Úmluva o právnické profesi bude mohutným krokem kupředu, protože by měl zavést závazná ustanovení ohledně advokátní profese blížící se síle ústavního předpisu pro ty země, které se stanou signatáři, říká v rozhovoru pro Českou justici prezident Rady evropských advokátních komor (CCBE) Antonín Mokrý. Kritizuje také snahu některých politiků o prolamování advokátní mlčenlivosti v rámci novelizace daňového řádu.
Do jaké míry je váš nynější post oceněním vaší dosavadní činnosti v evropských advokátních strukturách, do jaké míry je to úspěchem české advokacie jako takové, a vlastně i důkazem toho, že země střední a východní Evropy jsou i v oblasti advokacie brány jako její respektovaná součást?
Zastupoval jsem českou advokacii, tedy Českou advokátní komoru ve strukturách CCBE, od roku 2004, ve kterém Česká republika vstoupila do Evropské Unie. Byl jsem tedy znám kolegům advokátům z dalších zemí EU a zdá se, že jsem u nich získal důvěru, jak pokud jde o můj přístup k práci, tak pokud jde o schopnosti řídit organizaci, jakou CCBE je. V roce 2014 jsem byl zvolen do představenstva organizace a postoupil na pozici prezidenta od 1. 1. 2018. Tedy již čtvrtým rokem jsem členem vrcholného orgánu. Je pochopitelné, že bez podpory České advokátní komory, která mne vyslala do této evropské advokátní organizace, bych na podobné ocenění nedosáhl. Každá národní profesní organizace, která chce dosáhnout na nejvyšší post v CCBE, musí vytvořit pro zapojení svého kandidáta adekvátní podmínky, což se v mém případě stalo a je to zásluha předsedů ČAK, zejména JUDr. Martina Vychopně, ale i JUDr. Vladimíra Jirouska, jakož i kolegů v představenstvech ČAK a také kolegů na mezinárodním odboru Komory. Země střední a východní Evropy, pokud použijeme tento poněkud zavádějící terminus technicus, musí vytvářet mnou zmíněné podmínky pro práci svých kandidátů, aby mohly výrazněji ovlivňovat dění v organizaci, což v případě ČAK se naplňuje již od vstupu České republiky do EU. To platí však všeobecně – jsou i země v rámci EU a EFTA, které za bezmála 60 let existence CCBE dosud neměly prezidenta z řad svých advokátů. Takže pro český advokátní stav je to vlastně velký úspěch.
Jsou dnes standardy jednotlivých evropských advokacií na stejné úrovni, především co se týče přístupu ze strany státu, a ochrany před neoprávněnými zásahy do výkonu advokacie?
Všechny evropské advokátní stavovské organizace, míněno zemí EU, EFTA a Švýcarska jsou budovány na principu plné samosprávy a nezávislosti na moci výkonné a současně na plně demokratických principech svého řízení. Naprostá většina členských komor CCBE má zavedeno povinné členství, jako nezbytnou podmínku výkonu profese. Většina členských komor také vykonává ve vztahu ke svým členům určité pravomoci, které na ně přenesl stát, jakými jsou např. kárná pravomoc, vzdělávání advokátů a výchova advokátních koncipientů, kontrola kvality výkonu advokátních činností atd. Byť se struktura a organizace samosprávy národních komor mnohde v Evropě odlišuje, základní princip plné samosprávy, nezávislosti a svobodného výkonu profese je dodržován a ctěn v celé Evropské unii a Evropském hospodářském prostoru. Některé země EU mají z hlediska např. ochrany profesního tajemství zaveden institut nutné účasti advokátní komory při provádění úkonů ze strany finančních orgánů státu, např. v oblasti AML (Anti-money laundering), či v rámci výkonu daňového poradenství advokáty, či v oblasti úkonů trestního řízení (např. domovní prohlídky u advokátů či v případě jiných úkonů orgánů činných v trestním řízení ve vztahu k advokátům). Jiné země tyto instituty sice zákonem upraveny nemají, ale v rámci vžitých etických pravidel či zvykového práva, např. princip nedotknutelnosti advokátního profesního tajemství při provádění takových úkonů striktně dodržují.
