Vedle historických exkurzů a teoretického popisu fenoménu dělby moci přišla na posledním sympoziu v rámci Pražského právnického jara řeč i na otázky nanejvýš aktuální. Konkrétně na problematiku přímé demokracie či vládnutí bez důvěry poslanecké sněmovny. Ústavní soudce Vladimír Sládeček v této souvislosti připomněl slovenskou úpravu, která je v tomto případě striktnější, než ta naše.
Vlastenecký sál pražského Karolina opětovně hostil akci pořádanou Stálou konferencí českého práva. V pátek 13. dubna se konalo sympozium nazvané jako Ústavní projekce dělby moci.
Karel Havlíček, předseda Stálé konference českého práva, měl již tradičně úvodní slovo. V něm prohlásil, že dělba moci je pouze zdánlivě teoretickou otázkou. Jedná se o fenomén, který je v českém ústavním pořádku stručně formulován, přestože se jedná o stěžejní princip vládnutí, s nímž přišel již francouzský filosof Charles Montesquieu. Otázkou ovšem je, zda litera zákona a duch této teorie odpovídá realitě.
Havlíček zmínil aktuální politickou situaci, kdy máme vládu bez důvěry, což je podle něj dlouhodobě nevyhovující. A zamyslel se nad tím, jaké možnosti vůbec parlament v takovém případě má. Jednou z nich je rozpuštění sněmovny, tedy řešení směřující k předčasným volbám. Podle Havlíčka u nás dochází k narušení klasického pojetí dělby moci, a to vytvářením (vedle třech základních) dalších pilířů. Jedním z nich je pilíř kontrolní, zahrnující nezávislé kontrolní orgány, jež nejsou ryzí součástí moci výkonné. Vedle toho můžeme mluvit i o pilíři občanském založeném mj. na prvcích občanské společnosti.
První příspěvek sympozia pak patřil Aleši Gerlochovi, profesorovi a vedoucímu katedry ústavního práva na pražské právnické fakultě. I on hovořil o dělbě moci jako stěžejním principu ústavního systému, který souvisí se suverenitou lidu.
Lid je suverénem, zdrojem státní moci. A je to právě lid, který legitimizuje státní moc vcelku i v součástech. Je syntetizujícím prvkem, kdy platí, že žádný orgán se nesmí vyčlenit z tohoto legitimizačního řetězce. A to ani orgány dle ústavy nezávislé jako jsou soudní či kontrolní orgány.
V parlamentní republice je ale dělba moci, tedy systém brzd a protivah, uplatňována omezeně. Do české ústavy nicméně byly zakotveny instituty, které tradiční parlamentarismus modifikují – jednak tzv. euronovelou z roku 2001 a dále pak v roce 2012, kdy došlo k zavedení přímé volby prezidenta republiky. Dle Gerlocha jsme nyní na prahu třetí fáze, spočívající v posílení prvků přímé demokracie. Mimo tradiční parlamentní režim pak stojí orgány sui generis, jako je Nejvyšší kontrolní úřad, Česká národní banka, ale třeba i veřejných ochránce práv.
Aleš Gerloch se dále ve svém vystoupení věnoval Ústavnímu soudu. Česká ústava podle něj zakotvila silnou pravomoc a rozsáhlou působnost ústavního soudu a poměrně snadný přístup k němu. Ústavní soud je dle bývalého děkana pražské právnické fakulty z hlediska rozhodovací činnosti stále více vtahován do řešení sporů vzniklých v ústavním systému a je vyzýván k tomu, aby stávající instituty vykládal extenzivně.
Hybridní charakter ústavního systému
Závěrem Aleš Gerloch vyslovil hodnocení, že český ústavní systém má hybridní charakter, neboť vykazuje prvky poloprezidentského a kancléřského systému. Mezi tendencemi, které pak můžeme pozorovat, uvedl především rozvoj ústavního soudnictví a nadstátních organizací a institucí či přímou demokracii. Důsledkem stávajícího vývoje je oslabení role poslanecké sněmovny, a naopak emancipace prezidenta a vlády.
Po historickém exkurzu ze strany Michala Skřejpka, odborníka na římské právo a Petry Skřejpkové z Ústavu právních dějin Právnické fakulty UK, vystoupil Petr Mlsna. Náměstek ministra vnitra se ve svém příspěvku vrátil k lednové volbě prezidenta republiky a problémům, které muselo ministerstvo v této souvislosti řešit.
