Nejvyšší soud nadále odmítá úpravu dovolání jako řádného opravného prostředku, kterou navrhuje věcný záměr nového Civilního řádu soudního. Drtivá většina soudců tento postoj již podruhé stvrdila na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia, jež se konalo v polovině ledna. České justici to v rozhovoru řekl předseda senátu, soudce Zdeněk Krčmář.
Civilistické kolegium při Ústavu státu a práva Akademie věd ČR na své poslední schůzi navrhlo usnesení, podle kterého záměr vzniku Civilního řádu soudního podporuje. Jaké je k záměru vaše stanovisko?
Můj přístup k věcnému záměru CŘS je podstatně rezervovanější především proto, že pro mne jako pro člena „velké“ komise pro rekodifikaci civilního procesu (a od 17. ledna 2018 také člena stálé komise občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu zřízené za účelem vypracování základních tezí k věcnému záměru nového Civilního řádu soudního) je překvapením, jak moc se výstupy „malé“ komise rozcházejí s tezemi, jež pro práci na podobě nového civilního procesu vytyčila „velká“ komise již na podzim roku 2014. Očekávám nicméně, že k těmto otázkám se po svém svolání nepochybně vyjádří kvalifikovaně přímo „velká“ komise i naše „stálá“ komise.
V rozhovoru pro Českou justici se šéf rekodifikační komise Petr Lavický ohradil mj. proti tvrzení NS, že zavedením dovolání jako řádného opravného prostředku dojde k oslabení principu právní jistoty. Není na místě argument, že za stávající situace je tento princip opravdu oslabován, zejména v případech, kdy je na základě dovolání jedné ze stran rušen pravomocný rozsudek, což vyvolává další problémy?
Pan docent Lavický formuloval názor, k němuž se mám vyjádřit, na podkladě úvahy, podle níž: „Kritika, kterou na adresu této koncepce vyslovil Nejvyšší soud, je zjevně poznamenána tím, že ve snaze o co nejrychlejší zaujetí apriorně odmítavého stanoviska nezbylo mnoho času na pročtení si věcného záměru“. Já se domnívám, že diskuse nad podobou věcného záměru nového civilního procesu nemá být vedena tak, že toho, kdo se k určité otázce vyjádří nesouhlasně, obviním z uspěchané předpojatosti a z toho, že měl málo času na čtení věcného záměru, a doufám, že nic z toho, co zde uvádím v odpovědi na Vámi položené otázky, mne nedostane na podobnou úroveň argumentace ve vztahu k tvůrcům věcného záměru.
Rád bych na tomto místě připomenul, to, co bylo zmíněno v úvodu onoho vyjádření Nejvyššího soudu, totiž, že Nejvyšší soud se snažil předejít tomu, aby některé kritické hlasy z řad jednotlivců, jimž se dostalo prostoru v médiích, byly ztotožňovány s hlasem Nejvyššího soudu. Právě proto, aby v předvánočním čase roku 2017 nebyla reakce Nejvyššího soudu na podobu věcného záměru vnímána jako uspěchaná, se podněty z řad řídících předsedů senátů, shromážděné pro účely řádného zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, jež se konalo 14. 12. 2017, soustředily do několika málo oblastí, mezi nimiž nemohla chybět ani nová úprava dovolacího řízení. Po projednání v kolegiu se (první) vyjádření Nejvyššího soudu omezilo právě jen na kritiku nové úpravy dovolání, a to nikoli z důvodů předjímaných docentem Lavickým, nýbrž proto, že po zevrubném prostudování příslušných částí věcného záměru, jež se této problematiky týkají, soudci Nejvyššího soudu rozpoznali nejen to, kam dovolací proces směřuje podle věcného záměru, nýbrž i to, že jde o koncepci myšlenkově zastaralou, jejíž nefunkčnost byla spolehlivě prokázána již před 18 lety. Přihlédneme-li k tomu, že z 57 soudců občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu se jednání předmětného kolegia zúčastnilo 51 soudců, z nichž 49 se vyjádřilo pro vyjádření v posléze zveřejněné podobě, jde podle mého přesvědčení o majoritu natolik výraznou, že by při úvaze o nové podobě dovolacího procesu neměla být přehlédnuta. Ostatně, diskuse nad podobou dovolání ve věcném záměru pokračovala i na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, jež se konalo 17. 1. 2018. Na přímo položenou otázku, „zda dovolání má býti řádným opravným prostředkem“ odpověděli z přítomných 46 soudců kolegia souhlasně jen 3 soudci, 2 soudci se zdrželi hlasování a zbývajících 41 soudců dovolání jako „řádný“ opravný prostředek opět odmítlo.