Obecně lze říci, že standardy jsou více či méně na stejné úrovni ve všech zemích Unie. Naneštěstí však dochází k určitým excesům ze strany těch či oněch orgánů moci výkonné, soudní či ze strany policejních orgánů. Nedomnívám se, že jsou to excesy systémového charakteru, ale napříč zeměmi EU se zejména v poslední době bohužel množí tendence takříkajíc dle „potřeby a nutnosti“ vstupovat do základních práv a svobod, jako je ochrana soukromí a ochrana důvěrnosti přepravovaných informací (zejména v elektronické formě), jakož i k nerespektování práva na spravedlivý proces, a to se advokacie často bytostně týká. Také se advokáti proti tomu neustále ozývají, neboť je v rozporu s principy právního státu, aby bylo nepřípustně zasahováno do práv na ochranu důvěrných informací mezi klientem a advokátem, respektive advokátům vnucováno, aby porušovali svou povinnost mlčenlivosti. Nejsou také někdy respektována některá další zákonná procesní práva či postupy, např. že součástí vyšetřovacího spisu se nemohou stát přepisy nezákonně pořízených záznamů telefonických hovorů mezi advokátem a klientem apod.
Ve svém nástupním projevu jste zdůraznil obavu z možného omezování občanských práv pod záminkou boje proti terorismu. Co konkrétně jste měl v této souvislosti na mysli?
Mluvil jsem o tom nejenom ve svém nástupním projevu v Bruselu, ale naposledy i na konferenci prezidentů evropských advokátních komor v únoru ve Vídni. Uvedl jsem něco zhruba v tom smyslu, že stále věřím, že to není nějaká zlá vůle politiků či byrokratů, tedy že by chtěli vše ovládnout a mít nad vším kontrolu, ale usuzuji, že se tak děje proto, že si chtějí lapidárně řečeno zjednodušovat práci. Je mnohem snadnější upravit zákon tak, aby např. kladl občanům za povinnost nahlašovat úřadům ty či ony skutečnosti, než takové informace získávat jinak – byť o něco složitějším způsobem. Přitom požadavek na taková hlášení není častokrát nezbytný, je často naprosto za hranou a nebyly vyčerpány jiné, méně donucovací možnosti. Mnohdy se takovými zákony dokonce chlubí a pochvalují si, jaké dobro jejich zavedení přineslo. Dám jiný příklad: národní bezpečnostní složky v některých zemích získaly za určitých podmínek z elektronických úložišť tzv. metadata (tj. informací o pohybu telekomunikačních či jiných digitálně přenášených dat, nikoli pak jejich samotného obsahu). Setkáváme se s požadavky a návrhy, aby tato data mohla být získávána nejen v podobě metadat, ale samotného obsahu zpráv.
Pokud jde o odkazování se na nutnost zvýšené ochrany proti terorismu a organizovanému zločinu za účelem zajištění bezpečnosti obyvatel, pak toto je pro vlády velmi příhodné zdůvodnění, nikoli však jediné. V poslední době často slýcháme i jiná zdůvodnění pro různé legislativní zásahy do občanských práv a svobod, jako je zvyšování objemu a kvality pohybu služeb, lepší výběr daní, ochrana hospodářské soutěže a bůhvíco ještě. Můžeme jenom počítat a počítat kolik různých legislativních iniciativ, změn a dodatků zákonů a celých zcela nových norem přibývá, jimiž se pokradmu okrajují svobody a práva občanů a přibývají mnohdy nesmyslné povinnosti, a to pod záminkou dosažení obecně prospěšných cílů. Není pak divu, že svobody ubývá a právní stát skomírá, zatímco prospěšné cíle se nedostavují. Musíme se častěji zamýšlet nad tím, zda to není neschopností některých vlád a úředníků, když si ulehčují práci tím, že přijímají mnohdy nadbytečně represivní normy, zatímco by měli zaměřit svou pozornost na zdroje a příčiny některých společenských nebo ekonomických problémů. Vezměme například problematiku daňových rájů.
