Soudce Nejvyššího soudu Josefa Mazáka zaskočil rozsah věcí, kterými se musí na svém novém pracovišti zabývat. Trestní kolegium Nejvyššího soudu posílil od 1. ledna tohoto roku. Čtvrtletníku AEQUITAS se svěřil také s tím, jaké momenty byly v jeho kariéře trestního soudce nejhorší a jak zvládá dojíždění do Brna. Rozhovor nyní nabízíme na České justici.
V čase, kdy jste působil u nižších soudů, rozhodoval jste na různých úrovních v senátech střídavě v Plzni anebo východních Čechách (města Náchod, Hradec Králové), samozřejmě, pomineme-li pak působení u Vrchního soudu v Praze. Máte k těmto krajům osobitý vztah? Proč se ve Vaší předchozí praxi střídala právě tato místa?
Plzeň byla v osmdesátých letech velmi průmyslové a třeba právě oproti Hradci Králové i trochu zanedbané město, kde člověku na ulici občas do očí padaly saze. Já jsem tam přišel za svou manželkou a ani ty saze mne neodradily. Rozhodlo tehdy, že jsme měli v Plzni možnost dobrého bydlení. I dnes tam pořád jezdíme a za ty roky pozorujeme, jak se Plzeň nevídaně zlepšila. Je upravená, zajímavá a přívětivá. Přišel jsem do Plzně po vojně, oženil jsem se, byl jsem tam pokřtěný, narodily se nám děti. Dodnes máme v Plzni kamarády a de facto jsem v tomto městě také začal poprvé pracovat a stal jsem se tam soudcem, prostě mládí. Koncem roku 1989 pak přišla ta báječná změna společnosti, která se nám mladým a naivním zdála ještě báječnější, než byla potom realita. Všechny tyhle zásadní okamžiky života mám spojené s Plzní. Navíc se tam vaří nejlepší pivo.
Když to shrnu, asi nemusím říkat, že mám Plzeň rád. Později jsme se přestěhovali zase do mé domoviny – do východních Čech, a než bylo možné zakotvit v Hradci Králové, pracovali jsme a bydleli nějaký čas také v Náchodě, což je mimochodem velmi milé město. A už vůbec nelituji svého pražského angažmá, opěvovat Prahu by bylo na dlouho, takže pro stručnost odkazují na to, co už o ní přesvědčivým způsobem řekli básníci. Moje rodina ostatně bydlela v centru Prahy i pár let před mým narozením. No a, když uvážím, že později mne osud pracovně zavál z Prahy do Brna, musím konstatovat jistý paradox, že konzervativní člověk jako já, který změny moc nemusí, působí už u šestého soudu (dva okresní, dva krajské, Vrchní soud v Praze a teď Nejvyšší soud) a na všech možných typech trestních agend. Na druhé straně myslím, že ta zkušenost je nenahraditelná. (Úsměv) Slibuji, že příští odpověď bude kratší.
Narodil jste se tedy ve východních Čechách a trávil tam i dětství?
Právě v Hradci Králové jsem se narodil a prožil dětství i dospívání. Kdybych pak na studiích v Praze nepoznal svoji manželku, asi by mě hned tak nic nedonutilo překročit brány toho mého skvělého města a „salónu republiky“.
Manželka také vystudovala práva? Napodobily Vás poté i děti?
Ano, manželka je právnička. Máme syna a dceru, ale ani jeden z nich se právníkem nestal, věnují se jinému oboru. A jsem rád, že si vybrali to, co jim vyhovuje a v čem jsou dobří.
Máte trvalé bydliště stále v Hradci Králové? Respektive, odkud jste nucen každý týden dojíždět do Brna?
Z Hradce Králové, kde s manželkou bydlíme,je dojíždění do Brna sice o trochu obtížnější než předtím do Prahy, ale zvládám to, jsem přece ještě mladík. (Úsměv) Nicméně, legislativnímu návrhu na zřízení pobočky Nejvyššího soudu v Hradci Králové nebo v Praze bych neoponoval. (Úsměv)
Kdy jste se rozhodl, že budete studovat „práva“? Pravděpodobně jste hned na počátku neuvažoval o kariéře soudce…?
V dětství jsem měl různé plány, ale pak jsem se přiklonil k přírodovědě, chtěl jsem být lesníkem, entomologem a podobně. Zajímal jsem se trochu také o literaturu. A protože jsem měl vždycky pozitivní vztah k jídlu, chtěl jsem se věnovat chemii potravinářské. A pak někdy začátkem čtvrťáku jsem se rozhodl pro práva, možná i tak trochu pod vlivem strýce, který byl podnikovým právníkem a vyprávěl mi o prázdninách veselé příhody. Tím ale nechci svoje rozhodnutí zlehčovat. Snad to dopadlo tak, jak mělo. Na druhé straně jsem měl vlastně už skoro od začátku právnického studia jasno v tom, že bych se chtěl věnovat právu trestnímu.
