Exministr spravedlnosti a vnitra Daniel Lipšic, jehož provází pověst reformátora slovenske justice, tepe poměry, které v ní vládnou. A varuje pred snahami opustit model státního zastupitelství a přejít na systém prokuratury. Lipšic také právně zastupuje rodinu zavražděného novináře Jána Kuciaka. Česká justice o situaci na Slovensku vedla rozhovor i s jeho kolegou, advokátem Peterem Kubinou, který pro slovenská média analyzuje dění v tamní justici.
Policejní prezident Tibor Gašpar uvedl, že kvůli vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně policie prošetřuje stopu vedoucí ke slovenskému Nejvyššímu soudu, kdy mělo docházet k podezřelým přidělováním případů. Jak se na tuto stopu díváte?
Kubina: Samozřejmě nedisponuji dostatkem důkazů na to, abych mohl říci, že to tak mohlo být. Ale ze zkušenosti mohu říci, že jsem zažil více rozsudků, nejen Nejvyššího soudu, které se nedaly odůvodnit právně, ani logicky a vzbuzovaly otazníky. To, že u nás možná může docházet k tomu, že si někdo umí zajistit rozhodnutí soudu, to si myslím, že může být pravda. Ale tím, že justice je uzavřená, tak se tam velmi těžko proniká. Ale rozhodně si nemyslím, že je to něco, co by bylo typické a omezené na jeden konkrétní soud. Jsou skupiny, které jsou všeobecně známé a které žijí z toho, že se zmocní nebo si rovnou vymyslí pohledávku, kterou pak protlačují přes soudy a snaží se protistranu alespoň motivovat k dohodě: Zaplaťte nám alespoň část a my se pak velkodušně zbytku vzdáme. Obvykle jsou cílem takovýchto spekulativních žalob subjekty solventní, které nemají hluboko do kapsy. Typicky to jsou samosprávy, banky, finanční instituce.
Takže šikanózní insolvenční řízení? Dá se to tak říct?
Kubina: Nemusí to zacházet až do insolvenčního řízení. Jde například o normální uplatnění pohledávky na náhradu škody, která je zjevně vymyšlená. Typickým příkladem byla kauza Lyžařské středisko Martinské hole, kdy kvůli dvacet let starému akcionářskému sporu skončilo jedno z největších slovenských měst v nucené správě. A s právem to rozhodnutí nemělo nic společného.
Lipšic: Samozřejmě, že my dnes úplně neznáme konkrétní motiv vraždy, ale je velmi pravděpodobné, že souvisel s prací Jána Kuciaka. Neříkám, že s justicí. Myslím si, že různí analytici mají daleko větší prostor pro fantazii. Ale my se držíme nejdříve faktů. Je také pravda, že Ján Kuciak psal o mnohých propojeních mezi bílými límečky, politiky, zvláštními rozhodnutími soudů. Například začal psát o kauze Technopol z prosince 2016, kde jsou též zvláštní soudní rozhodnutí. A jiný motiv jeho vraždy, nesouvisející s jeho novinářskou prací, by se dal najít velmi těžko. Vynecháme-li náhodu, která se vždycky může stát, tak je tento motiv opravdu asi jediný pravděpodobný.
U nás velmi často vystupujenovinář Milan Žitný, který říká: mafie novináře nestřílí. Pravděpodobnější je podle něj varianta, že někdo zorganizoval tento odsouzeníhodný skutek, aby právě vyvolal politické tlaky. Tento způsob uvažování tedy se znalostí věci odmítáte?
Lipšic: Co na to říci? Kdyby pan Žitný psal na objednávku současné vlády, tak by psal přesně toto.
V posledním článku Jána Kuciaka, který nedokončil, novinář popisuje fungování soudu prvního i druhého stupně, které zní dost zarážejícím způsobem. Podle článku Kuciaka v jedné z kauz Vadaly z dostupných důkazů poměrně jasně vyplývalo, že měl vyhrožovat jinému podnikateli, přesto soudy důkazy měly za slabé a případ tak skončil. Vyznívalo to tak, že soud některé důkazy vyloženě přehlížel. Dochází k takovým věcem?