Co považujete za největší úspěch CCBE? Podařilo se zabránit přijetí některých opatření, která by výrazně omezovala ať už práva advokátů, či práva na právní zastoupení?
Stručně, a co nejvíce srozumitelně: Díky CCBE na evropské úrovni neprošla celá řada velmi tvrdých opatření ve vztahu k základním principům výkonu advokacie. Podpořeny a rozšířeny naopak byly možnosti snadnějšího přístupu ke spravedlnosti, apod. Zásadního zmírnění jsme dosáhli v rámci zmiňované AML legislativy, kdy její prvotní návrhy obsahovaly neúměrně široký rozsah nahlašovací povinnosti advokátů vůči státním orgánům. V důsledku našich intervencí bylo nakonec vzato na vědomí, že ohlašovací povinnost se nemůže vztahovat na případy, kdy advokát klienta v určité věci zastupuje před soudem nebo jiným orgánem, a také tam, kde jeho úkolem je podat klientovi posouzení určitého právního případu či potřebné právní doporučení. To je totiž samotné jádro práce advokáta, a zde nepřichází vůbec v úvahu, aby o těchto skutečnostech advokát cokoli hlásil. V oblasti rozšíření procesních práv (konkrétně v trestním řízení) jsme dosáhli důležitých úspěchů v oblasti posílení procesních záruk pro obviněné, podezřelé i oběti trestných činů, tak aby minimální standardy těchto záruk byly platné v celoevropském kontextu. Je však v této oblasti ještě široké pole pro přijetí dalších záruk. Na rozšiřování procesních záruk se dále zaměřujeme a pozorně sledujeme také jejich praktickou aplikaci.
CCBE se však také účastní jako vedlejší účastník v některých řízeních před vrcholnými orgány soudní soustavy, jak těch národních, tak unijních. Úspěchů tak bylo dosaženo například v známých případech Michaud v. Francie, v němž ESLP dal jasné mantinely pro aplikaci ustanovení o povinném hlášení podezřelých transakcí advokáty. Povinnosti mlčenlivosti ve vztahu k orgánům pro dozor nad hospodářskou soutěží se zase týkaly jiné případy (např. AKZO Nobel před ESD) a velmi úspěšná byla před 2 lety intervence v nizozemské kauze Prakken Oliviera, kde předmětem bylo dlouhodobé monitorování obhájců a jejich klientů v trestních věcech nizozemskými zpravodajskými službami. V současnosti intervenuje CCBE v kauzách proti podobě francouzského zákona o tajných službách a připojili jsme se též jako intervenující strana v kauze Microsoftu před Nejvyšším soudem USA, neboť zde jsou ve hře otázky exteritoriálního rozšíření pravomocí amerických bezpečnostních orgánů ve vztahu k získávání informací (včetně těch, které mohou spadat pod advokátní tajemství) z elektronických datových úložišť umístěných na území EU (konkrétně v Irsku).
Vrátím-li se k legislativě, právě nedávno jsem na jedné přednášce referoval o tom, jak se CCBE zasadila o prosazení lepší úpravy ve vztahu k obhájení principů na spravedlivý proces při přípravě Směrnice (EU) 2016/943 o ochraně know-how a obchodního tajemství.
Jak je pozice a agenda CCBE vnímána na úrovni orgánů EU?
