiřího Fajta a Ivana Ošťádala profesory. Soud upozornil na to, že žádný orgán výkonné moci nemůže po řádném řízení o jmenování profesorem sám znovu posuzovat, zda kandidát splňuje podmínky pro jmenování. Nepřípustně by tím totiž zasáhl do autonomie vysokých škol.
S tím zásadně nesouhlasí právní zástupce prezidenta Marek Nespala, podle kterého jde o autonomní rozhodnutí prezidenta, a proto proti rozsudku Městského soudu v Praze podal 11. května 2018 kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. „Předně bych chtěl uvést, že základní právní argumentaci, která je předmětem kasační stížnosti a bude možná pokračovat ještě v dalším řízení bych v tuto chvíli nechal na posouzení Nejvyššího správního soudu, eventuálně posléze Městského soudu v Praze,“ uvedl Nespala pro Českou justici.
Můžete alespoň komentovat, co rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým soud vrací věc k dalšímu řízení prezidentovi, ve skutečnosti znamená?
Co je na této kauze nejzajímavější, je pojetí charakteru hlavy státu a charakteru jejího rozhodnutí. Správní soud pro nás relativně překvapivě rozhodl tak, že prezident republiky je nikoli hlava státu, ale správní úřad – byť je to v této jedné partikulární záležitosti – a charakter jeho rozhodnutí v tomto případě má charakter správního aktu. Tím – jak zdůrazňuji opakovaně – byla hlava státu posunuta někam mezi orgán poštovní a stavební úřad.
Obecně: Nyní už nejde o jmenování nebo nejmenování konkrétního uchazeče o profesorský titul, tato kauza se nám posunula do fáze soudcovského vymezení pravomocí hlavy státu.
Každý stát je suverénní tak, jak je suverénní jeho hlava. Já tuto kauzu nazývám „pokus o lobotomii hlavy státu“. Protože i z historického exkursu je zřejmé, že i ve věcech jmenování profesorů jde o vrchnostenské autonomní rozhodování, kde je prezident vázán návrhem na jmenování profesora na straně jedné, ale na druhé straně má svoji diskreční pravomoc, což znamená pravomoc posoudit, zda jsou splněny všechny osobnostní i kvalifikační předpoklady, aby pak autonomně rozhodl. V tom nám dal i Městský soud v Praze za pravdu.
V čem je tedy problém?
Městský soud v Praze nerozhodl o tom, že prezident musí jmenovat, ale bylo rozhodnuto tak, že bylo zrušeno rozhodnutí prezidenta republiky z formálních důvodů. Problém je v tom, že podle soudu formálně rozhodnutí prezidenta republiky o nejmenování profesorů nebylo odůvodněno. Bylo odůvodněno odkazem na webové stránky, což v řízení o nečinnosti stačilo, ale v meritorním posouzení rozhodnutí prezidenta republiky nikoli. Právě proto bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání, což nás překvapilo ve vztahu k tomu, jak zásadní závěry rozhodnutí Městského soudu v Praze obsahuje.
Mohlo by vás zajímat
Takže kdyby prezident byl nečinný, tak podle předešlých rozhodnutí soudu by to bylo v pořádku, ale protože prezident odmítl jmenovat, tak to podle soudu v pořádku není?
Ta kauza trvá několik let, zejména proto, že se neúspěšní uchazeči o udělení titulu profesor bránili celou řadou žalob, které se vzájemně vylučují. První byla žaloba proti nečinnosti, následovala žaloba zásahová, to znamená, že nebylo rozhodnutí doručeno, ale teprve na samém konci tohoto řetězce je nyní žaloba meritorní. Teprve v ní se posuzovalo to, jakým způsobem prezident rozhodl. Jenom z toho důvodu, že rozhodnutí nebylo odůvodněno způsobem, jaký si představuje správní soud, tak bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Prezident republiky není povinen jmenovat profesora. Nicméně způsob, jakým dospěl Městský soud v Praze k závěru, že tuto povinnost musí vykonat, byť negativně, je pro prezidenta republiky nepřijatelný. Nemůžeme si dovolit, aby v této turbulentní době byly oklešťovány pravomoci prezidenta republiky soudním rozhodnutím, zvláště když k jediné změně, ke které došlo od původnímu rozhodnutí Ústavního soudu, které jednou větou zní, že „na jmenování profesorem není právní nárok“, tak jediná změna od té doby je to, že dnes máme přímo voleného prezidenta. Došlo tedy k posílení jeho postavení jak vůči vládě, tak i vůči voličům. Judikatura se nezměnila, doktrína se nezměnila.
Jak se změnily pravomoci prezidenta?
To je historicko-právní otázka. Za rozhodnutí prezidenta republiky, která jsou předmětem kontrasignace, odpovídá vláda. Aby to nebylo vůbec jednoduché, tak podle našeho právního názoru prezident republiky za rozhodnutí o jmenování profesora nemůže být ani žalován. To je věc, která spadá podle článku 63, odst. 4 Ústavy do plné odpovědnosti vlády.
Nelze říci jednou větou, jak se změnilo postavení prezidenta republiky přímou volbou. Ale z textu Ústavy je zřejmé, že mezi vládou a prezidentem není arbitr. Může zde být vyvolán kompetenční spor před Ústavním soudem, ale přímo volený prezident odpovídá podle článku 2,odst. 2 Ústavy přímo lidu. Vláda se zodpovídá poslanecké sněmovně, to znamená voleným zástupcům lidu.
Lze dospět k závěru, že se zde vytváří jisté právní vakuum, které by samozřejmě rozhodovací činností jak správních soudů, tak zejména Ústavního soudu, mělo být vyplněno.