Nemám žádný důvod měnit názor, že koncepce dovolání jako „řádného“ opravného prostředku oslabí princip právní jistoty. Soudcem Nejvyššího soudu jsem více než 21 let a zažil jsem všechny změny přípustnosti dovolání, k nimž došlo od roku 1996. Za celou tuto dobu se podle mých zkušeností poměr odmítnutých (nebo jinak než věcně vyřízených) dovolání k dovoláním projednaným věcně nezměnil (jen cca 1/3 podaných dovolání je projednána věcně, což platí i pro ta dovolání, která směřují proti rozsudkům). Je zjevné, že posun v povaze dovolání tento poměr nezvrátí, jen vysokému počtu účastníků řízení oddálí pravomocné ukončení sporu. Argumentovat tím, že v důsledku nálezové judikatury Ústavního je Nejvyšší soud nyní nucen rozhodovat i o těch návrzích na odklad vykonatelnosti a právní moci, jimž nehodlá vyhovět, se mi jeví nepatřičným v situaci, kdy počty takových návrhů nikterak nedokládají, že by jimi Nejvyšší soud byl (po změně praxe) zahlcován a kdy procento úspěšnosti těchto návrhů není nijak vysoké.
Procesní ochranu proti důsledkům zrušení pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšším soudem garantuje třetím osobám již současná procesní úprava a soudní praxe ani poslední změny občanského soudního řádu nepotvrzují názor o zbytečnosti dalšího vedení sporu v důsledku změn, k nimž došlo v době od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu do jeho zrušení Nejvyšším soudem.
Je zajímavé, že v dotčených souvislostech nikomu nevadí koncepce kasační stížnosti jako mimořádného opravného prostředku, o kterém rozhoduje Nejvyšší správní soud, ani to, že stejné účinky (jako zrušení pravomocného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšším soudem) vyvolávají nálezy, jimiž odklizuje pravomocná a vykonatelná soudní rozhodnutí Ústavní soud.
NS rovněž ve svém vyjádření odmítl úpravu, podle níž by v dovolacím řízení soud nařídil ústní jednání, požaduje-li to jedna ze stran. Nemá tato možnost přeci jen smysl za situace, kdy má dovolací soud odlišný názor než soud odvolací a kdy tak může na ústním jednání stranám sdělit svůj právní názor?
Tak tomu není. I Ústavní soud při přezkoumávání některých rozhodnutí Nejvyššího soudu přitakal závěru Nejvyššího soudu, že poučení o možném jiném právním posouzení věci má smysl jen tehdy, může-li vést k reakci účastníků v rovině skutkové (k dotvrzení potřebných skutečností a k nabídnutí důkazů rozhodných v rovině jiného právního posouzení věci). Taková reakce před dovolacím soudem možná není (Nejvyšší soud není skutkovou instancí). Dospěje-li Nejvyšší soud k závěru, že věc měla být v rovině právní posouzena jinak (a že v důsledku tohoto je třeba vést účastníky k dotvrzení potřebných skutečností a nabídce jiných důkazů než těch, které měl v důsledku chybného právního posouzení věci za podstatné odvolací soud), pak rozhodnutí odvolacího soudu zruší, čímž účastníkům zpravidla otevře možnost argumentovat k jinému právnímu posouzení věci i v rovině skutkové.
Ve vašem vyjádření jste uvedli, že teze, že dovolání bude „řádným“ opravným prostředkem jen proti rozsudkům (jimiž se jedině bude rozhodovat o věci samé), je tvrzení nepřesné a zavádějící. Tato výtka není ale dle Petra Lavického důvodná. Věcný záměr totiž počítá s tím, že bude zahrnovat pouze úpravu sporného řízení, tedy nikoliv nesporné či exekuční řízení, kde se rozhoduje usnesením. Neplatí tedy, že fakticky bude dovolání skutečně opravným prostředkem pouze proti rozsudku odvolacího soudu?
Neplatí. Problémem věcného záměru je právě to, že bude upravovat pouze sporné řízení. Věřím, že nový procesní kodex pro 21. století si má a musí činit ambici pojmenovat moderně a nově nejen „nalézání práva“ končící ve sporném řízení pravomocným a vykonatelným rozsudkem, nýbrž i otázky rychlé a bezproblémové vynutitelnosti takového rozhodnutí v exekučním (vykonávacím) řízení. Jak říkávám na přednáškách, s rozsudkem, který nelze rychle a účinně vykonat, se účastník řízení „může tak akorát nechat vyfotit“. Podle mého přesvědčení je chybou věcného záměru právě to, že se od řešení otázek exekučního práva distancuje. Ostatně, není mi jasné, jak by norma, která má nahradit občanský soudní řád, jehož součástí jsou i ustanovení o výkonu rozhodnutí (z nichž vychází i exekuční řád) mohla být přijata, aniž by zpracovatelé věcného záměru měli jasnou představu o tom, co se stane s ustanoveními o výkonu rozhodnutí v občanském soudním řádu.
