Na selhání soudkyně Heleny Králové nese vinu i vedení Obvodního soudu pro Prahu 1 a ona sama by měla zvážit, zda na dosavadní práci stačí. Vyplývá to z odůvodnění rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu (NSS), vedeného soudcem Karlem Šimkou, kterým na začátku března částečně vyhověl kárné žalobě ministra spravedlnosti Roberta Pelikána.
Rozhodnutí dostali účastnící den před projednáním druhé kárné žaloby, které proběhlo ve středu a v němž stejný kárný senát soudkyni Královou kárného obvinění zprostil. V tomto řízení se předseda Městského soudu v Praze (MěS) domáhal potrestání soudkyně Králové za to, že měla údajně záměrně lhát svým kolegyním a měnit úmyslně své rozhodnutí.
Pro připomenutí: Soudkyni Královou ministr spravedlnosti Robert Pelikán poslal před kárný senát proto, že se podle něj dopustila závažného porušení povinností soudce a ohrozila důvěru v nestrannost a objektivnost rozhodování soudů tím, že minimálně v šesti případech opakovaně nerespektovala rozhodnutí odvolacího soudu.
Všechny tyto případy spadají do doby, kdy soudkyně Králová v letech 2010 až 2015 předsedala na Obvodním soudu pro Prahu 1 (OS) speciálnímu trestnímu senátu, do něhož napadaly skutkově obtížné věci závažné hospodářské kriminality včetně trestných činů korupce a trestných činů úředních osob.
Případ Nagyová, Nečas a spol. nikdo nečekal
O této specializaci bylo rozhodnuto v únoru 2010. České justici tehdejší předseda OS Praha 1 a dnes předseda MěS Libor Vávra sdělil, že to bylo na základě jeho záměru „otestovat“ tehdy aktuální úvahy o specializaci, přičemž o agendu nebyl mezi soudci logicky žádný zájem, neboť se jednalo o skutkově i časově věci náročné.
OS pro Prahu 1 je už tak nalézacím soudem specifickým, neboť v jeho obvodu sídlí většina centrálních úřadů a ministerstev, řeší tedy většinou specifickou trestnou činnost. Helena Králová se však tehdy podle Vávry, a ostatně i podle dalších svědků, k vedení tohoto senátu přihlásila sama, patrně motivována příslibem, že se jí sníží oproti ostatním nápad o třetinu. Z dnešního pohledu se toto rozhodnutí zpětně jeví aktérům jako chyba. „Nikdo nemohl předpokládat, že tam napadnou takové věci, jako ty okolo bývalého premiéra Nečase či generálů vojenského zpravodajství,“ říká k tomu dnes Libor Vávra.
Královou hospodařina bavila …
Místopředsedkyně OS pro Prahu 1 pro věci trestní Dana Šindelářová pak před kárným senátem připustila, že problémy se v senátu soudkyně Králové začaly objevovat už od roku 2013. Tehdejší vedení soudu a posléze i ona sama se to s ní snažili řešit. „Při přípravě rozvrhu práce poté vedení zvažovalo, co s tou specializací udělat. Svědkyně o tom mluvila s kárně obviněnou, ta uvedla, že ji „hospodařina“ baví, že už tomu rozumí, že už to bude všechno v pořádku a ráda by tu agendu i nadále vykonávala.
Specializace trvala do konce roku 2015, skončila od 1. 1. 2016. Změna rozvrhu práce od roku 2016 byla podle názoru svědkyně v rozporu s přáním kárně obviněné, jež by podle mínění svědkyně u své specializace ráda setrvala. Specializace samotná byla zrušena a věci začaly být přidělovány všem soudcům trestního úseku, jelikož o ni nikdo neměl zájem. Důvodem bylo, že hospodářská trestná činnost je složitější, než běžná trestná činnost a ostatní soudci se vyjádřili, že pokud dostanou za rok dvě tři hospodářské trestné věci, jsou schopni se jim věnovat adekvátněji, než aby jeden z nich měl stoprocentní specializaci na hospodářskou trestnou činnost. Po zrušení specializace se podle obecného povědomí svědkyně snížil počet věcí hospodářské trestné činnosti vrácených odvolacím soudem k novému projednání oproti době výkonu specializace kárně obviněnou, shrnuje se v odůvodnění výpověď místopředsedkyně soudu Šindelářové.
… a v tom je jádro pudla.
A právě v tomto bylo i podle kárného senátu lidově řečeno „jádro pudla“. OS pro Prahu 1 je, jak již bylo řečeno, soudem svým nápadem v trestních věcech soudem specifickým a procento případů, kde se řeší závažná hospodářská kriminalita a kriminalita tzv. bílých límečků a úředních osob je zde mnohonásobně vyšší, než je obvyklé u jiných soudů. Vytvořit specializovaný senát tak nemuselo být rozhodnutí chybné. Chybné bylo jej obsadit soudkyní, která, jak se v průběhu času ukázalo, na jeho vedení nemá odborné ani jiné předpoklady.
„Co však už lze jak jí, tak vedení soudu vytknout, je, že po dvou až třech letech, když vyšly najevo první problémy kárně obviněné v této agendě, nebyl proveden rychlý zásah do rozvrhu práce. Kárně obviněná neměla dostatečnou sebereflexi v tom, že si nedokázala uvědomit, že její schopnosti nedostačují k tomu, aby obtížnou agendu zvládala v patřičné kvalitě. Vedení soudu se pak, pravděpodobně proto, že o tuto agendu ostatní soudci nestáli a že se zdráhalo jít s nimi do sporu, lehkovážně spolehlo, že se kárně obviněná přece jen zlepší. Tento předpoklad se nepotvrdil, takže po pěti letech vedení soudu provedlo přesně to opatření, které mělo provést již při prvotním zjištění problémů, a sice rozdělilo agendu hospodářské kriminality mezi všechny soudce, čímž byly v podstatné míře odstraněny či přinejmenším výrazně zmírněny problémy se jí týkající“, stojí v odůvodnění rozhodnutí.