Nemáme ho vyplněno tím, na co se často ústavní právníci a politologové odvolávají, tedy tradicemi a zvyklostmi? Například ústavní právník a autor knihy Prezident republiky Zdeněk Koudelka na České justici publikuje dokonce seriál o různých nejmenováních. Někteří prezidenti Československé a České republiky čas od času někoho z různých důvodů nejmenovali a nejmenují. Z toho lze vyvodit, že součástí naší ústavní tradice je jmenování i nejmenování prezidentem.
Přesně tak. Ukládat povinnosti prezidentu republiky je problematické. Netýká se to jen osoby prezidenta republiky a úřadu, ale týká se to pojetí ústavnosti jako celku. S Ústavou není radno si zahrávat. Stát je suverénní právě tak, jak je suverénní hlava státu. Pravomoci, které jsou v současné době předmětem platné ústavně-právní úpravy by neměly být oklešťovány. Tím bychom podkopávali základ ústavnosti.
Teď je na stole rozhodování o tom, jaké meze a jakou formu má rozhodování prezidenta republiky. Bude to mimořádně významné rozhodnutí pro celý ústavní systém České republiky. Nyní se naprosto tvrdě otevřela otázka míry autonomie vůle prezidenta, jeho pravomocí a charakteru jeho rozhodování.
Do toho prezident republiky teď v květnu odmítl jmenovat dva vládou navržené generály a zřejmě se blíží nejmenování navrženého funkcionáře ČSSD do funkce ministra zahraničí.
Přímo volený prezident je odpovědný lidu. Lid tím, že si ho zvolil, mu propůjčil legitimitu k tomu, aby ho reprezentoval. Získal dostatek důvěry na to, aby tyto strategické věci – vždyť je to vrchní velitel ozbrojených sil – vykonával. Jakékoli oklešťování ať už ze strany moci výkonné nebo soudní je cesta do nejistoty. Pokud by byla nastoupena cesta, že jakékoli rozhodnutí prezidenta republiky by mělo být přezkoumáno, ať už kýmkoli, je to nastolení nestability. V současné době, kdy mezinárodní a bezpečnostní situace není nikterak růžová, to neprospívá zemi jakožto celku.
Jenže jiní ústavní právníci to vidí jinak, když upozorňují, že prezident musí dodržovat zákony a že tato část prezidenta, která jmenuje a kontrasignuje jmenování je opravdu nějakým správním úřadem, který musí správní řízení vést a dokonce ho skončit podle představ těch navrhovatelů oněch funkcionářů, profesorů, generálů, ministrů.
Tak to opravdu není. Hlava státu musí být ve svém rozhodování autonomní. Musí se dodržovat všechny historické předpoklady pro to, aby prezident mohl vydat tzv. prerogativ. To znamená rozhodnutí, které není přezkoumatelné, které vychází z historických konsekvencí, rozhodnutí silné hlavy státu. Opakuji, že od posledního rozhodnutí Ústavního soudu, se nezměnilo nic, ani doktrína, ani judikatura. Jediné, co se změnilo, je Ústava, která přímou volbou tím více propůjčuje hlavě státu legitimitu k samostatnému rozhodování.
Je potřeba vycházet z podstaty slibu prezidenta republiky. Prezident republiky se zavázal k zachovávání Ústavy v širším slova smyslu i zákonů. Nejsem akademickým ústavním právníkem, abych hlouběji analyzoval tento slib, ale soudím, že v tomto slibu je obsaženo vše. Pokud je prezident republiky hlavou státu, která disponuje určitými prerogativy, tedy výlučnými pravomocemi, tak tím, že by je vykonával jinak, než v duchu Ústavy, tak by se zpronevěřil svému slibu. Prezident republiky je odpovědný lidu za to, že zemi povede tak, jak je do kamene vytesána Ústava.
Navíc ten slib, myslím, začíná slovy „Slibuji na svoji čest a podle svého vědomí a svědomí…“
Začíná slovy „Slibuji věrnost České republice“, což znamená, že budu zachovávat její celistvost a svrchovanost. „Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“. A právě oním vědomím a svědomím je podtržena ona autonomie vůle, kterou si prezident musí zachovat.
V našem konkrétním případě nejmenování profesora prezident republiky nemůže nahrazovat autonomní vůli univerzity respektive vysoké školy, ale může přezkoumávat to, zda uchazeč o titul profesora reálně splnil veškeré kvalifikační předpoklady pro to, aby byl jmenován. Pokud prezident dospěje k závěru, že tomu tak nebylo, tak je na jeho autonomní vůli, aby rozhodl o nejmenování. Dokonce půjdeme-li dál, může se rozhodnout svoji ústavní pravomoc nevykonat.
Důvody, proč se prezident nějak rozhodl mohou být tedy zcela jiné, než důvody, pro které rozhodla Univerzita Karlova, soudím.
Věc je živá a já se proto nemohu vyjadřovat k detailům. Autonomie vůle univerzity nebo vysoké školy spočívá v tom, že se hodnotí určité dílo. Ale pokud toto dílo třeba vůbec neexistuje a konkrétní vědecká rada mohla být uvedena v omyl a pokud tuto skutečnost prezident republiky ví, tak se s ní musí vypořádat.
Hodnocení jednotlivých kroků prezidenta by mělo podléhat maximálně Ústavnímu soudu. My jsme se ale nyní dočkali rozhodnutí, ve kterém vymezuje mantinely rozhodování prezidenta republiky správní soud.
Irena Válová