Konkrétně zmínil otázku, zda zákonodárci mohou svým podpisem podpořit vícero prezidentských kandidátů. Vedle toho resort řešil i otázky další. 7. listopadu 2017, tedy po parlamentních volbách, končila možnost registrace prezidentských kandidátů. Otázka, jež se tak objevila, zněla, zda má mít kandidát na listině podpisy starých, nebo nových poslanců, nebo je „jedno kdo se tam podepíše?“ Ministerstvo nakonec s předstihem vydalo rozhodnutí, kde vyslovilo, jakým způsobem hodlá postupovat. Resort vnitra nakonec dle Mlsny zvolil výklad nastolených otázek ve smyslu čl. 22 Listiny základních práv a svobod, podle něhož „zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti.“
Podle Mlsny ministerstvo vnitra při tom vycházelo z principu sebeomezení. Naopak v rozporu s principem sebeomezení byl dle náměstka ministra vnitra postup Nejvyššího správního soudu. Ten rozhodoval o stížnosti právě na ony vícenásobné podpisy pro některé z kandidátů na prezidenta, kdy sice stížnost Terezie Holovské odmítl, přesto se k této problematice vyjádřil.
Osobní odpovědnost ústavních činitelů
Jedním z dalších řečníků byl i ústavní soudce David Uhlíř. Ten hovořil o vztahu moci soudní a výkonné, resp. zmínil příklady výroků ústavních činitelů k rozhodování soudů. Vzpomenul kromě jiného ústavní stížnost Davida Ratha kvůli výrokům prezidenta republiky. Rath ve výrocích Miloše Zemana spatřoval zásah do soudcovské nezávislosti a vycházel de facto z toho, že prezident nemá projevy soukromé povahy.
Vzhledem k tomu, že ale Rath nevyčerpal všechny prostředky ochrany svých, tak se ústavní soudci této otázky dotkli jen okrajově. Spory týkající se zásahů moci výkonné do moci soudní řešil ale i Evropský soud pro lidská práva. Podle Uhlíře český ústavní soud má tendenci akcentovat osobní odpovědnost ústavních činitelů, zatímco evropský soud naopak.
Další ústavní soudce, Vladimír Sládeček, pak stejně jako Karel Havlíček v úvodu mluvil o aktuální situaci na české politické scéně, kdy vláda nemá důvěru poslanecké sněmovny. Sládeček zdůraznil, že vládě bez důvěry nemůže sněmovna vyslovit nedůvěru, což je ale jediný relevantní nástroj, jak řešit excesy vlády.
Podle Sládečka by ale připadal v úvahu návrh na zrušení nařízení vlády, pokud by ho poslanci považovali z hlediska Ústavy za excesivní. Co se týče situací budoucích a řešení pro futuro, ústavní soudce zmínil úpravu ve slovenské ústavě.
Ta jednak podrobně stanoví, co spadá do působnosti vlády, a jednak zvláštním ustanovením upravuje, co nemůže vláda bez důvěry vykonávat. Sládeček v této souvislosti připomněl, že podobný návrh již u nás existoval, ale neprošel tehdy v senátu. V případě, že by se objevil nový návrh v tomto duchu, měl by být dle Sládečka více jednoznačný s tím, že on sám by uvažoval o novelizaci kompetenčního zákona, nebo o úpravě zákonem o vládě.
Na sympoziu dále vystoupili zástupce veřejné ochránkyně práv Stanislav Křeček, ústavní právníci Jaroslav Kuba, Pavel Mates, Karel Klíma, Vladimír Čechák. Z hlediska mezinárodního práva a Evropské unie se dělbě moci věnovali Pavel Šturma a Jiří Zemánek. Na akci pak vystoupil i Antonín Stanislav, který si za téma zvolil instrukci ministra spravedlnosti ohledně výběru soudců. Podle Stanislava je instrukce, kterou v minulosti kritizovala i Soudcovská unie, protiústavní. Podobně se již dříve vyslovil předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa.
„Ohledně výběru soudců panuje a zůstane zachována velká nejistota. Obecně lze říci, že ministr Pelikán upravil výběr soudců formou, která podléhá pouze uvážení ministra spravedlnosti. Zde se ukazuje jednoznačně, jak je to nedostatečné. Nový ministr s ní může naložit zcela podle svého uvážení – není vázán ničím jiným než svojí odpovědností. Může ji bez konzultací s kýmkoliv zrušit, zcela změnit nebo ponechat beze změny,“ upozornila nedávno prezidentka Soudcovské unie Daniela Zemanová.
Jana Rosůlková