Výměna názorů s orgány Evropské unie, ať už s Komisí, Parlamentem nebo Radou je vždy poněkud choulostivou situací. Jako v jiných situacích v běžném životě, odborníci někdy neradi slyší, když se k jejich názorům nebo postupům někdo postaví kriticky. My jsme ať už s volenými zástupci či s úředníky v bruselských institucích v poměrně častém, ne-li téměř každodenním kontaktu. Výměna informací probíhá jak při osobních schůzkách, tak ve formě písemné, formou konzultací, komentářů k navrhovaným předpisům apod. Mnozí úředníci či poslanci vítají naše komentáře, ač jsou někdy kritické či upozorňující na nutnost změny, někteří, jak to na světě chodí, mají k advokátní profesi vztah, řekl bych, více odměřený. Mezi poslanci Evropského parlamentu průběžně hledáme, a to napříč zúčastněnými stranami či seskupeními poslanců ty, kteří mají k otázkám práva a spravedlnosti blízko, ať už díky svému vzdělání nebo výkonu své dřívější praxe. Řada poslanců nás dobře chápe. U těch ostatních jde o trpělivé přesvědčování o tom, že naše návrhy či připomínky by měly být přinejmenším pečlivě zváženy, protože CCBE zde není proto, aby bortila snahu o vytváření evropské legislativy za každou cenu, my dokonce mnohé legislativní návrhy otevřeně vítáme a oceňujeme, ale pokud jde o oblast práva a spravedlnosti, pak ve většině z takových návrhů obvykle nalézáme prostor buď k upřesnění jejich dikce, nebo někdy i k nutnosti změny jejich samotné podstaty či premis, ze kterých vycházejí.
A jak vnímáte v této souvislosti konkrétně spolupráci s komisařkou pro oblast spravedlnosti Věrou Jurovou?
Pokud jde o spolupráci s paní komisařkou Jourovou a jejím aparátem, pak tato spolupráce probíhá velmi korektně. Oceňujeme, že paní komisařka nás několikrát osobně vyslechla a její podřízení spolupracovníci jsou obvykle vstřícní k našim návrhům na další spolupráci. Paní komisařka také přislíbila, že se osobně zúčastní našeho zasedání v září v Bruselu a přednese zde projev. Samozřejmě chápeme, že do svého portfolia dostala nesmírně široký okruh problémů od veškerých záležitostí týkající se justice, přes nesmírně širokou oblast spotřebitelských vztahů až po oblast tzv. rovných příležitostí v zaměstnání a společenském životě vůbec. Pro ni osobně i pro její aparát to není vždy zrovna lehká úloha řešit takto široké spektrum problémů. Přesto spolupráci s jejím komisariátem musíme hodnotit jako převážně pozitivní.
Zřejmě největší výzvou, před kterou stojíte, má být připravovaná úmluva o právnické profesi. O co vlastně jde?
CCBE zaznamenala důležitý úspěch, když 24. ledna tohoto roku bylo prosazeno na Plenárním zasedání parlamentních zástupců Rady Evropy (PACE), že tento orgán dává zelenou zahájení prací na textu Úmluvy o advokátní profesi. Asi není potřeba více zdůrazňovat potencionální význam této úmluvy, pokud se ji podaří přijmout, a pokud se podaří prosadit veškeré zásadní body, které by měla obsáhnout z pohledu CCBE, jakožto reprezentanta více než jednoho miliónu evropských advokátů. Příchod takového právního instrumentu bude mohutným krokem kupředu, protože by měl zavést závazná ustanovení ohledně advokátní profese blížící se síle ústavního předpisu pro ty země, které se stanou signatáři úmluvy. Úmluva by tak měla posílit nezávislost advokátů, skrze kterou se tak posílí vláda práva, jelikož role advokátů při obraně principů právního státu a lidských práv je neoddělitelná.
Je však bohužel pravda, že právě z tohoto důvodu jsou v některých zemích a za určitých politických okolností advokáti obtěžováni, zastrašováni, pronásledováni, zadržování, vězněni nebo dokonce vražděni právě pro výkon své práce nebo v bezprostřední souvislosti s ním. Tento velmi znepokojivý trend jasně ukazuje, že dosavadní právní úpravy nebo existující nezávazná mezinárodní doporučení a deklarace nejsou dostatečně efektivním nástrojem k potlačení takových tendencí. V souvislosti s úmluvou, bude-li přijata a posléze ratifikována členskými státy Rady Evropy a možná a dalšími zeměmi, které budou mít zájem se připojit, je předpokládáno, že tato stanoví rovněž určitý účinný vymáhací mechanismus pro případy, kdy by její základní ustanovení týkající se ochrany advokátů nebyla dodržována či přímo porušována.
