Podezřelý převod peněz klientů do ciziny, ochranka najatá zaměstnanci proti jejich odcházejícímu šéfovi, trestní oznámení na nechvalně proslulého exekutora Tomáše Vránu. Takové informace provázely před dvěma roky převzetí Exekutorského úřadu Přerov (EÚP). K případu se nyní vrátil Nejvyšší správní soud (NSS) – kárná žaloba, kterou má na stole, se ovšem netýká ani bývalého přerovského soudního exekutora Tomáše Vrány, ani jeho nástupce Lukáše Jíchy, ale dalšího exekutora Reného Mohyly.
Bývalý Vránův koncipient a čekatel převzal ve dvou krizových týdnech mezi výměnou na vedoucím postu na základě stále platného zástupného oprávnění řízení úřadu. Podle Exekutorské komory ČR bezdůvodně.
Mohyla však tvrdí, že bez jeho zásahu by úřad přišel nejen o čtvrt miliardy vymožených korun, ale především o statisíce živých spisů, což by prý vážně ohrozilo důvěryhodnost celé exekutorské profese.
„Kárně obviněný se nemůže dostat do situace, kdy kteréhokoliv ze zvolených řešení, je špatné a potrestán bude vždy,“ argumentoval před senátem NSS Mohylův obhájce Adam Rakovský. „Kdyby nic nedělal po informaci zaměstnanců, co se v úřadu děje, hrozilo by mu naopak trestní stíhání za porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti. Jinou variantu než to, co udělal, už neměl. Bránil veřejný zájem, jeho postavení je třeba posuzovat jako svérázného nuceného správce v zájmu všech věřitelů a dvou set zaměstnanců.“
K čemu vlastně došlo? Svého času nejobávanější tuzemský soudní exekutor Tomáš Vrána, čelící opakovaně kritikám i kárným žalobám komory a ministra spravedlnosti, oznámil v září 2015 záměr po čtrnácti letech ve funkci rezignovat – zdůvodnil to právě sílícím tlakem na svoji osobu. Odejít měl 31. března následujícího roku, dva týdny před tímto datem se ale na úřadu se dvěma stovkami zaměstnanců začaly podle nich dít velmi podivné věci. Vrána několik dní nepřišel do práce a nebyl k zastižení ani na telefonu, jen v mailu se objevila informace o jmenování několika nových zaměstnanců s generální plnou mocí.
Z Vránových účtů navíc náhle zmizelo asi 25 milionů korun. Mezi nimi i 3,4 miliony svěřených úschov klientů, které směřovaly na konto neznámého slovenského „eseróčka“.
Byl pověřen zastupováním
Vedoucí pracovníci o podezřelých okolnostech informovali právě Reného Mohylu, který sice už tři roky vedl jiný exekutorský úřad, ale byl Vránou smluvně pověřen jeho zastupováním. Po seznámení se s celou situací Mohyla dospěl k závěru, že zjevně hrozí nepřátelské převzetí úřadu třetími osobami a jeho vytunelování – nikdo z nových zaměstnanců neměl žádné zkušenosti v oboru, nejméně jeden už byl navíc za podobné praktiky pravomocně odsouzen.
O dění ihned informoval příslušné profesní i státní orgány (finančně analytickému útvaru Ministerstva financí se podařilo účty zablokovat a peníze nepatřící přímo Vránovi vrátit) a snažil se podle vlastních slov především zajistit, aby nedošlo k žádným dalším škodám.
„Tuto roli jsem přijal jen proto, že s chodem Vránova úřadu jsem byl dokonale obeznámen, kdokoliv jiný by to mohl jen těžko udělat, protože exekutoři nejsou druhově zaměnitelní. Úřad má 200 zaměstnanců, kolem 300 tisíc živých spisů a ročně vymůže jednu a půl miliardy korun,“ vysvětloval Mohyla v úterý u kárného senátu své pohnutky.
„Při aktivaci svého zástupčího oprávnění jsem se zavázal, že na tom nijak nevydělám, takže za celou dobu jsem nevydal žádný příkaz k úhradě nákladů exekuce, neprovedl jsem žádnou dražbu, jen jsem rozhodoval nezbytné věci. A to až do 1. 4. (2016), kdy jsem vše předal nově jmenovanému Jíchovi. Žádné z těchto mých rozhodnutí přitom nebylo zpochybněno soudy nebo účastníky pro nedostatek mé právní moci.“
Tu ovšem od samého začátku zpochybňovala právě Exekutorská komora. Už 17. března provedla v úřadu kontrolu a dospěla k závěru, že přes jisté kolize se zákonem a etickým kodexem komory ze strany odcházejícího soudního exekutora Tomáše Vrány podmínky pro jeho zastupování (dosud) nenastaly, stejné stanovisko obsahoval i následný dopis prezidentky EK ČR Pavly Fučíkové.