Lipšic: Asi to není dobré paušalizovat. Máme soudce, kteří nepřehlédnou důkazy, snaží se rozhodovat podle zjištěného skutkového stavu a podle toho, jak zní zákon. Ale jsou některá soudní rozhodnutí, která jsou zcela flagrantně v rozporu se zákonem, anebo jsou skutečně ignorované konkrétní důkazy. Personální obsazení justice se sice v posledních 28 letech mění, ale problém je, že k očistě nedošlo hned po revoluci. Protože i noví soudci vstupují do nějakého prostředí a přebírají návyky od svých starších kolegů. A ty nejsou vždy úplně nejlepší.
Kubina: A když v tom děláte a na stole se vám zkoncentruje několik případů, které mají např. společné to, že je za nimi nějaká konkrétní postava, která je známá tím, že takto dělá svůj byznys, tak tam se to stává poměrně často. Že se setkáte s tím, že si některé postupy a rozhodnutí soudů neumíte vysvětlit.
Lipšic: Například v jedné kauze, ale tu věc my sice nezastupujeme, ale děláme tam tu trestní část, tak prvoinstanční soud rozhodl kontumačním rozsudkem o určovací žalobě. A to zákon vylučuje. Zjevně šlo o nezákonné rozhodnutí. Takovými případy se Ján Kuciak zabýval.
Kubina: Já přidám případ, který se stal před pěti lety u Okresního soudu v Prešově. Ten vydal evropský platební rozkaz proti jedné zahraniční instituci na dvě miliardy euro, náhrada škody. To je opět nárok, kde evropský platební rozkaz jako typ rozhodnutí není přípustný. Nešlo jen o ignorování zákona, ale i příslušných norem EU. Trvalo několik let, než se tomu ta solventní zahraniční instituce nakonec ubránila. Tohle se dá vysvětlit jediným možným způsobem.
V rámci vícestupňové soudní soustavy snad ale dojde k nápravě, nebo nikoliv? A s tím souvisí další otázka: Funguje na Slovensku dobře samoočistný efekt justice, tedy systém kárných žalob a opatření?
Lipšic: Jak kdy, ale vždy to má dopad na reputaci té firmy, která čelím takovým šikanózním návrhům. V takových případech spíše dochází k návrhům na mimosoudní dohody. A ohledně té druhé otázky: Nefunguje. Když dojde k nějakému naprosto zjevnému excesu a dojde ke kárné žalobě na soudce, tak to skončí tak, že sice rozhodnutí je nezákonné, ale je to věc právního názoru. To je podle mě absurdní. Nebo pokud to není věcí právního názoru, protože je to evidentní, tak soudce dostane nějaký symbolický trest. Například na tři měsíce snížený plat o 15 procent. A pokračuje dál. Pokud je někdo stíhaný poprvé, tak nikdy nedostane ten nejpřísnější trest.
Kubina: Samočistící mechanismus předpokládá, že se najde někdo, kdo na chybu upozorní, podá kárnou žalobu, případně trestní oznámení. Bez žalobce není soudce. Naprostá většina kárních řízení se týká „technických“ selhání soudců jako jsou průtahy soudního řízení.
Zmiňovali jste, že mladí soudci „pochytávají“ návyky od těch starších. Není to pak kritika slovenské soudní samosprávy jako systému, který je zapouzdřený?
Lipšic: Nejen samosprávy ale toho, že nedošlo k té očistě. Někdy bývám velice překvapen, že mladý soudce jedná podle starého trestního řádu, který nikdy nezažil, protože skončil fakultu a přišel do justice přišel až poté, co byl přijat nový kodex. Otázka zní, odkud ty návyky ze starého trestního řádu, který nikdy nezažil, získal. Jedině od svých kolegů na soudu, kam přišel. Ale nechci paušalizovat, máme i velmi dobré mladé soudce.