Jak by měla CCBE aktuálně pod Vaším předsednictvím řešit otázku Brexitu?
Brexit nepochybně zůstane jedním z centrálních politických témat roku 2018. Je však třeba zdůraznit, že CCBE se snaží v rámci diskuse o podobě Brexitu držet se co nejvíce stranou těch elementů vyjednávání, které jsou převážně politické, nikoli výsostně právní. Brexit je extrémně delikátní a do značné míry rozdělující událostí pro Evropu, jak ji doposud známe. V uplynulém roce jsme se interně zabývali a sešli se na toto téma jedenkrát s Komisí, abychom zjistili, jak se tato událost z pohledu Komise odrazí v oblasti volného pohybu právních služeb a usazování advokátů v Evropské unii, uznávání profesních kvalifikací po ukončení jednání se Spojeným královstvím a samozřejmě také, jak situace ovlivní četná v dobré víře nabytá občanská a sociální práva občanů EU ve Velké Británii a naopak. Tyto oblasti nepřetržitě sledujeme. Smlouva o ukončení členství Spojeného království v EU se pochopitelně dotkne i právnické profese. Dle mého osobního mínění je třeba jednat tak, aby nedošlo k ohrožení či poškození těch advokátů, kteří v dobré víře založili v rámci volného pohybu služeb své praxe na území druhé smluvní strany, protože neuvážené, nepromyšlené a okamžité přerušení svazků takto založených, by mohlo mít negativní vliv i na poměry příjemců těchto služeb, tedy klientů dotčených advokátů nebo jejich advokátních společností. Osobně se též domnívám, že zásadní moment nastane v okamžiku přechodu do druhé fáze vyjednávání, která, jak všichni doufáme, se s maximálně odpovědným přístupem k budoucnosti vzájemných vztahů zaměří na budoucí obchodní svazky mezi Unií a Spojeným královstvím ve formě rozumné, tedy směřující k co nejširšímu zachování volného obchodu. V tomto ohledu také již nyní v CCBE přemýšlíme, v jakém formátu zachováme zakotvení britské delegace v naší organizaci. Osobně bych velmi vítal, kdyby toto zakotvení přetrvalo v co nejširším rozsahu, už proto, že právní profese ve Spojeném království má nejenom obrovskou hodnotovou tradici, ale rovněž objem jejich služeb v globálním kontextu představuje nezanedbatelný ekonomický potenciál včetně možností učit se jeden od druhého.
Stále častěji se setkáváme v České republice, ale i v dalších evropských státech se snahou omezovat princip advokátní mlčenlivosti. Naposledy se tak děje v rámci implementace směrnice o mezinárodní výměně informací v daňové oblasti.
Otevřel jsem tento problém již v předchozích odpovědích. K tomu však chci uvést ještě následující. Aféra takzvaných „Panamských dokumentů“ otevřela další Pandořinu skříňku a obávám se, že se stala další příležitostí k tomu, jak si opět „došlápnout“ na advokáty. Dr. Karel Čermák, bývalý předseda České advokátní komory, nedlouho před svou smrtí napsal v jednom ze svých satirických fejetonů pro „Bulletin advokacie“, že (cituji) „Po období Moderny a postmoderního relativismu jsme se dožili doby post- faktuální a postpravdivé. Na jevech není v této době důležité, jaké ve skutečnosti jsou, ale to, jaké vyvolávají emoce.“ A to je přesně otázka trendů, které jsem již zmínil.