Mohyla byl ovšem tehdy i nyní přesvědčen o správnosti neodkladných kroků zejména při ochraně statisíců spisů v elektronické podobě. „Byl to zjevný run na vymožené prostředky na kontě úřadu, v té době 287 milionů korun. Ale ještě větší škodou by bylo odcizení nebo zničení dat. Tam hrozilo nevratné poškození veřejného statku – vymahatelnosti práva, ohrožena byla povinnost mlčenlivosti atd. Přitom hned v prvních dnech se do úřadu pokoušel dostat spolu s údajným novým generálním ředitelem Jiřím Bílkem také nějaký IT pracovník s notebookem – evidentně neměli představu, o jaký objem dat se jedná. Ale nebyl by žádný problém naložit celé datové úložiště do dodávky a odvézt neznámo kam. Snažil jsem se jim vysvětlit, že převod dat a spisů bude probíhat se stávajícími zaměstnanci pro nového exekutora,“ uvedl.
Komora doporučila zálohu dat
Toto riziko sice připustila i Exekutorská komora a její kontrolní skupina doporučila při své návštěvě EÚP 17. 3. pořídit zálohu příslušných dat, na Mohylově unáhlenosti ale trvala. Nakonec vše vyústilo v právě projednávanou kárnou žalobu, ve které paradoxně „svérázného nuceného správce“ viní z toho, čemu se prý on sám snažil zabránit – tedy ze svévolného převzetí úřadu. Pověřený zástupce komory Antonín Toman především zpochybnil závěr, že všechny peníze skutečně měly být z EÚP vyvedeny: „Když vidíte někoho s pistolí v ruce, že střílí, taky to nenecháte být s předpokladem, že měl jen tři náboje,“ oponoval René Mohyla. Připomněl, že v cause figuroval i člověk pravomocně odsouzený za vytunelování jiných firem a že zatímco převést peníze a data jinam trvá okamžik, soudní náprava trvá obvykle řadu let. Některé argumenty kárné žaloby ohodnotil lakonickým: „Akademici do války nechodí a je to tak dobře.“
Jedním z trumfů obhajoby přitom je, že Vrána v oněch kritických dnech Mohylovi jeho zástupčí oprávnění nevypověděl, přestože tak kdykoliv mohl učinit, případně dát pověření někomu jinému.
Mohyla se navíc sám na komoře dotazoval, jestli to Vrána neudělal, odpověď byla negativní. Po určité době pak prý Vrána dokonce vydal ověřené prohlášení, že všechny Mohylovy kroky byly v pořádku. Přesto v jednom ze tří bodů kárné žalobě EK stojí, že Mohyla v té době patřičné zástupčí oprávnění neměl.
Jasno do této zřejmě klíčové otázky by vnesl právě osobní výslech Tomáše Vrány, který se ale z jednání omluvil. Výslech dvou dalších předvolaných svědků – členů komise EK ČR účastnících se druhé kontroly na EÚP, zřejmě soudu v této věci příliš nepomohl. Některé věci už si nepamatovali, nebo u nich nebyli a popisovali spíš celkovou atmosféru, která v úřadu panovala.
Například to, že zaměstnanci se patrně cítili natolik ohroženi, že narychlo založili odborovou organizaci. Komisi si tehdy přivolal právě Vrána, který se opět neúspěšně pokoušel dostat do úřadu své nové spolupracovníky, proti nim si ale jeho zaměstnanci najali ochranku. „Exekutorský úřad v Přerově vypadal dost zvláštně – před vchodem stálo asi 10-15 těžkooděnců s neprůstřelnými vestami a obušky, byli tam i psovodi. Lidé normálně mohli chodit dovnitř a vyřizovat si své věci. Když přišel Vrána, zaměstnanci na něj chrlili dotazy, co bude dál s úřadem a s nimi. Pak s Vránou mluvil Mohyla – z rozhovoru vyplynulo, že Vrána může do úřadu vstoupit, lidé kteří s ním přišli, ale ne. Týkalo se to především pana Bílka – pochopil jsem, že to má být právě ta osoba, která usiluje o nepřátelské převzetí a o vyvedení peněz, podrobnosti si už ale nepamatuju,“ vypověděl před soudem bývalý zaměstnanec komory JUDr. Jan Kubizňák.
Zatímco zástupce Exekutorské komory odročení kvůli výslechu bývalého soudního exekutora v Přerově nepožadoval, obhajoba na něm trvala. Formulace Adama Rakovského „jen tehdy, pokud by už nyní nebylo zřejmé, že padne zprošťující rozsudek“ vyvolala u soudců lehký smích. A zřejmé to evidentně nebylo, protože po krátké poradě dospěl senát k závěru, že výslech Tomáše Vrány je nezbytný, a proto případ odročil na 17. dubna.
Ivan Holas