Volně jste tedy tak trochu navázal na svého strýce. Další profesní vzor jste v rodině neměl? Co z Vás „chtěli mít rodiče“?
Můj strýc si práva doplnil v dospělosti dálkově. Jinak, pokud vím, nikdo z předků práva nestudoval. Jenže mně se doma nic neřekne. (Úsměv) Ale vážně. Rodiče mi nic nepředurčovali, chtěli ze mne mít slušného člověka. Snažím se jim v tom vyhovět.
Zaujalo mne Vaše, byt‘ krátké, působení na státním zastupitelství. Jaké zkušenosti si odtud může budoucí soudce odnést? Nemělo i toto působení vliv na následné působení v trestních senátech? Setkal jste se v minulosti aktivně i s civilním právem?
Nastoupil jsem v Plzni původně jako čekatel na tehdejší prokuraturu, ale po několika měsících mě zlákala variabilnější a nezávislejší práce soudce a také na tehdejší poměry neobvykle svobodomyslná a lidská atmosféra na Okresním soudě Plzeň-město (teprve dodatečně jsem v tomto směru plně ocenil výjimečnou osobnost našeho tehdejšího předsedy JUDr. Jiřího Sakaře). A tak se stalo, že už jsem soudcem zhruba třicet let. Ta praxe na prokuratuře, stejně jako pozdější krátká praxe v advokacii, kde jsem se dostal tak trochu i k civilnímu právu, mi umožnila vidět věci z různých perspektiv, což rozhodně není na škodu.
Pamatujete si na svoji první rozhodovanou věc v soudcovském taláru?
Byl to případ muže stíhaného za opakované fyzické i slovní napadání manželky. Dnes by se to jmenovalo týrání osoby žijící ve společném obydlí, tehdy to byl tzv. přečin proti socialistickému soužití. Pamatuji si, že jsem musel hlavní líčení několikrát odročit. Ale nakonec jsme tomu pánovi naplno řekli, že takhle si to socialistické soužití nepředstavujeme.
Můžete popsat případ z Vašeho pohledu nejsložitější?
Odborně nejsložitější byla asi jedna z těch rozsáhlých ekonomických kauz, které jsem dělal na Vrchním soudě v Praze. Pokud vím, dodnes je jedna odnož té věci v běhu, takže blíž o tom nemohu mluvit. Lidsky nejsložitější byly případy některých vražd, které jsem soudil v prvním stupni na obou krajských soudech. Hrozně bylo znásilnění a vražda pětileté holčičky mladistvým pachatelem. Navíc, po vyhlášení rozsudku, kde byla u mladistvého nepřekročitelná horní hranice sazby deset let, se na mne v jednací síni členové rodiny poškozené zlobili, jak neslýchaně nízký trest pachatel dostal.
Kdo Vás nejvíce naučil „řemeslu“?
Jediný profesní vzor jsem neměl, spíše dílčí- vždy jsem se snažil něco si vzít a „odkoukat“ od jednotlivých vynikajících soudců. Nechci, aby to vyznělo servilně, ale teď je takovým dílčím vzorem můj současný předseda senátu. Na Vrchním soudě v Praze to zase byla moje tehdejší předsedkyně senátu. Ale mohl bych zmínit řadu dalších. Prostě si myslím, že je dobré se stále učit. Když chuť k tomu přejde, pak hrozí, že u dveří zazvoní ten chlápek a řekne: „Já jsem tvé stáří, pozvi mě dál!“ (Úsměv)
Co je na soudcovském povolání podle Vás nejkrásnější a co naopak (zda-li něco) s sebou přináší negativního? Co je specifické pro soudce v trestních věcech?
Nejlepší na profesi soudce pro mne je, že je to povolání pro nezávislého, samostatně myslícího člověka. Práce, při které je třeba používat rozum i srdce. Proto bych nebyl přívržencem projektu elektronického soudce. Negativní stránky jsou všeobecně známé — pracovní zatížení, problémy, které se hlásí i ve volném čase, emoční vypětí.
Trestní právo se zdá mnohým nepříjemné a trestní souzení náročné, což je pravda, ale musím našeho obhajobu říct — a bude to možná znít naivně – trestní právo se mi vždy jevilo jako nejvýznamnější nástroj toho, jak se státní moc zastane člověka, jemuž bylo ublíženo. S tím souvisí, že nejsem velkým propagátorem populární zásady vigilantibus iura scripta sunt (což lze vyjádřit jako „právo přeje bdělému“). Myslím, že význam práva je právě i v tom, že má chránit slabé, méně schopné, spící a polospící. Proto jsem také v rozsudcích příliš nevyčítal poškozeným, obrazně řečeno, že si „nepřivázali peněženku na řetěz“. Dalším důvodem je, že mě zajímá trestní proces jako velmi abstraktní a precizovaný nástroj, který je zároveň neoddělitelným nezbytným nástrojem prosazení trestního práva hmotného (v tom je rozdíl například od práva občanského), což by mělo zvyšovat i jeho přesnost a dokonalost. Zase tím ale rozhodně nechci říct, že je možné všechny situace upravit zákonem. Právo musí vykládat soudce — člověk.