Obviňování advokátů z toho, že se podílejí na nezákonných aktivitách svých klientů, se v naprosté většině případů nezakládají na skutečnosti, ale vyvolávají ve veřejnosti „pocit“, že skutečně jsou. Podle mé domněnky jde o to, že ve veřejném povědomí je hluboce zakořeněno, že advokát je jakési alter-ego svého klienta, tedy cokoli klient udělal či dělá, cokoli řekl nebo řekne, je jaksi také dílo jeho advokáta. Tato představa je bizarní a postfaktuální, ale žije svým vlastním životem. Jinak by snad ani nebylo možné, aby se evropské orgány vážně zabývaly tím, jak dále prolomit povinnost mlčenlivosti advokátů v případech, kdy pro klienty „zakládají společnosti“, spravují majetek apod. Nicméně se tak již nyní děje a tento proces stále pokračuje. Nikomu není známo, kde skončí. Přitom v případě panamských dokumentů, bylo prokázáno, že ze zemí EU pochází pouze relativně malý zlomek tzv. zprostředkovatelů (méně než 20 %), mezi něž však patří také banky, poradenské společnosti, účetní společnosti, tedy zdůrazňuji, nejenom advokáti. Celkové procento evropských advokátů, jako tzv. zprostředkovatelů je mnohem nižší, než se předjímá ve veřejných debatách. Vracím se k tomu, co jsem uvedl. Ti, kdo činí unáhlená legislativní doporučení a opatření, nebo je činí jen proto, aby nemohlo být řečeno, že nečiní nic, by měli své kanóny zamířit poněkud jiným směrem, tedy na podstatu samotných daňových rájů a na změnu podmínek a regulací, které jejich vzniku a rostoucí oblibě u podnikatelských i některých nepodnikatelských subjektů napomáhají.
A co se týká konkrétně zmíněné směrnice a její transpozice v českém právním řádu? Novela čelí kritice zejména kvůli tomu, že jde nad rámec evropské směrnice a některé údaje chce využívat i pro tuzemskou správu daní. Poslanci Pirátů chtěli navrhovanou úpravu ještě zpřísnit, což se jim nakonec nepodařilo. Argumentovali tím, že sami advokáti se podílejí na podvodném vyvádění peněz.
Pokud jde o vámi uváděnou implementaci směrnice o mezinárodní výměně informací v daňové oblasti, zde bych chtěl uvést, že způsob její implementace v České republice je přesně příkladem, jak si politická garnitura státu snaží zjednodušovat práci, a přitom nesmyslně střílí kanónem na komára. Je to zase příležitost pro další instituci, v tomto případě daňový úřad, aby za jistých okolností mohl vyžadovat po advokátech informace o jejich klientech a finančních záležitostech těchto jejich klientů, ačkoli advokáti ze samotné podstaty svého povolání nic takového činit nemohou a nesmějí. Přitom nelze nic namítat proti tomu, aby v rámci směrnice existovala povinnost mezi daňovými orgány jednotlivých států poskytovat si navzájem informace, s tím žádný problém nemáme, naopak jej považujeme za velmi užitečný. Je zde však také rozsáhlá regulace v rámci zákonů o legalizaci výnosů z trestné činnosti (AML), kde advokáti patří do okruhu povinných osob, a není tedy zapotřebí tyto jejich povinnosti duplikovat i ve vztahu k dalším státním orgánům než k těm dosavadním. O celém problému probíhá dle mého mínění naprosto zmatená debata, která by měla ustat, a stát by měl mezinárodní dožádání řešit dosavadními zákonnými prostředky, které má již k dispozici a advokáty by měl z plnění této své odpovědnosti eliminovat, když jsou zde již k dispozici existující zákonné i technické možnosti získávání potřebných informací.
Měla by být nějakým způsobem na celoevropské úrovni upravena nějaká hranice neprolomení advokátní mlčenlivosti?