Podobně se k tomu vrací kárný senát ještě v závěru, v němž odůvodňuje uložený trest: „V dané věci však chyběla i potřebná sebereflexe samotné kárně obviněné. Jak již též bylo výše podrobně uvedeno, kárně obviněná měla a mohla, a to podstatně dříve než nyní, v souvislosti s jednáním kárného senátu, rozpoznat, že věci hospodářské kriminality jí takříkajíc ,nejdou´, že se jí nedaří je rozhodovat dostatečně kvalitně a měla se pokusit v dohodě s vedením soudu své angažmá v těchto věcech minimalizovat. Na druhé straně nelze odhlédnout ani od podstatné míry viny vedení soudu na tom, že u chyb, které se několik let projevovaly v rozhodovací činnosti kárně obviněné, nebyla zjednána náprava podstatně dříve, než jak se nakonec stalo“.
O střetu střetu soudce s politickým a podnikatelským polosvětem
„Trestné činy, z nichž byli obviněni, byla sofistikovaná kriminalita ,bílých límečků´, které se, pokud vskutku byla páchána, dopouštěli lidé způsobem snažícím se nedovolenost takové činnosti zastřít a navenek ji prezentovat jako běžný výkon jejich profesí. Bezpochyby se ale mohlo také jednat o činnost možná objektivně nežádoucí a působící někomu újmu, ale nikoli trestnou. Právně tento typ jednání, pohybující se na nejasné hranici mezi dovoleným a zakázaným, a přitom potenciálně působící velké majetkové újmy či vážné poruchy při plnění funkcí státu, patří k těm nejobtížnějším, s nimiž se může trestní soudce v rozhodovací praxi setkat. K tomu se přidává, že obvykle mají v těchto věcech obvinění kvalitní obhajobu advokátem, jenž se na věci uvedeného typu specializuje a jenž je maximálně motivován k tomu, aby při obhajobě uspěl. Aby takové kauzy dokázal přesvědčivě posoudit a rozhodnout, potřebuje dotyčný soudce mít schopnost velmi komplexního myšlení, a to v různých variantách, představivost, hluboké analytické schopnosti, umět porozumět tomu, co je v daných kauzách relevantní a co nikoli, a pochopit souvislost trestněprávních aspektů jednání, jež je předmětem řízení, s jinými právními odvětvími (zde občanským a obchodním právem, ale též právem bezpečnostních sborů a právem pracovním, případně ústavním). Navíc musí být schopen z pozice soudce, který většinou žije usedlým, spíše úřednickým stylem života, pochopit sféry, v nichž panují poněkud odlišná pravidla a kde významnou roli hrají například podnikatelské či politické riziko či jiné typy myšlení a jednání pracující s nejistotou, pravděpodobností, odhadem budoucí situace apod. Je proto zcela pochopitelné, že v agendě tohoto typu bude průměrně odborně zdatný soudce dělat obvykle větší množství chyb, než by dělal v ,běžné´, jednodušší kriminalitě páchané ,obyčejnými´ pachateli trestné činnosti (např. bytové krádeže, kapesní krádeže, standardní násilná trestná činnost). Naopak, k tomu, aby byla uvedená agenda rozhodována s malým či únosným množstvím chyb, bude obvykle potřeba odborně výrazně nadprůměrně zdatného soudce.“
(Z odůvodnění rozhodnutí kárného senátu ve věci soudkyně Králové ze dne 7.3. 2018.)
Doporučení pro zbytek profesní dráhy
A tak ačkoliv kárný senát neshledal v pěti případech ze šesti, které byly předmětem ministerské kárné žaloby, kárné provinění, zhodnotil práci soudkyně Králové jako, diplomaticky řečeno, neodpovídající: „Nebyla schopna si ujasnit, co je v těchto věcech jádrem problému, jaké právní a skutkové otázky jsou rozhodné a jak spolu v daných věcech souvisejí normy trestního práva a jiných právních odvětví. Nedokázala si stanovit a postupně naplňovat jakýsi plán řešení těchto komplexních věcí, naopak, postupovala chaoticky, nesystematicky, bez dostatečného přehledu o jejich podstatě. V důsledku toho byla její rozhodnutí (rozhodnutí jejího senátu) nadřízenými soudy opakovaně rušena a vracena k dalšímu řízení, aniž by však byla tímto zásahem zjednána náprava a kárně obviněná (či její senát) nasměrováni ke správnému uchopení věcí.“
V samém závěru pak kárný senát vyslovuje svůj názor na další působení soudkyně Králové. „Lze jen doufat, že kárně obviněná, která je – takto vyznívá jak její profesní hodnocení ze strany kolegů a vedení jejího soudu, tak vystupování před kárným senátem – soudkyní pracovitou, jež svoji funkci bere s patřičnou vážností a odpovědností, nahlédne své odborné nedostatky, uvědomí si svá omezení a ve spolupráci s vedením soudu nalezne takové uplatnění, které jí ve zbytku její profesní dráhy umožní využít silných stránek a minimalizovat negativa spojená s jejími slabšími stránkami“, uzavírá kárný senát soudce Karla Šimky odůvodnění svého rozhodnutí, kterým bylo soudkyni Králové uloženo potrestání v podobě 15% srážky z platu po dobu jednoho roku.
Petr Dimun