Jsou soudci Nejvyššího soudu vzhledem k rozsahu nápadu přetížení?
Myslím, že rozsah běžné agendy mimořádných opravných prostředků atakuje hranici únosnosti a hlavně tak úplně neodpovídá poslání Nejvyššího soudu jako vrcholného soudního orgánu, který se má věnovat vyhodnocování a sjednocování judikatury soudů, zobecňovací, ale i školící, přednáškové činnosti, připomínkovat legislativu a podobně.
Abych řekl pravdu, množství věcí, jimiž se musí Nejvyšší soud zabývat, především v řízení o dovolání, mě poněkud zaskočilo. Dovolání v trestních věcech není trestním řádem nijak omezeno, ačkoli jako institut jde nad rámec základních ústavních práv (mezi ta patří přezkum rozhodnutí ve druhé instanci). Obrovské je i množství dovolání v civilních věcech. Optimální cestu přitom nevidím ani v dalším rozšiřování Nejvyššího soudu. Vidím ji v zákonodárné změně, která by zaměřila rozsah agendy Nejvyššího soudu jen na to nejpodstatnější. Jsem si ale vědom, že můj názor je proti obecné tendenci, aby soudy přezkoumávaly v našem životě takřka vše, pokud možno ve čtyřech až pěti instancích.
Snažíme se tedy dělat, co je v našich silách. A abych nebyl negativní: jakkoli jsem se s těžkým srdcem loučil s výbornými kolegy na Vrchním soudě v Praze, potěšil mne vstřícný, nápomocný a přátelský přístup zdejších kolegů ke mně jakožto „nováčkovi“. Rovněž pokud jde o další zaměstnance, setkal jsem se jedině s vstřícným a profesionálním přístupem. Také mne zaujala pestrost a obsahová zajímavost práce.
Jste sportovně založený člověk, pomáhá Vám to v relaxaci? Vím o Vás, že pravidelně hráváte ve volném čase se svými kolegy tenis.
Práce na Nejvyšším soudě (i předtím na Vrchním soudě v Praze) mě opravdu dost vytěžuje, takže vedle rodinných povinností věnuji nějaký volný čas v zájmu rovnováhy ducha a těla sportu. Dělal jsem různé sporty, žádný vrcholově. V mládí jsem platil za slušného badmintonistu. On ale za mne nezaplatil nikdy! (Úsměv). Dlouho jsem hrál třeba florbal, ale klouby už byly proti. Rád jezdím na kole, občas si jdu zaběhat a nejvíc teď hraji opravdu tenis, který je skvělou relaxací. Dá se hrát do osmdesáti i déle. V mém věku a na mé úrovni se v něm můžu stále zlepšovat, což mě velmi baví. No, a když je čas, nejraději s manželkou podnikáme různé pěší i cyklistické výlety, především po Česku a Slovensku.
Jaké máte další koníčky? A věnujete se jim také v Brně?
Zájmů by byla i řada dalších. Rád bych se například trochu věnoval literatuře, a to nejen jako běžný „konzument“, ale bavila by mě i literární historie a teorie. V podmiňovacím způsobu mluvím proto, že čas mi na to asi zbude zase až v důchodu. V Brně samozřejmě především pracuji, ale také se snažíme si s Brnem ve volných chvílích na sebe zvykat. Jsou tu krásná místa. A také zajímavá. Už jsem se byl například podívat na domy, kde bydleli moji oblíbenci — Na Obilním trhu Ivan Blatný a v Černopolní ulici Jan Zahradníček. V Brně se narodil například i geniální Milan Kundera, ale to nevím kde (a jak víme, on by nechtěl, aby o tom někdo něco zjišťoval), nebo František Halas. A málo se ví, že tady v semináři studoval Jakub Deml a Vítězslav Nezval prý dokonce jeden semestr práv. Vůbec je hodně našich vynikajících spisovatelů spjato s jižní Moravou.
JUDr. Josef Mazák
Soudce trestního kolegia Nejvyššího soudu, jmenován k 1. 1. 2018.
Soudcem je od roku 1988. Vystudoval Právnickou fa kultu Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1988 vykonával funkci soudce u Okresního soudu Plzeň—město, od roku 1992 soudce u Okresního soudu v Náchodě. V roce 1993 vykonával stáž u Krajského soudu v Hradci Králové, kde později působil jako předseda senátu. Roku 1994 se vrátil na Krajský soud v Plzni. Od roku 1998 byl předsedou senátu Krajského soudu v Hradci Králové. Roku 2009 nastoupil jako soudce stážista na Vrchní soud v Praze, kde později vykonával funkci předsedy senátu. V roce 2017 byl dočasně přidělen k Nejvyššímu soudu, aby byl i zde nakonec jmenován soudcem trestního kolegia.
Pro AEQUITAS – Petr Tomíček