Taktéž mi není známo, jak si lze vyložit dopověď pana docenta Lavického, že: „Civilní řád soudní, jak vyplývá z bodu 1 věcného záměru, má upravovat jenom sporné řízení, nikoliv řízení nesporné, exekuční, nebo insolvenční. Je věcí těchto předpisů, aby samy upravily přípustnost dovolání. To ostatně dnes činí také například zákon o zvláštních řízeních soudních“.
Má-li to znamenat, že v případném samostatném exekučním řádu, v „insolvenčním zákonu“ nebo v „zákonu o zvláštních řízeních soudních“ (kde je základní formou rozhodnutí usnesení) bude moci být dovolání nadále upraveno jako mimořádný opravný prostředek, pak dozajista nejde o úvahu, jež by nabízela ucelenou koncepci dovolání pro Nejvyšší soud. Hovořit o tom, že zákon o zvláštních řízeních soudních již dnes upravuje samostatně „přípustnost dovolání“, se mi jeví poněkud troufalým. Tento zákon ve skutečnosti obsahuje jediné ustanovení (§ 30), které pro materii jím upravenou pouze rozšiřuje výčet případů, kdy dovolání přípustné není. Ve všem ostatním pro něj platí (stejně jako pro rozhodnutí podle insolvenčního zákona nebo pro exekuční rozhodnutí) pravidla přípustností dovolání podle občanského soudního řádu.
Ostatně, to, jak ošidné může být „odstřihnutí“ Civilního řádu soudního od agend, které řeší za podpory obecných procesních norem jiné zákony, lze demonstrovat např. pro spory vyvolané insolvenčním řízením nebo exekučním řízením (tzv. incidenční spory). V těch se rozhoduje též „rozsudkem“, ačkoli jejich základní úprava je provedena právě v těch předpisech, o které věcný záměr nejeví zájem.
Současně podle předsedy rekodifikační komise panuje v současné době spíše zmatek v koncepci opravných prostředků, neboť v jedné a té samé věci, a to i procesní, je možné využít dovolání, ale i žalobu pro zmatečnost a proti onomu rozhodnutí je pak opět přípustné odvolání a dovolání. Nevedlo by zjednodušení celého systému opravných prostředků k žádanému urychlení řízení?
O žádné zjednodušení opravných prostředků v nové koncepci nejde. Tzv. zmatečnostní vady byly (po vzoru prvorepublikové koncepce převzaté z rakouského modelu) v České republice „dovolacím důvodem“ od roku 1993 do konce roku 2000 a rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pro uvedené období podobně rozkryla zjevné nedostatky a zastaralost takového modelu. Důvodová zpráva k novele občanského soudního řádu provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., k zavedení žaloby pro zmatečnost coby samostatného mimořádného opravného prostředku trefně uvádí, že: „Podle dosavadní úpravy byla zmatečnost důvodem k podání dovolání (§ 237) nebo důvodem pro obnovu řízení. Tato úprava se v praxi neosvědčila. Obnova řízení je prostředkem ke zjednání nápravy ve skutkovém stavu věci, který nemohl být v původním řízení náležitě zjištěn, a k posuzování zmatečností se nehodí. Účelem dovolání je přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska správnosti jeho právních, popřípadě i skutkových závěrů, především pro účely sjednocování rozhodovací praxe obecných soudů; ke zrušování rozhodnutí z důvodů zmatečnosti není – zejména vzhledem k tomu, že o dovoláních rozhoduje Nejvyšší soud – vhodným nástrojem, neboť často předpokládá provedení dokazování, které není účelné a ani často možné u Nejvyššího soudu provádět, a představuje bezdůvodné (a neúměrné) zatížení rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu“.
Není bez zajímavosti, že hlavními zpracovateli této novely byli mí tehdejší kolegové z Nejvyššího soudu JUDr. Jaroslav Bureš a JUDr. Ljubomír Drápal, jimž snad erudici v procesním právu nikdo upírat nebude.