Dle mého osobního přesvědčení tato hranice je jediná a jasná a vyplývá nejen ze samotné logiky role advokáta, ale vyjadřovaly se k ní v té či jiné podobě mnohé vrcholné soudní orgány včetně těch evropských. Ta hranice je jednoduchá – advokát nesmí páchat trestnou činnost, ať už sám nebo společně se svým klientem. Pokud tak činí, nemůže se dovolávat ochrany profesní mlčenlivosti, ale je-li již obviněn, jenom práv obviněného. Advokát samozřejmě nesmí trestné činnosti napomáhat, protože pak se dopouští trestného jednání a advokát je také povinen překazit závažnou trestnou činnost, pokud se dozví, že má být spáchána. To jsou v podstatě jediné průlomy do advokátní mlčenlivosti. Takže odpověď zní, že si dokážu jen obtížně představit, že by tyto premisy měly být nějak evropsky kodifikovány, protože jsou již stanoveny v zákonech jednotlivých zemí i v některých mezinárodněprávních dokumentech. Znepokojujícím průlomem do advokátní mlčenlivosti se bohužel stala AML legislativa, na níž je nyní snaha nabalovat další oblasti svou povahou (zatím, ale kdovíjak dlouho) ekonomického charakteru, ale zde je třeba zdůraznit, že dál už ustupovat nelze a myslím, že to brzy dojde i politické reprezentaci. Nezapomínáme, že jediný stát, který rozpoznal nebezpečí eroze nedotknutelného principu profesní mlčenlivosti, byla Kanada (tedy její Nejvyšší soud), která odmítla advokáty zařadit mezi povinné subjekty v rámci AML legislativy s argumentací shodnou té, se kterou jsme tehdy také na evropské úrovni vystupovali i my, tedy CCBE a většina národních advokátních komor EU.
Měla by být advokacie jakýmsi kanárkem v dole, který by měl upozorňovat na snahy státu omezovat občanské a politické svobody, byť takové pokusy přímo nesouvisí s běžným poskytováním právních služeb a vztahů s klienty?
Jsem asi tímto, jak říkáte „kanárkem v dole“, protože nic jiného v rámci tohoto rozhovoru vlastně nečiním. Ostatně si myslím, že advokacie by takovým „kanárkem“ být měla. Ochrana principů právního státu není v zavedených demokraciích jen věcí politických stran případně různých občanských sdružení a iniciativ, ale je věcí všech občanů a advokáti jsou občané tohoto státu, stejně tak jako jsou občany Evropské unie. Mlčet nesmíme.
To, že jste prezidentem Rady evropských advokátních komor a zároveň Martin Šolc prezidentem Mezinárodní advokátní komory (IBA) je neopakovatelná příležitost pro českou advokacii. Máte nějaká společná témata, na kterých se hodláte v rámci nadnárodních advokátních struktur podílet?
S Martinem Šolcem jsem v poměrně častém kontaktu. Martin se velmi zajímal o práci CCBE již v loňském roce, několikrát vystoupil na našich shromážděních, scházíme se také společně v tzv. iniciativě L 4, tedy s prezidenty dalších velkých asociací – UIA (Union Internationale des Avocats), ABA (American Bar Association) a AIJA (Mezinárodní asociace mladých advokátů). Zde diskutujeme o možnosti společných přístupů k různým otázkám v oblasti práva a v mnohém se shodujeme. IBA a Martin Šolc jako její prezident si velmi dobře uvědomují, jaké výzvy před námi nyní stojí například v oblasti zcela nových informačních technologií, šíření elektronizace a digitalizace v oblasti právních systémů, jaké změny nás nepochybně neminou v oblasti naprosto odlišného přístupu k organizaci práce při nutnosti využití stále nových a sofistikovanějších technologií. Tyto výzvy se řeší pochopitelně jak na globální advokátní scéně, tak v samotné Evropě – tedy musíme je pojmout a zužitkovat společně ve prospěch advokátů a naopak nedopustit, aby se obrátily proti nim. Je zde mnoho, dosud neobjevených možností. Také v šíření povědomí o dodržování lidských práv v oblasti fungování advokátní profese jsme vedli diskusi a v nejbližší době jistě povedeme diskusi i tom, do jaké míry uvedený převratný rozvoj technologií ovlivní přístup k některým etickým pravidlům advokátní profese, např. v oblasti šíření právního poradenství prostřednictvím on-line platforem.
Bližší informace o činností CCBE je možné nalézt na webových stránkách CCBE.
Dušan Šrámek