Na soudcovskou samosprávu se ptáme zejména kvůli tomu, že v Česku je to v justici dlouhodobě silné téma. A vždy, když zaznívají argumenty proti, je zmíněn případ někdejšího předsedy soudní rady Štefana Harabina, který svou moc zneužíval ke svým zájmům. Je podle vás špatný ten model jako takový?
Kubina: Model sám o sobě podle mě špatný není, ale doplácí na to, jakými lidmi je ta instituce obsazovaná. A z jakých důvodů je obsazovaná právě těmito lidmi. Jeden příklad za všechny: U nás platí, že soudce ve věku 65 let má být prezidentovi navrhnut na odvolání. Prezident ho v takovém případě může odvolat. Ale bez navržení soudní radou na odvolání ho prezident odvolat nemůže. A může soudit dál, než ho ze soudu vynesou. U nás tyto návrhy podává soudní rada velmi selektivně.
Lipšic: Přitom to je ústavní povinnost takový návrh předložit prezidentovi.
Kubina: Například se tam hlasuje o tom, zda někoho navrhneme na odvolání kvůli dosaženému věku. Hlasování je tajné, čili u někoho ne tak populárního návrh projde. A jiní, kteří si to vylobují, mohou soudit do kdy budou chtít. Toto je jen z mnoha případů, na němž je vidět, že ten orgán nefunguje, a to ne kvůli špatně nastaveným pravidlům, ale lidem, kteří tam jsou.
Lipšic: Je to možná i o vyspělosti prostředí, i těch lidí. Soudcovská samospráva podle mě do velké míry fungovala a funguje – a proto vlastně do okamžiku, kdy to už bylo nepřijatelné, v ní měl podporu i Harabin – vlastně jako odborářská složka, soustředila se výlučně na otázky platů, větší počet soudců, aby tolik nemuseli pracovat. Otázky odpovědnosti, etiky, korupce v soudnictví byly absolutně na okraji zájmu. Dokonce právě naopak. Když nějaké kauzy rezonovaly ve společnosti, tak měli potřebu se těch lidí zastat a říci, že v justici korupce není. A když, tak je to selhání individuální.
Kubina: Dříve také docházelo k tomu, že do soudní rady i ty politické orgány, vláda, rada, prezident, nominovali lidi ze soudnictví. A často soudní funkcionáře. Předsedy, místopředsedy soudů. Takže konflikt zájmů, protože když je někdo předseda soudu, tak v té funkci zastupuje zájmy státu. Ministerstva, státní správy, soudů. A v soudní radě je na opačné straně. Je vlastně v soudcovské samosprávě. To bylo i napadnuto na Ústavním soudu a ten konstatoval, že tyto funkce jsou neslučitelné. V té době v soudní radě sedělo několik lidí, kterých se to týkalo. A i přesto, že nález Ústavního soudu nabyl právní moci, odmítli se těchto funkcí vzdát s tím, že se to týká až těch, co budou v radě po nich.
Jedním z argumentů, proč soudní samosprávu v Čechách nezavádět, alespoň zatím, tak je to, že právě je pak těžko řešitelná situace, jak ji změnit. Co byste vzkázali českým politikům, nebo možná i soudcům? Čemu se vyvarovat v případě, že tedy přistoupíme k myšlence soudcovské samosprávy?
Lipšic: Já si myslím, že soudní moc tím, že není volená přímým zdrojem moci, kterým jsou občané, tak musí existovat nějaká vnější forma kontroly. Nemůže to být uzavřený systém, který kontroluje sám sebe. Tak to prostě fungovat nemůže. Ve finále je to vše o lidech. Protože kdyby v Soudní radě byla většina, kterou nominuje i vláda a parlament z lidí, kteří mají o justici vizi, tak by to podle mě mohlo fungovat. Já si nemyslím, že pro fungování soudnictví je nejdůležitější, zda je nějaký orgán soudcovské samosprávy definovaný v Ústavě, anebo ne. Já si myslím, že je to o lidech. Co je klíčové pro budoucnost justice, je způsob výběru nových soudců.