Jednou z výtek NS bylo i to, že navrhovaným nastavením institutu dovolání dojde k oddálení výkonu rozhodnutí. Podle Petra Lavického je ale třeba přihlédnout k úpravě odkladného účinku. Není dostatečnou zárukou, že k oddalování výkonu rozhodnutí nebude docházet, když v případě, že strana podá dovolání navzdory výroku odvolacího soudu o jeho přípustnosti, se odkládá pouze právní moc, nikoliv vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu?
Argumentace předestíraná mi v této otázce je poněkud zavádějící. Podle věcného záměru má odvolací soud rozhodovat o přípustnosti dovolání, jen pohybuje-li se hodnota předmětu sporu napadená dovoláním mezi částkami 50 000 Kč až 100 000 Kč. Je nicméně příznačné, že u této kategorie dovolání věcnému záměru nepřekáží, že s týmiž důsledky a riziky, jaké má ve vazbě na možné zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu výkon rozhodnutí nebo exekuce podle pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu, bude vykonáváno rozhodnutí nepravomocné.
Jaké byste v novém procesním kodexu uvítal změny coby přední odborník na insolvenční právo?
Upřímně řečeno bych nejvíce ocenil právě moderní propojení nalézacího řízení s řízením exekučním (vzory moderních procesních úprav s těmito ambicemi lze nalézt nejen směrem na západ, nýbrž i na východ od našich hranic). Každá další komplikace při výkonu (exekuci) soudního rozhodnutí (ať již co do délky nebo složitosti procesu vynuceného splnění povinnosti) totiž jen (zbytečně) rozmnožuje počty těch, osob, které se (ať již jako věřitelé nebo dlužníci) uchylují pod ochranu insolvenčního práva.
Jak se stavíte k další zásadní změně, kterou je zavedení advokátského procesu
Advokátský proces může být krokem správným směrem, ale jeho zavedení vyžaduje spíše společenskou než právní diskusi. Upřímně řečeno, jde především o to, kdo to zaplatí. V každém případě jej nelze zavést bez kvalitně promyšlené zpracované koncepce tzv. práva chudých. Ve věcném záměru se ohlašuje, že koncepce osvobození od soudních poplatků a záloh (v novém pojetí „pomoc s náklady“, body 104. až 107. věcného záměru) zůstává nezměněna potud, že rozhodování o tomto osvobození (a tedy o tom, zda osvobozený účastník dostane advokáta bezplatně) zůstane v rukou „procesního soudu“ v každé jednotlivé věci. Ve spojení s povinným advokátským procesem lze tento záměr přirovnat ke koupi nového vozu se zablokovaným řízením.
Od počátku je zapotřebí také otevřeně přiznat, že povinný advokátní proces zdraží civilní sporné řízení pro osoby se středními příjmy (jež sice nemají peněz na rozdávání, leč nedosáhnou na hranici, jež jim zaručí bezplatné advokátní zastoupení).
Nejvíce jste jako NS kritizovali změnu institutu dovolání. Je ještě něco, co ve věcném záměru považujete za zásadně problematické?
V bodu 116. se věcný záměr hlásí k opuštění úpravy procesního nástupnictví ve formě singulární sukcese, k níž typově dochází po zahájení soudního řízení (především v mezích obchodního styku) v důsledku postoupení pohledávky uplatněné žalobou (jak je s účinností od 1. ledna 2001, upravena pro sporné řízení v § 107a o. s. ř.).
Zjednodušeně řečeno věcný záměr nabízí koncepci, podle které bez zřetele k tomu, jak často se v průběhu řízení bude „obchodovat“ se soudně uplatněnou pohledávkou, zůstane (povinně) účastníkem řízení ten, kdo jím byl na začátku (a kdo už na výsledku sporu nemusí mít žádný ekonomický zájem). Kritiku úpravy zavedené zákonem č. 30/200 Sb. ve věcném záměru mám za nepřiléhavou (nemístnou) u vědomí velmi tvrdých odborných střetů, jež byly vedeny na půdě Nejvyššího soudu pro účely posouzení, zda občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2000 (jenž na toto téma neobsahoval žádnou úpravu) dovoluje procesní nástupnictví formou singulární sukcese, od poloviny 90. let (judikatura z té doby je rozporná). Spory skončily právě až přijetím výslovné úpravy. Není od věci doplnit, že nálezová judikatura Ústavního soudu z té doby podporovala judikaturu Nejvyššího soudu, jež připouštěla, že procesní nástupnictví formou singulární sukcese je i tak možné. Koncepci řešení této otázky založenou na návratu do dob před 1. lednem 2001, mám rovněž za myšlenkově zastaralou a neodpovídající potřebám reálného právního života.
Eva Paseková, Jana Rosůlková
