Mělo by být manželství a rodina pro stát no-go zónou? Nebo je správné, když stát zasahuje do takových věcí jako je láska nebo nenávist v rodině? A lze vůbec tyto nejintimnější vztahy regulovat zákony? Co je nejlepší zájem dítěte a kdo ho určí? Je institut společného jmění manželů za trest? Takové otázky padaly na workshopu Pražského právnického jara s názvem Právní konflikt v rodině. Téma vnesla mezi účastníky občasné jiskření.
Čtyři teze ke vztahu rodiny jako „historicky nejúspěšněji společenské a ekonomické jednotky“a státu předložil v úvodu zakladatel Stálé konference českého práva Karel Havlíček.
Podle jeho slov je právo převážně nevhodný nástroj k regulaci rodiny, společnost nesmí usilovat o regulaci jiných vztahů, než vztahů společenských, nesmí usilovat o regulaci vztahů, které se z podstaty věci regulaci vymykají jako je například láska, nesmí usilovat o právní regulaci tam, kde je zapotřebí spíše psychologa. A konečně, když už regulace existuje, musí být přiměřená, uvedl Karel Havlíček, který se ztotožňuje s dlouhodobým názorem místopředsedy Nejvyššího soudu Romana Fialy, že například společné jmění manželů je regulace „za trest“.
Od Karla Havlíčka převzala slovo advokátka a předsedkyně Unie rodinných advokátů Daniela Kovářová, která svůj názor vepsala do názvu svého příspěvku: Právo jako nevhodný nástroj pro regulaci rodiny. „Protože kdykoli čtu nějakou důvodovou zprávu k návrhu zákona, plyne z ní, že po schválení zákona nastane nebe na zemi. Jenže pak se to vždycky na cestě mezi parlamentem a soudem nějak podělá,“ vysvětlila kontraproduktivitu regulací rodiny advokátka.
Mladí odmítají kompetenční styl soužití
Podle jejích slov se pod konfliktem v rodině rozumějí převážně dvě situace – konflikt mezi manžely a konflikt o dítě. Z její třicetileté praxe vyplývá, že nejčastějšími důvody konfliktu mezi manželi je boj o moc nebo o majetek. Co se týče sporů o dítě, je důvodem konfliktu boj o hodnoty, o vliv a uražená ješitnost.
Mohlo by vás zajímat
Na základě jejích zkušeností z praxe vnímá tyto kategorie soužití: Oba chtějí totéž, ale pak to konflikt není. Nebo je to jednomu z manželů jedno, takže rozhoduje ten druhý, což rovněž není konflikt. Další verzí je „směním něco za něco“, což je podle slov Kovářové častá situace a tzv. kompetenční způsob řešení – když mají manželé rozdělena teritoria starostí a odpovědností – jeden se stará o finance, druhý o děti. „Toto mladá generace z nějakého vnitřního vzdoru odmítá a říká, že se dělí vždy o všechno,“ poznamenala k tomu Daniela Kovářová.
Kovářová: Rozhodne ten, kdo má moc a chce
A pak podle advokátky přituhuje, když jeden má moc a chce, ale druhý v žádném případě nechce. „Rozhodne ten, kdo má moc, kdo vydělává peníze, kdo se méně bojí rozpadu vztahu a kdo je atraktivnější,“ řekla advokátka. „Ženy tuto radu přijímají s úlevou,“ dodala. „My totiž pro klientku, která neví, jak rozhodovat o penězích, které vydělá on, nemáme ani po třiceti letech žádnou radu. Jediná rada vede k rozpadu manželství,“ upozornila Daniela Kovářová.
Co se týče konfliktu o dítě, je podle ní velký problém participační právo dítěte, jehož aplikaci považuje za „naprosto scestnou“, vedoucí k tomu, že skupina dětí z vysoce konfliktních manželství rozhoduje vše.
Jako příklad uvedla rozsudek ústavního soudu, kterým byly zrušeny rozsudky těch soudů, které nepřihlédly k názoru dítěte při rozhodování, do které základní školy chce chodit. „Opravdu se budeme pětiletých dětí ptát, do které školy chtějí chodit? Já se toho děsím,“ uzavřela Daniela Kovářová.
Benda: Došlo k průniku veřejné moci do rodiny policií
Exkurzi do historie vývoje rodinného právo po změně režimu v České republice pak přednesl předseda ústavně-právního výboru sněmovny Marek Benda (ODS), jehož vstup nesl název Kdo, proč a jak tvoří rodinné právo. Podle jeho slov k první velké novele rodinného práva došlo v roce 1997 – 98 ještě podle představ rodinných právníků a teoretiků, tam vzniklo společné jmění manželů, které Marek Benda na rozdíl od Karla Havlíčka a Romana Fialy „nepokládá za trest“.