Čili jinak řečeno, soudcovská samospráva by měla ztratit kompetenci při výběru soudců?
Lipšic: U nás je definováno v zákoně o soudcích, jakým způsobem probíhá výběrové řízení, tam ingeruje i Ministerstvo spravedlnosti, ale mělo by to být ještě o něco otevřenější. Stávaly se i případy, že se do justice, a to se týká i prokuratury, přijímali ve velkém množství rodinní příslušnici soudců a prokurátorů. Mnozí to brali tak, že je to vlastně fajn, vyrůstali v tom, proč by měli být diskriminovaní. Vždyť jsou lékařské rodiny, pekařské… Soudnictví je ale třetí složka státní moci a ta by neměla být dědičnou.
Kubina: U nás navíc máme kariérní systém soudnictví, takže vstup do justice je nejvíce možný na začátku kariéry, hned ze školy a ideální je, když v tom systému někdo přežije až do důchodu. Není otevřený lidem z jiných profesí. A ani nemotivuje. Dokonce si myslím, že demotivuje kvalitní kandidáty z jiných profesí, aby se vůbec o tyto pozice ucházeli. A to se udělalo hodně proto, aby se ten proces nějakým způsobem zobjektivizoval, aby se přetrhaly nějaké vazby, udělala se hromadná výběrová řízení. Ale testy, které ti kandidáti musí dělat, to je něco, co by mě odradilo. Když má někdo za sebou nějakou kariéru, například v advokacii, něčeho dosáhl a je třeba na nějakém vrcholu, teď by chtěl jít do soudnictví, tak jde do výběrového řízení, kde bude soutěžit v podstatě s absolventy a dostane v testu otázky, o kterých měl povědomí naposledy na škole. To výběrové řízení má několik fází, jejichž účelem ale není vybrat ty nejlepší, ale spíše je odradit.
Lipšic: A i kdyby byl člověk nejlepší advokát, nemůže jít na odvolací soud, nedejbože na vyšší. Musí začít na soudu prvního stupně. U nás je mentalita taková, že kdo nezačal se soudnictvím už s mateřským mlékem, tak je špatný soudce, protože mimo nás už svět neexistuje. To je i trochu evropský způsob výběru soudců, která odráží pak i to, jak soudce funguje, jako kvalifikovaný státní úředník, na rozdíl od té mentality angloamerické, kde se do soudnictví odchází na vrcholu právnické kariéry, kdy jako advokáti často stáli proti státu, který žalovali a hájili obžalované. Soudci se strašně bránili, když jsme rušili čekatele, protože oni chtěli, aby to bylo od toho začátku tak, že my jsme si ho vybrali, my jsme si ho vychovali, nejlepší – a teď to trochu přeženu – je to někdo z rodiny. A to není vůbec v pořádku.
Co byste zpětně udělal jako ministr spravedlnosti jinak, vidíme-li kam dnes systém soudní samosprávy na Slovensku dospěl a jakými problémy trpí?
Lipšic: Ony už v té době byly ty parametry nastavené, už byla v platnosti novela Ústavy. Ta vznikla v době po pádu Mečiara, kdy bylo více soudních rozhodnutí, které se vzepřely tehdejší Mečiarově vládě. To se týkalo jak Ústavního soudu, tak Nejvyššího soudu, plus fungovalo Sdružení soudců Slovenska coby tehdy reformní organizace, kde byla sdružena většina soudců, ale to vedení bylo taktéž velmi proreformní, až bych řekl osvícené. Byli tam lidé jako Ludvík Bradáč a celá tato skupina a proto podle mne vznikla taková představa, která nebyla úplně přesná, že stav justice je v zásadě lepší, než byla realita, takové bylo jen zdání. A proto se přijala i tato novela Ústavy. Znovu se vrátím k tomu, že podle mého názoru by to mohlo fungovat, pokud bychom měli většinu soudců, kterým jde o reputaci a důvěryhodnost justice. A v takovém případě by se Soudcovskou radou problém nebyl. Jak se říká „System is important, people are everything“.
