Máme-li mít nulové oddlužení, musíme být schopni důsledně rozlišovat případy rozmařilých a nezodpovědných dlužníků, a těch, kdo jsou v tíživé situaci z omluvitelných důvodů. Insolvenční správce je povinen bdít nad tím, zda dlužník vykonává tu práci, která odpovídá jeho schopnostem, možnostem a zdravotnímu stavu a je v daném místě optimálně placena. Zachovat současnou délku oddlužení, ale ulevit dlužníkům například tím, že by za danou dobu museli splatit pouze třicet procent původní jistiny, nikoli celého dluhu. Takové jsou připomínky odborníků k návrhu novely insolvenčního zákona, kterou schválila Poslanecká sněmovna v prvním čtení.
Sněmovna před týdnem navzdory kritice z řad ODS v úvodním kole podpořila vládní novelu insolvenčního zákona, podle níž by do procesu oddlužení mohli vstoupit dlužníci v podstatě bez ohledu na výši svých závazků. Lidé by museli splatit tolik, kolik by byli schopni. Předloha přečkala návrh ODS na vrácení vládě k dopracování a zamířila k posouzení do ústavně právního a sociálního výboru. V nich zřejmě dozná změn.
Insolvenční správci novelu vítají. „Nejen u nás, ale i v Evropě, se dluhy bohužel momentálně vymkly kontrole. Lidé se nacházejí v dluhové pasti, což znamená, že jejich dluhy rostou rychleji, než jsou schopni je splácet. Je to reálný problém a vyžaduje řešení. Otázkou je jaké,“ říká předseda Rady expertů Asociace insolvenčních správců a člen představenstva České advokátní komory Michal Žižlavský s tím, že ve starověku se to řešilo otroctvím. „Dnes ale nemůžete dlužníka prodat na trhu nejvyšší nabídce a výtěžek rozdělit mezi věřitele.“ Už dávno navíc podle něj nejde jen o problém dlužníka a jeho věřitelů. Lidé ve vyloučených lokalitách proplouvají ekonomikou jako černí pasažéři, konzumují sociální dávky, neplatí daně, radikalizují se, volí extrémistické strany a zvyšují kriminalitu. To ohrožuje nejen věřitele, ale i prosperitu a bezpečí nás všech. Nulové oddlužení představuje jednu z možných cest. Nebyli bychom jediní v Evropě, kdo jde tímto směrem. Důležité je ale jedno. Nulové oddlužení nesmí být paušální a nesmí být pro každého.
Odměny insolvenčních správců
Žižlavský ale zároveň upozorňuje, že máme-li mít nulové oddlužení, musíme být schopni důsledně rozlišovat případy rozmařilých a nezodpovědných dlužníků, a těch, kdo jsou v tíživé situaci z omluvitelných důvodů. Takovými důvody mohou být ekonomická krize, ztráta zaměstnání, nemoc, rozvod, úmrtí partnera nebo třeba predátorské věřitelské taktiky. Abychom mohli tyto situace reálně rozlišovat, musíme počítat s tím, že to bude něco stát. Soudy a zejména insolvenční správci potřebují na novou agendu dostatečné materiální a personální vybavení. Jinak budou dlužníci novou úpravu zneužívat.
„Odměny insolvenčních správců za administraci oddlužení nebyly zvýšeny od roku 2008. Nezohledňují vliv inflace ani zvyšující se cenu práce zaměstnanců. Agendy, které insolvenční správci vyřizují, se přitom od roku 2008 do roku 2017 podstatně rozšířily. Naposledy v loňském roce se například přezkumná jednání odňala soudům a přenesla se na správce. Rozsah práce správců dále rozšiřuje právě projednávaná novela insolvenčního zákona. Obávám se, že ministerstvo spravedlnosti nevnímá realisticky skutečnost, že správci nejsou zaměstnanci a že jejich příjem neslouží jejich osobní spotřebě, ale snižuje se o výdaje na kancelářské prostory, materiální a technické vybavení, energie, zaměstnance, cestovní výdaje, povinné pojištění, vzdělávání a podobně,“ vysvětluje. Z tohoto důvodu nyní připravuje Asociace insolvenčních správců rozsáhlou analýzu příjmů a výdajů insolvenčních správců, aby mohli vést kvalifikovanou debatu o financování insolvenčních procesů. Taková debata zde chybí. Pokud nebudou procesy oddlužení materiálně a personálně zajištěny, může dojít ke kolapsu systému, varuje Žižlavský.
