Státní zástupce může úspěšně pracovat na velmi složitých kauzách, být kladně hodnocen jak svými nadřízenými, tak soudci příslušného soudu, a přesto se může opakovaně ocitnout před kárným senátem. A to pro takovou „maličkost“, jakou je nečinnost v některých vedlejších procesních úkonech. Maličkostí to ovšem bylo jen pro kárně obviněného státního zástupce Obvodního státního zastupitelství Praha 1 Jana Maršálka, naopak jeho šéf a posléze i Nejvyšší správní soud ČR viděli věc zcela jinak.
Tím spíš, že nešlo o „maličkost“ jedinou – kárná žaloba obsahovala přesně deset bodů s výčtem jednotlivých pochybení z předchozích dvou let. Většinou šlo o nečinnost při podání žádostí o mezinárodní právní pomoc – záležitosti například z Francie, Německa, Nizozemí či Slovenska putovaly na jeho pracovní stůl. A tam také zůstávaly dlouhé měsíce ležet, aniž by Maršálek učinil sebemenší právní úkon, jednou dokonce celý rok.
Stejně tak reagoval, či spíše nereagoval třeba na žádost Rakouska o převzetí trestního řízení do České republiky nebo na stížnosti poškozeného proti usnesení policie jeho věc odložit.
Nepomáhaly opakované žádosti ze strany policejních a justičních orgánů několika států ani jednoznačné pokyny nadřízených, aby sjednal nápravu. V jednom případě podle žaloby dokonce tvrdil soudu, že v dané věci už příslušné kroky učinil, přestože to nebyla pravda.
A tak nakonec obvodnímu státnímu zástupci pro Prahu 1 Janu Lelkovi nezbylo, než podat na svého podřízeného kárnou žalobu a spolu s ním se vydat do Brna. Podle něj totiž Maršálek jednoznačně opakovaně porušil povinnost státního zástupce podle §2, odst. 4 trestního řádu projednat předmětné žádosti urychleně bez zbytečných průtahů, tím zaviněně porušit povinnosti státního zástupce, a ohrozit tak důvěru v činnost státního zastupitelství.
Chybí čtvrtina kolegů
Lze se proti takto formulovanému a jasnými fakty doloženému obvinění vůbec bránit? Jan Maršálek zkusil hned tři možnosti. Především poukazoval na enormní zatížeností všech státních zástupců na OSZ Praha 1, kam věcně a místně přísluší řada složitých hospodářských kauz – v současné době podle něj chybí téměř čtvrtina kolegů.
Obvykle 1-2 dny v týdnu tráví u soudu, ale i odtud se často ještě vrací do práce. Situaci ale komplikuje opatření, kterým se omezuje pohyb v budově mimo pracovní dobu, proto si občas bral některé spisy i domů.
Nebylo prý však v jeho silách zpracovat všechny předmětné návrhy včas, tím spíš, že žádosti o mezinárodní právní pomoc obvykle nebývají prioritou, skutečně urgentní žádost prý ale dokázal zpracovat během jediného pracovního dne.
Právě na spornosti přínosu těchto žádosti pak Maršálek postavil další pilíř své obhajoby – u jednotlivých žalovaných skutků dokládal, kde naopak v danou chvíli mohla být mezinárodně právní pomoc zbytečná, či dokonce kontraproduktivní, komunikace se zahraničním je také podle něj velmi komplikovaná a zdlouhavá – někdy i poté, co žádost odeslal, protistrana ani po roce nereagovala. A navíc je prý tato agenda nevhodná pro státního zástupce, protože ji mohou vyřizovat vyšší úředníci, což se podle něj na některých srovnatelných státních zastupitelstvích děje.
Celou kárnou žalobu označil za nefér jednání, protože po jediné stížnosti dohledové státní zástupkyně následovala prověrka všech jeho starších spisů a byla z nich vytažena tato formální opomenutí, zatímco na složitost a pracnost samotných případů nebyl brán ohled.
Běžná agenda
Kárný žalobce Jan Lelek však většinu argumentů svého podřízeného vzápětí zpochybnil – zejména jeho enormní zatížení a nemožnosti vše včas zpracovat. Souhlasil sice s tvrzením o náročnosti agendy, právě proto ovšem přijal několik žalobců se specializací na hospodářskou a finanční kriminalitu. Ty se pak snaží nezatěžovat drobnými kauzami, vyřizování žádostí o mezinárodní právní pomoc ale nepovažuje za speciální agendu. jde podle něj o nedílnou součást práce každého státního zástupce.
Kromě Jana Maršálka a jedné jeho kolegyně, která rovněž čelí kárné žalobě, je ostatní státní zástupci na OSZ Praha 1 vyřizují obvykle během dvou, maximálně tří měsíců. Oponoval i tvrzení, že mimo pracovní dobu nelze v budově pobývat – to lze řešit jeho formálním souhlasem, a to i na víkendy. Nezaznamenal prý žádnou stížnost ostatních státních zástupců, že by je toto opatření nějak limitovalo, sám Maršálek přitom nikdy o tento souhlas nepožádal.
Jeden z přísedících nečekaně ocitoval kárně obviněnému větu: „Uvedených pochybení si je zcela vědom, uznává je, velmi jich lituje a je přesvědčen, že se již nebudou opakovat, neb učinil určitá opatření ke zkvalitnění své práce.“
Maršálek připustil, že jde o jeho vlastní vyjádření z předchozího kárného řízení z roku 2015, kdy byl za stejný přístup rovněž shledán vinným a potrestán snížením platu o 10 % na tři měsíce. Přesto se prý svému tehdejšímu příslibu nijak zásadně nezpronevěřil, neboť v současnosti byla pochybení dána především organizačními nedostatky na straně vedení „jeho“ státního zastupitelství.
Kárný senát ovšem dospěl během poměrné krátkého jednání ke zcela opačnému závěru a i tentokrát shledal Mgr. Jana Maršálka vinným prakticky ve všech bodech kárné žaloby. Podle něj argumentace enormním zatížení neobstojí, protože ve stejné situaci byli i jeho kolegové, kteří tyto problémy neměli, navíc šlo o úkony jednoduché a časově nenáročné. Také údajnou nadbytečnost některých úkonů soud odmítl, v takovém případě měl totiž žádost oficiálně odmítnout, nečinností naopak řízení zbytečně protahoval. Tím podle soudu jednoznačně ohrozil důvěru ve státní zastupitelství v očích odborné i laické veřejnosti, zejména pak policejních a justičních orgánů v zahraničí.
Předseda senátu Jiří Palla navíc ve čteném zdůvodnění upozornil, že Maršálkovi i po předchozím verdiktu kárného senátu chybí sebereflexe – ve své funkci stále pokládá za stěžejní veřejné soudní líčení, zatímco vyřizování žádostí o mezinárodní právní pomoc považuje pouze za vedlejší agentu své činnosti.
Ve skutečnosti jde ovšem o nedílnou a velmi důležitou součást přípravného řízení, které soudnímu líčení předchází – právě zde si totiž žalobce připravuje půdu pro vystoupení před soudem. Je tedy nezbytné, aby kárně obviněný tento přístup změnil, pokud by se znovu opakovalo, musel by kárný senát použít přísnější kárné opatření. To současné stále považuje jen za výchovný trest – snížení platu o 10 % na dobu deseti měsíců (kárný žalobce navrhoval o měsíc více) je ve třetině zákonného rozpětí, kde horní hranice pro již jednou kárně odsouzeného je třicetiprocentní srážka na dva roky.
Ivan Holas