Ještě k této otázce. Vy tu v podstatě popisujete, pokud to mohu takhle zobecnit, problém, který byl v podstatě v Polsku, kde se to řešilo poměrně razantním způsobem. Polská strana Právo a spravedlnost na tom postavila svou reformu, která je terčem kritiky. Nicméně problém, který jste popisovali, tak měli Poláci podobný. Uzavřenost, sektářská justice, kabinetní justice atd. Jde tedy tento problém vztáhnout i na slovenskou justici?
Lipšic: Já to neumím úplně porovnat s polským příkladem, protože polskou situaci neznám. Ale jednu poznámku k tomu řeknu. Soudní moc, pokud se odtrhne od reality, od společnosti a stane se z ní takový uzavřený systém, který si dělá, co chce a dokonce pod takovým heslem, které někteří, samozřejmě trošku ironicky připomínají, že skutečně nezávislý soudce není závislý ani na zákonu, tak v takovém případě přijde nějaká reakce. Protože v demokracii je tento stav dlouhodobě neudržitelný.
Co na to samotní soudci, existují ti, co tento stav kritizují a snaží se s tím něco dělat?
Lipšic: U nás je „Sdružení soudců Slovenska“, které bylo kdysi, i za Mečiara, takové reformní sdružení. Ale dnes již fungují jako klasická odborová organizace. A pak je další skupina soudců „Za otevřenou justici“, která z našeho úhlu pohledu sdružuje takové soudce, kteří mají takové reformní myšlení a vědí, že ten stav není dobrý.
Kubina: Pokud bychom to měli zhodnotit podle toho, kdo má v justici větší vliv, tak pokud to zhodnotíme výsledkem posledních voleb do Soudní rady, tak tam jednoznačně mezi soudci uspěli kandidáti Sdružení soudců Slovenska. To se dostáváme k tomu, že jakákoliv zásadnější reforma soudnictví si podle mě vyžaduje i dostatek nových lidí, kteří by tam byli ochotní v jednom momentě přijít. A to dnes není reálné.
U nás se hodně hovoří o postavení státních zástupců. Oni volají po větší nezávislosti, ale politici tomu v současné době nesou příliš naklonění. Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman dokonce v médiích volá po návratu systému prokuratury. Na Slovensku systém prokuratury funguje. Jak je to s onou nezávislostí prokurátorů na Slovensku?
Lipšic: Naštěstí se k tomu nikdy v České republice nevrátí, jakkoliv to mohou chtít. Vždy, když jsme se snažili reformovat prokuraturu, tak naši prokurátoři říkali: Češi se chtějí vrátit k tomu starému modelu. Ať si to říkají na svých konferencích. Ale v realitě nerozhodují prokurátoři, ani soudci, jaké postavení budou mít. V demokracii rozhodují občané. Paradoxně si myslím, že vaše státní zastupitelství je na politice méně závislé, než náš systém prokuratury. Vždyť u vás byli stíháni politici, dnes máte stíhaného předsedu vlády. Znovu říkám, že je to vždy o lidech. A v tomto má státní zastupitelství ČR o hodně větší úspěchy, než naše prokuratura.