Osvobození od úroků
Osvobodit dlužníky v osobním bankrotu od úroků a pokut navrhuje Česká asociace věřitelů jako alternativu k projednávané novele. Podle ní novela insolvenčního zákona, která byla schválena Poslaneckou sněmovnou v prvním čtení, není podle ČAV adekvátním řešením předluženosti části českých obyvatel. Ve svém důsledku může naopak přispět k jejich dalšímu nezodpovědnému zadlužování na úkor věřitelů, kteří by nově ztratili jistotu jakéhokoli minimálního uspokojení. Za vhodnější řešení ČAV považuje zachování současného stavu, kdy dlužník musí během pěti let splatit alespoň třicet procent svých dluhů, do těch by ovšem nově mohly být počítány například pouze původní jistiny. Zahrnuty by naopak nebyly úroky, poplatky či smluvní sankce, které mohly v některých případech až mnohonásobně přesáhnout výši původního dluhu, a byly tak hlavní příčinou uvíznutí některých dlužníků v dluhové pasti. Vedle toho by byl dlužník povinen uhradit ještě náklady věřitele spojené se soudním řízením. Novou podobu oddlužení navrženou v aktuálně projednávané novele insolvenčního zákona považuje ČAV za velmi nešťastnou, z hlediska řešení předluženosti některých občanů neúčinnou a k věřitelům mimořádně nespravedlivou. „Věříme, že novela v dalších fázích schvalovacího procesu dozná ještě řady významných změn, které budou více respektovat základní účel insolvenčního řízení, jímž je ochrana práv věřitele,“ říká Pavel Staněk, prezident ČAV. Hlavní problém ČAV vidí v tom, že novela může ve svém důsledku výrazně posunout hranice vnímání dluhů a potřeby je splácet. „Může tak snížit nejen vymahatelnost již existujících dluhů, ale do budoucna také negativně ovlivnit morálku dlužníků při vytváření dluhů nových a jejich následném splácení, respektive spíše nesplácení,“ upozorňuje.
Za velmi nežádoucí považuje ČAV zejména zamýšlené odstranění minimální hranice povinně splaceného dluhu v případě navrhované prodloužené varianty oddlužení. „Sedmiletá varianta oddlužení bez garance jakékoli minimální míry uspokojení věřitelů znamená de facto vyvlastnění jejich majetku bez nároku na kompenzaci, což je v zásadním rozporu se základními principy právního státu a ochrany vlastnického práva.“
Problematická je pro věřitele ale i navrhovaná zkrácená varianta oddlužení, při které by byl dlužník oddlužen již po třech letech, pokud by za tu dobu splatil alespoň 50 procent dluhu. Podle aktuálních údajů je totiž šestnáct procent oddlužení ukončeno splacením celého dluhu a více než 42 procent dlužníků dokáže v horizontu pěti let splatit více než polovinu. „Věřitelé by se tedy v případě přijetí projednávané novely museli smířit nejen s tím, že od části dlužníků nemusí v rámci sedmileté varianty získat zpět vůbec nic, ale zároveň by získali daleko méně i od dlužníků, kteří jsou v současnosti bez problémů schopni splatit téměř celý dluh,“ poukazuje na nespravedlivost vůči věřitelům Staněk.
Jak dále uvádí, vzhledem k tomu, že nemalá část předlužených osob má problém své dluhy splatit zejména z důvodu jejich postupného značného navýšení o úroky, poplatky či smluvní pokuty, mohlo by být podle ČAV vhodnějším řešením zachovat současnou délku oddlužení, ale ulevit dlužníkům například tím, že by za danou dobu museli splatit pouze třicet procent původní jistiny, nikoli celého dluhu. „Kromě toho by byl dlužník dále povinen uhradit v plné výši náklady věřitele spojené se soudním řízením, tedy soudní výlohy a přiznané náklady na advokáta, neboť tyto náklady nevznikly vinou věřitele.“
V případě, kdy by dlužník během pěti let nezvládl splatit ani třicet procent takto poníženého základního dluhu, mohl by soud následně rozhodnout o prodloužení oddlužení o další dva roky. „Takové řešení by díky významnému snížení výchozí výše dluhu i možnému prodloužení lhůty splácení výrazně zvýšilo šance dlužníků na úspěšné oddlužení a zároveň by věřiteli ponechalo alespoň určitou minimální jistotu uspokojení jeho práv a kompenzovalo mu náklady, které mu v souvislosti s jejich obranou vznikly,“ popisuje Staněk výhody navrženého řešení.
