Mimořádný zájem orgánů činných v trestních řízení o investigativní novináře z poslední doby může být doplněn i jejich odposlechy. Vrchní státní zastupitelství v Praze (VSZ) před necelými dvěma lety vypracovalo materiál, který byl deklarován jako ochrana novinářů před bezdůvodnými odposlechy. Fakticky ale státní zástupce naopak instruuje, jak mají průlom osobních svobod novinářů odůvodnit, aby je soudy bez pochybností přijaly. Česká justice analýzu získala.

Zadání analýzy VSZ znělo: Provést právní rozbor existence zvýšené ochrany novinářů ve vztahu k úkonům podle paragrafu 88 a 88 a trestního řádu s odkazy na právní normy. Zmiňovaný paragraf trestního řádu upravuje odposlechy. A vyhledání rozhodnutí Ústavního nebo Nejvyššího soudu k této problematice, zda je možné novináře odposlouchávat, případně za jakých podmínek.

Materiál, který v půlce září roku 2016 zpracoval státní zástupce Martin Berka, byl mimo jiné reakcí na nález Ústavního soudu k ústavní stížnosti novináře Janka Kroupy z dubna téhož roku. Kroupa si v ní stěžoval na to, že byl odposloucháván Útvarem pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) v kauze úniku informací z vyšetřování obrněných transportérů Pandur. Vyjma namítané údajné nezákonnosti odposlechu byla stížnost opřena také o to, že po ukončení úkonů nebyl Kroupa dle zákona o průlomu do osobních svobod informován.

Novináři: Jde o koordinovanou akci

Mohlo by vás zajímat

Podle Kroupova advokáta Petra Tomana došlo v poslední době k posunu v Kroupově věci. Případem by se měl podle všeho znovu zabývat Nejvyšší soud. “Nemohu ale říci podrobnosti, jsem vázán mlčenlivostí,” sdělil České justici Petr Toman.

Informace o zvýšeném zájmů orgánů činných v trestním řízení o novináře zesílily v posledních dnech. Tři žurnalisté, Jaroslav Kmenta, Sabina Slonková a už zmíněný Janek Kroupa oznámili, že v nedávné době absolvovali řadu vyšetřování a výslechů. Ty probíhají na policii a Generální inspekci bezpečnostních sborů (GIBS). „Jsme přesvědčeni, že tato vyšetřování nás a naše zdroje mají kromě jiného znejistit, zastrašit či odradit od další práce. Policejním výslechům jsme v minulosti čelili již několikrát. Tentokrát jde ale zjevně o koordinovanou akci, jejímž vedlejším cílem je kriminalizovat investigativní žurnalistiku. Kdo celou akci rozjel, zatím nevíme. Víme jen to, že kauzy, kvůli nimž jsme všichni tři aktuálně předvolávaní, spojuje jedna osoba: premiér v demisi Andrej Babiš,” stojí ve společném prohlášení žurnalistů. Obavy investigativních novinářů nemusí být vůbec liché. Proč?

Interní pokyn předcházet nedůvodným návrhům

Velmi ožehavou problematiku odposlechů novinářů si nechala před necelými dvěma lety zpracovat vrchní státní zástupkyně VSZ v Praze Lenka Bradáčová. Na základě analýzy jejího podřízeného Martina Berky vznikl interní materiál, jak v daných případech postupovat. Ten pak nechala Bradáčová rozeslat na jí podřízená státní zastupitelství. Nějaký čas na to vydaly Lidové noviny (LN) zprávu s titulkem: „Bradáčová varovala vyšetřovatele před bezdůvodnými odposlechy novinářů“.

Deník napsal, že Bradáčová se k vypracování analýzy rozhodla na základě prověrek trestních spisů s tím, že sjednotí praxi při nasazování odposlechů na novináře. Deník citoval Bradáčovou, podle které se totiž množí případy, kdy nejen policie, ale i GIBS a další represivní složky státu využívají skrytých metod vyšetřování chybně. „Na počátku byly podněty policejního orgánu, na které reagoval státní zástupce. Soud však opakovaně návrhům nevyhověl. A to kvůli argumentům, které se opíraly o rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu. Nechala jsem proto vydat interní metodický materiál, abychom těmto nedůvodným návrhům předešli,“ vysvětlovala tehdy v LN Bradáčová. Nechtěla ale upřesnit, jaké konkrétní kauzy ji k tomuto kroku vedly. „Bylo to několik věcí, které se objevily, které se k nám dostaly v rámci dohledových oprávnění. V nich jsme zjistili vadné postupy. Jeden případ by si nezasloužil zobecnění,“ uzavřela Bradáčová.

Novináři mohou podle tiskového zákona, který upravuje práva a povinnosti vydavatelů periodického tisku, odepřít vyšetřovatelům prozradit, kde citlivé informace – které se často týkají například trestních kauz – získali. V paragrafu 16 citovaného zákona doslova stojí: „Osoba, která se podílela na získávání nebo zpracování informací pro uveřejnění nebo uveřejněných v periodickém tisku, má právo odepřít soudu, jinému státnímu orgánu nebo orgánu veřejné správy poskytnutí informace o původu či obsahu těchto informací“. Novinář podle citovaného zákona také může odepřít předložení nebo vydání věcí, z nichž by mohl být zjištěn původ či obsah těchto informací.