Ale na druhé straně si myslím, že to, co je z toho systémového hlediska ještě důležitější, je, že vaši státní zástupci mají z procesního hlediska větší nezávislost než naši prokurátoři. A je to i v té mentalitě. Je trochu nepochopitelné, že vyšetřovatel je v rámci struktury ministerstva vnitra procesně nezávislý. Jeho nadřízený mu nemůže říci, v této věci rozhodni takto a takto. Prokurátor je procesně méně nezávislý, než vyšetřovatel. A to i přes to, že má lepší vzdělání, kvalitnější výcvik, odbornost atd. to je věc, která je těžko pochopitelná, neboť na jedné straně prokurátoři říkají ‚vy se do nás nemíchejte, ale my běžným prokurátorům žádné velké rozhodovací pravomoci také nedáme‘. Tak to nesedí. A já to vidím někdy na konkrétních případech, které jsou až nepochopitelné. Že prokurátor, který věc dozoruje, který ji projednává, ví jaká je důkazní situace, ví, že tu žalobu v kvalifikaci, v jaké ji má, neudrží, přesto v závěrečné řeči žádá pomalu nejvyšší trest. A přitom je zřejmé, že to není z jeho hlavy. Že je tam pokyn. Zvláštní je, že to nejsou nějaké zvláštní věci, nějak citlivé z hlediska nějakého politického zájmu.
A proč jste nechtěl dělat větší změny v této oblasti , když jste byl ministrem?
Lipšic: Ale chtěl, my jsme měli připravené velké změny. Normálně byly oficiálně předložené. I o prokuratuře, procesních zákonech o prokurátorech a prokuratuře. Ale byly zablokované, nedostaly se ani na jednání vlády. Zablokovali je koaliční partneři, kteří tenkrát měli pocit, že je to snaha o centralizování moci a oslabení nezávislosti prokuratury. Tehdy už byl generální prokurátorem pan Trnka, takže tam to narazilo, protože on měl v některých koaličních partnerech oporu.
V roce 2010 proběhl velký boj o funkci generálního prokurátora, kdy téměř padla vláda.
Kubina: Ta volba se podařila asi na popáté. Kolovaly různé příběhy o tom, co těm volbám předcházelo a proč se to nedařilo. Tehdejší vládní koalice pokaždé nominovala někoho jiného. Tam se vystřídali možná čtyři kandidáti, až nakonec byl zvolený ten poslední. A tehdejší opozice nominovala vždy jen jednoho. Dosavadního šéfa prokuratury Dobroslava Trnku. A když se už konečně podařilo kandidáta zvolit a nebyl to pan Trnka, tak pak prezident Gašparovič, který byl tehdy ve funkci, si řekl, že on ho nejmenuje. Nedělám si iluze, že by to měl z vlastní hlavy. Ale on se prostě rozhodl, že ho nejmenuje a bylo mu jedno, že tím poruší Ústavu. Vyústilo to až v řízení na Ústavním soudu, kde to byl tříletý boj. Mezitím padla vláda. Ti, kteří podporovali Trnku, utvořili novou vládní většinu. Děly se věci, že zázračně přistávaly ústavní stížnosti na stolech takovým soudcům, od kterých si prezident Gašparovič a nová vládná většina slibovali pro sebe příznivé rozhodnutí. Já jsem zastupoval toho kandidáta, který nebyl jmenovaný. My jsme museli dávat námitky podjatosti proti soudcům Ústavního soudu. Výsledkem bylo, že polovina Ústavního soudu byla vyloučená pro podjatost. Tehdejší vládní většina dokonce neváhala v zkráceném legislativním řízení schválit zákon, který měl za cíl odejmout klíčovou ústavní stížnost zákonnému senátu Ústavního soudu a přidělit ju jinému senátu, kterého většina členů byla již dřívě ve stejné věci pravomocně vyloučena při podjatost. A až když to skončilo tak, že se všichni ti podjatí soudci vyloučili, tak si ve vládě řekli, že teď už hrozí, že to neustojí, tak si zvolili vlastního kandidáta. A ten byl samozřejmě jmenovaný v přiměřené lhůtě, tam už nikomu nevadilo probíhající řízení před Ústavním soudem. Pak Ústavní soud tedy rozhodl ve prospěch toho původního kandidáta, ten dostal odškodné a tak se to uzavřelo. Nikdy jsem nezažil aby tolik představitelů moci bylo připraveno ve vzájemné koordinaci a veřejně udělat tolik špinavé práce a nadpráce jen kvůli tomu, aby se někdo nedostal do nějaké veřejné funkce, do které byl řádně zvolen.