Bdít nad dlužníkem
„Dle mého přesvědčení představuje Ministerstvem spravedlnosti předložená „oddlužovací novela“ systémové řešení, které je potřebné nejen z pohledu dlužníků, ale i věřitelů. Je tomu tak proto, jelikož tato novela umožní řešení úpadku statisícům lidí, kteří jej za současného právního stavu de facto řešit nemohou,“ uvádí Oldřich Řeháček, insolvenční správce Administrace insolvencí City Tower, která je největší insolvenční správce v ČR. Cestou pro ně totiž není a nemůže být exekuční řízení, ve kterém jsou pro ně dluhy mnohdy nesplatitelné, neboť exekuční srážky nestačí ani na pokrytí neustále narůstajících úroků a smluvních pokut. Těmto dlužníkům pak nezbývá nic jiného než pobyt v ekonomické šedé zóně, tedy práce načerno, ze které nemají nic ani věřitelé, ani společnost (resp. sociální, zdravotní a daňovým systém).
Řešení úpadkové situace je podle Řeháčka možné jen v rámci insolvenčního řízení a v mezích insolvenčního zákona. Daná novela vlastně pouze umožňuje vkročit do tohoto řízení i těm, kterým je nyní vstup do něj zapovězen, a dává možnost z něj rychleji vystoupit těm, kteří jsou schopni a ochotni zaplatit více, než je dnes zvykem (jelikož oddlužení bude končit již za 3 roky, zaplatí-li dlužník 50 % svých dluhů).
„Je jasné, že celý oddlužovací proces může dobře fungovat jen při řádné činnosti insolvenčních správců a insolvenčních soudů. Nemyslím si však, že by připravované novinky byly způsobilé dnešní dobře fungující systém ohrozit. Garance oddlužení osobou insolvenčního správce je dána jeho povinností dbát na to, aby insolvenční řízení bylo vedeno v nejlepším zájmu věřitelů. Tedy aby se dosáhlo co nejvyššího uspokojení jejich pohledávek,“ vysvětluje Řeháček, což podle něj mimo jiné znamená bdít nad tím, zda dlužník vykonává tu práci, která odpovídá jeho schopnostem, možnostem a zdravotnímu stavu a je v daném místě optimálně placena.
Jak dále konstatuje, exekuční a insolvenční řízení si nekonkurují, ale doplňují se. V insolvenčním řízení se mají řešit dluhy osob nacházejících se v platební neschopnosti, tedy těch, kteří své závazky nejsou schopni hradit. Pro ty zbývající, tedy ty, kteří mají dostatečný majetek či příjmy, ale nejsou ochotni své dluhy plnit, je exekuční řízení. Proto se žádných komplikací v exekučních řízeních nelze obávat.“
Oddlužení nebo také osobní bankrot je způsob řešení úpadku, který má dlužníkovi umožnit nový start a motivovat ho k aktivnímu zapojení do umořování dluhu. Předloha předpokládá, že dlužník bude oddlužen, jestliže za tři roky splatí alespoň polovinu pohledávek věřitelů, nebo za pět let alespoň 30 procent pohledávek, nebo bude po sedm let o splácení pohledávek usilovat – pak může být uspokojení věřitelů nižší než 30 procent, třeba i nic. Nutná by byla pravidelná měsíční platba insolvenčnímu správci.
Novela ale na druhou stranu zavede nová omezení pro povolení oddlužení. Insolvenční soud by mohl žádost zamítnout například v případě, že dlužník by nebyl schopen splácet v plné výši pohledávky věřitelů na výživném.
Stejnou předlohu dostala Sněmovna od tehdejší vlády ČSSD, ANO a KDU-ČSL už v minulém volební období. Dolní komora ji tehdy nestihla projednat.
Dušan Šrámek