Podle jeho dalších slov pak bohužel přišla řada změn, které už nevzešly z představ rodinných právníků a teoretiků rodiny, nýbrž byly důsledkem tlaku aktivistů a spolků. Jako první jmenoval Marek Benda vznik OSPODu, tedy orgánů sociálně-právní ochrany dětí, které podle něho do opravdu problémových rodin nejdou vůbec, ale na druhé straně řeší banální věci.
Foto: archiv
Za další zásah proti rodině považuje Marek Benda změny práva související s domácím násilím. Podle něho došlo k průniku veřejné moci do rodiny – policií. „Do toho v roce 2005 přišlo registrované partnerství, přestože formy citů se nemají právně regulovat. Jenže v roce 2006 chtěl Paroubek vládnout s Marťany, a proto byl tento projekt schválen v domnění, že mu přinese hlasy,“ vysvětlil Benda.
Když mají v Kalifornii dva tatínky
Posledním zásahem do rodiny je podle jeho slov nový občanský zákoník (NOZ), jehož autoři ale jsou znovu rodinní právníci a teoretici. Do toho všeho ovšem podle Marka Bendy mimo legislativce vstupuje Ústavní soud, který prosazuje věci, které nelze právem prosadit. „Má-li někdo v Kalifornii dva tatínky, bylo by dobré, aby je měl v České republice taky,“ upřesnil Benda, o jaký způsob rozhodování jde. Podle Marka Bendy by rodina měla být pro stát naopak no – go zóna.
Podle Karla Havlíčka je to výsledek představ lidí v České republice o právu: Existuje zásada, že není-li něco v soukromém právu upraveno, tak je to povoleno. U nás ale platí, že není-li něco upraveno, tak to upravíme,“ zhodnotil Bendovo vystoupení.
Občas stát musí zasáhnout z noci úřední
Na Marka Bendu navázal ústavní soudce a emeritní předseda Soudcovské unie Tomáš Lichovník, který se podrobně zabýval opatrovnickými soudy. „Jsem velkým zastáncem institutu společného jmění manželů. Dnes může každý z manželů mít technicky přístup k účtu druhého,“ uvedl k debatovanému institutu. Podle jeho slov tam, kde zuří spor mezi rodiči, kteří se nedokáží dohodnout o dítě, musí někdy stát zasáhnout z moci úřední. Dítě si nevybralo ani jednoho rodiče,“ uvedl ústavní soudce k některým dramatickým či tragickým sporům.
Podle ústavního soudce Tomáše Lichovníka je však absurdní svěřovat rozhodnutí o budoucnosti dítěte někomu, kdo ho vidí hodinu. Praxe však přináší další a další rozhodnutí: o výběru školy, o výběru lékaře, o výběru bydlení. „Mně to přijde jako zbavování se odpovědnosti,“ uvedl k jednání mnohých rodičů.
Stejně jako další přednášející místopředseda Okresního soudu v Novém Jičíně Vladimír Polák debatoval Tomáš Lichovník institut „nejlepší zájem dítěte“. Otázku přednášejícím, co je a kdo určí nejlepší zájem dítěte, položil v závěru Karel Havlíček. Podle Daniely Kovářové je to jen hezká teorie a zájem dítěte je to, co si představuje každý z rozhádaných rodičů. „Dítě je nezničitelné a přizpůsobí se všemu,“ uvedla.
Míru extravagance rodičů povoluje stát
Podle Marky Bendy by se institut „nejlepšího zájmu dítěte“měl ze zákona škrtnout, protože říká, že existuje zájem dítěte proti zájmu rodiny. Znamená to, že existuje někdo, kdo umí definovat zájem dítěte a řekne, že nejlepší zájem dítěte je z nějakého vyššího zájmu takový, že zájmem dítěte není žít v rodině. Máme chránit dítě před rodinou nebo rodinu před dítětem?, vznesl otázku.
Soudce Vladimír Polák pak řekl, že zájem dítěte mají určovat rodiče. Je podle něho otázkou, jakou míru extravagance stát rodičům povolí, uvedl s odkazem na některé „alternativní“ způsoby života rodičů, kdy jsou ke stejným způsobům nuceny děti.
Rovněž podle soudce Tomáše Lichovníka jsou na prvním místě rodiče. Není-li zbytí, pak teprve rozhoduje soud. „Nevidím konflikt s rodinou, neb ta už ve chvíli, kdy se rozhoduje o zájmu dítěte, neexistuje,“ reagoval na Marka Bendu ústavní soudce Tomáš Lichovník.
Workshop Právní konflikt v rodině pořádala Stálá konference českého práva ve čtvrtek 19. dubna 2018. Odehrál se před nabitým sálem paláce Dunaj v Praze. Kromě advokátů nebo pracovníků sociálně právní ochrany dětí si přišel přednášky vyslechnout například předseda Městského soudu v Praze Libor Vávra.
Irena Válová