U nás, když se uvažuje o návratu k monokratické prokuratuře…
Lipšic: Kdo o tom uvažuje?
Státní zástupci.
Lipšic: Má to někdo v programu? Nějaká parlamentní strana?
Jen státní zástupci. V Čechách je situace taková, že státní zástupci si napsali zákon.
Lipšic: Držím jim palce (úsměv). Když jsem jako ministr spravedlnosti předkládal novely zákonů o prokuratuře, které tedy pak nebyly schválené, tak jedna z připomínek, která přišla z generální prokuratury byla, že to není možné, abychom my vůbec dělali takový návrh. Vždyť to může dělat jen generální prokuratura. Takže i přesto, že jen vláda a poslanci mají zákonodárnou iniciativu, tak jejich názor byl, že bez jejich souhlasu do parlamentu, co se týká prokuratury, nemůže jít nic. Už jen toto vyslovit znamená, že někdo nechápe základní souvislosti.
Bohužel toto, co říkáte vy, tak je vlastní i špičkám českého státního zastupitelství, které požívají v očích veřejnosti a v médiích důvěru. A my se musíme objektivně bavit o tom, i s tou slovenskou zkušeností, jestli ta změna je k lepšímu, nebo k horšímu.
Kubina: Když si vzpomenete, pár minut nazpět jsme se bavili o tom, že ta soudcovská samospráva byla zavedená ve stavu, kdy převažoval nějaký pocit důvěry společnosti v soudnictví. A k horšímu se to obrátilo potom, kdy to už bylo nenávratně upravené. Takže já bych si tu otázku položil možná spíše tak, zda v dnešní situaci u vás zda existují nějaké objektivní případy, kdy struktura státního zastupitelství bránila státním zástupcům, aby dělali to, co mají dělat. Nebo aby jim do toho zasahovala výkonná moc, bránila jim stíhat nějaké věci, nebo naopak přikazovala stíhat něco, co oni stíhat nechtěli. A pokud je odpověď na tuto otázku, že nebránila, pak není důvod to měnit.
Patnáct let na Slovensku funguje Speciální soud a Speciální prokuratura, které se zabývají vyšetřováním politických kauz a organizovaným zločinem. Jaké jsou zkušenosti s těmito institucemi?
Lipšic: Tam jsou klíčoví lidé. A speciální prokuratura měla, a stále má, velmi dobré výsledky. I když teď těch výstupů od policie není až tolik. Tak se dodělávají věci organizovaného zločinu. A to je třeba přiznat. Druhá věc je, že se tam dnes dodělávají několik let staré věci zločineckých skupin, na kterých se pracovalo. Protože těch nových věcí až tolik není. Na druhé straně při řešení politické korupce, ale neříkám, že je chyba jenom Speciální prokuratury, tak tam až tak úspěšná nebyla. A dokonce i vícero případů bylo tak trochu zameteno pod koberec. Zase to trochu závisí na lidech. I na tom, že struktura Speciální prokuratury je monokratická. I když je trošku mimo Generální prokuraturu, její příběh je velmi úspěšný. A Speciální soud je jediný soud, který na Slovensku požívá důvěru veřejnosti. Což se posléze projevilo i vtom, že ho chtěl Ústavní soud zrušit.
Dalším velkým tématem jsou u nás exekuce, role exekutorů a obrovské předlužení obyvatel. Spory jsou také o zavedení místní příslušnosti exekutorů. Tu vy zde máte. Jak funguje?