Novináři analyzováni jako podezřelé osoby

Česká justice zmiňovaný materiál, varující údajně před bezdůvodnými odposlechy novinářů, získala. Z analýzy textu je zřejmé, že jeho cílem není ochrana novinářů před odposlechy, ale naopak vodítko pro státní zástupce, jak o odposlechy správně požádat, aby nebyly soudy odmítnuty.

Zpracovatel Martin Berka v textu rozvádí především ochranu novinářských zdrojů a cituje české i zahraniční judikáty. „Ze zákona lze dovodit, že se jedná o právo novináře, nikoliv o jeho povinnost, přičemž ani toto právo není absolutní. To jest ex lege neomezené, respektive neomezitelné – přímo ex lege se daného práva nemůže novinář dovolávat v případě, pokud by se takovým jednáním dopustil trestného činu nadržování, nepřekažení trestného činu nebo neoznámení trestného činu. Čili v takových případech musí pod hrozbou trestního stíhání výslovně svůj zdroj odhalit, případně vydat věci, z nichž by mohl být zdroj identifiková,“ stojí v textu Martina Berky.

V podobném duchu se přitom line i zbývající text čtrnáctistránkového materiálu, jako by čeští novináři byli místo standardního výkonu své práce apriori podezřelí z trestné činnosti nebo přinejmenším napomáhání jejím pachatelům. Žalobce Berka v textu analýzy akcentuje zejména případy, ve kterých není zbytí, než novináře odposlouchávat. Například názor Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), podle kterého je takový zásah slučitelný s článkem 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod „pouze tehdy, pokud je odůvodněn převažujícím veřejným zájmem“. V materiálu rozebírá i domovní prohlídky. Ty jsou podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva z roku 2003 přípustné „pouze tehdy, pokud neexistují jiné – šetrnější – prostředky k dosažení sledovaného cíle, jako například výslechy dotčených osob“.

Berka také vypíchl, že ESLP v nejnovější judikatuře vyžaduje hledání nejšetrnějšího řešení i v případě soudních příkazů. Například ve věci Financial Times proti Spojenému království soud výslovně zkonstatoval, že „cíl předejití dalším únikům bude ospravedlňovat příkaz k odhalení zdroje pouze ve výjimečných případech, kdy žádný rozumný a méně rušivý alternativní prostředek odvrácení daného nebezpečí nebude k dispozici. A kdy hrozící nebezpečí bude dostatečně závažné a určité, aby takový příkaz učinil nezbytným“.

Berka také zmiňuje judikát českého Ústavního soudu, že odposlech může být odůvodněn chráněným zájmem objasňování prošetřované trestné činnosti. „Ustanovení paragrafu 88 trestního řádu představuje zákonný podklad pro případné prolomení ochrany novinářského zdroje, neboť umožňuje za splnění zákonných podmínek nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu ve vztahu k uživateli telefonní stanice, který je uveden v soudním příkaze. Nehledě na to, ať jde o novináře či nikoliv,“ cituje žalobce nález Ústavního soudu z jara 2016. Aniž by explicitně jmenoval stěžovatele k Ústavnímu soudu, jedná se o už zmiňovaný odposlech novináře Janka Kroupy v úniku informací z kauzy Pandur.

Odposlouchávat, pokud je očekávatelný důkazní přínos

Vracíme se tedy k vystoupení tří českých novinářů, kteří minulý oznámili mimořádný zájem orgánů činných v trestním řízení o svoji osobu. Jak oni tvrdí, v souvislosti s premiérem v demisi Andrejem Babišem.

Ve svém prohlášení naznačili, že aktuálně nemusí jít jen o standardní formality v podobě podání vysvětlení k jednotlivým případům. Razance jejich komuniké silně evokuje ne zcela neopodstatněné podezření, že mají signály o odposleších nebo sledování.

A není se čemu divit. Shrnutí analýzy VSZ z půlky roku 2016, jež má v titulku zvýšenou ochranu novinářů, totiž ochranu jejich zdrojů řeší jen na oko. Podle jejího zpracovatele Martina Berky totiž nebrání záznamu telekomunikačního provozu nebo odposlechům skutečnost, že je cílem osoba novináře, eventuálně zjištění jeho informačního zdroje. “Pokud je cílem tohoto postupu řádné objasnění věci s jasným očekávaným a očekávatelným důkazním přínosem včetně případného zjištění osoby pachatele konkrétního důkazně podloženého podezření ze spáchání trestného činu, při jehož objasňování lze tento postup použít, pokud nelze použít jiných procesních postupů,” napsal státní zástupce Berka.

Analýzu na ochranu novinářů před bezdůvodnými odposlechy pak uzavírá státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze Berka následovně: „V zásadě platí, že při skutečně fundovaném popisu očekávaného důkazního přínosu, to jest odůvodnění návrhu z pohledu objasnění věci a nemožnosti užít jiných důkazních prostředků či postupů dle trestního, řádu bude zpravidla odůvodněn i požadavek na proporcionalitu z hlediska článku 17 odstavce 4 Listiny základních práv a svobod, respektive článku 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,” uzavírá Martin Berka.

Vrchní státní zastupitelství v Praze a Olomouci se k tomu, zda je nebo bylo v jimi zpracovávaných případech týkajících se novinářů nařízeno sledování telefonů, nevyjádřila.
Jan Hrbáček