Kubina: Spíše než místní příslušnost, kdy nově rozhoduje o exekucích pouze soud v Bánské Bystrici, vnímám novelu, která zavedla náhodný výběr exekutora. To se přijalo proto, že údajně byl problém, že bylo několik velkých úřadů, které měly většinu agendy. A pak ten zbytek exekutorů živořil. Tak teď živoří všichni. Ten stav, který je, je dlouhodobě neudržitelný v tom, že pokud by trval ještě nějaký rok, nebo dva, tak by v podstatě velké množství exekutorů muselo trh opustit a dělat něco jiného. A to bude mít zase vliv na to, že u těch zbylých exekutorů bude všechno déle trvat. A teď to neříkám kvůli těm exekutorům, říkám to kvůli těm oprávněným. Když má někdo soudem přiznanou pohledávku, tak není důvod, aby si nemohl vybrat exekutora, ke kterému má důvěru. Protože vymáhání pohledávek je skutečně složité a výsledek závisí na tom, jak je exekutor způsobilý, jak je schopný, jak je aktivní. Tak jako preferuji některého advokáta, nesouhlasil bych s tím, abych, kdybych byl klient, byl můj případ náhodně přidělený nějakému advokátovi. Toto ale bohužel není politicky populární agenda, kde by si někdo z politiků, kteří ten náhodní výběr exekutora prosazovali, dokázal přiznat, že jsme udělali blbost a hledal nějakou rozumnou rovnováhu mezi postavením povinného a oprávněného.
Je reálné na Slovensku udělat nějakou formu dluhové amnestie, o čemž se hovoří?
Lipšic: To není jen problém jen právní, ale i ekonomický. Když na sebe mají lidé tolik exekučních řízení, tak je to vlastně motivuje jít do šedé ekonomiky. Aby neměli legální příjem, aby se z něj ty peníze nemohly dostat. I ty peníze, které by se z něj v budoucnu potencionálně dostat mohly. Proto se u nás velmi zliberalizovaly bankroty fyzických osob, spotřebitelské bankroty, možná dokonce až trošku příliš. Máme i tzv. nulovou variantu oddlužení.
Amnestie, o které uvažovala vláda i opozice by byla o tom, že by se týkala jen většiny příslušenství, ne samotné jistiny, a samozřejmě jen veřejných institucí. Tzn. sociální pojišťovny, zdravotních pojišťoven. Co může mít v principu nakonec pozitivní efekt je, že jistinu vymohou jednodušeji. Některé firmy to dělaly i dobrovolně. Takže to má ekonomický rozměr a určitě je třeba o něm mluvit. Nějaká jednorázová amnestie, která by byla takovýmto způsobem limitovaná, by asi mohla být pozitivní i pro ekonomiku. Pokud by nebyla vnímána, že to bude v zásadě každých pět let.
Ale je to opět důsledkem toho, že tu velmi dlouho fungovaly různé nebankovní společnosti, na úplně liberalizovaném trhu, které v podstatě poskytovaly spotřebitelské úvěry lidem, kteří by je za normálních podmínek v bance nedostali. No a tím, že stát tu regulaci v tomto segmentu dlouhodobě zanedbal, tak ho to teď dobíhá v té exekuci. Kde už musíme právo zlomit o mnoho víc, abychom to napravili. To, abychom regulovali poskytování spotřebitelských úvěrů, si nevyžaduje žádné znásilnění práva. Ta regulace má své opodstatnění.
Daniel Lipšic je slovenský právník a bývalý politik. V letech 2002–2006 působil jako ministr spravedlnosti, v letech 2010–2012 jako ministr vnitra Slovenské republiky. Působí na pozici konzultanta v advokátní kanceláři Dentons. Právně zastupuje rodinu zavražděného novináře Jána Kuciaka.
Peter Kubina je partnerem v mezinárodní advokátní kanceláři Dentons, komentátor slovenského právnického dění. Přednáší na Univerzitě Komenského v Bratislavě.
Rozhovor vyjadřuje osobní názory advokátů a nemusí vyjadřovat názory firmy Dentons, kde respondenti působí.
Eva Paseková, Petr Dimun
