Případ, kdy byl odposloucháván advokát a klientka, která nebyla z ničeho obviněna, rozhodoval Evropský soud pro lidská práva. O cause Pruteanu v. Rumunsko aktuálně informuje Bulletin advokacie. Česká praxe musí být revidována tak, aby právo bylo uplatnitelné, míní advokát Lukáš Trojan. Podezřelý je v ČR procesně nahý jako v případu pana Bobliga z Edelstadtu, říká advokát Marek Nespala.
Jak vyplývá z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, telefonická komunikace spadá pod pojmy „soukromý život“ a „korespondence“ ve smyslu čl. 8 Úmluvy, a tudíž její záznam představuje „zásah orgánu státní moci“ do výkonu práva zaručeného čl. 8 Úmluvy. Podle oslovených advokátů by měl být rozsudek podnětem i pro tuzemskou právní úpravu.
Případ se týká záznamů odposlechů telefonické konverzace rumunského advokáta Pruteana s klientkou a jejich následného použití v trestním řízení proti třetím osobám a absence prostředků k napadení jejich zákonnosti, nezbytnosti a přiměřenosti a k dosažení jejich zničení. „Odposlechy konverzací mezi advokátem a klientem představují bezpochyby zásah do profesního tajemství, které je základem vztahu důvěry mezi advokátem a klientem,“ konstatuje se v rozsudku.
Policie nahrála rozhovor třetího účastníka
Vše začalo v roce 2004, kdy bylo podáno několik trestních oznámení na jistou obchodní společnost pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu. Státní zastupitelství zahájilo vyšetřování dvou společníků, a třetí společník, klientka, která vyšetřována nebyla, požádal advokáta Pruteana o právní zastoupení a hájení jejích zájmů. Okresní soud povolil státnímu zastupitelství odposlouchávat a nahrávat telefonické konverzace všech společníků po dobu třiceti dnů. Při této příležitosti policejní útvar pro vyšetřování podvodů nahrál dvanáct hovorů třetího společníka (klientky) s právním zástupcem. „Obsah nahrávek byl přepsán, přičemž přepis obsahoval jméno, profesi a číslo mobilního telefonu stěžovatele. Státní zastupitelství posléze vypracovalo protokol, který společně s nosičem nahrávek a jejich přepisy postoupilo okresnímu soudu s tím, že nahrávky byly pořízeny na základě povolení soudu a v rámci trestního stíhání vedeného proti dvěma společníkům,“ popisuje celou kauzu v Bulletinu advokacie Vladimíra Pejchalová Grünwaldová.
Státní zastupitelství zároveň požádalo soud, v souladu s příslušným ustanovením trestního řádu, aby v rámci tzv. certifikačního řízení nahrávky posoudil a rozhodl o jejich zařazení do trestního spisu. Okresní soud vyhověl státnímu zastupitelství a rozhodl, že nahrávky jsou užitečné pro objasnění věci a nařídil, aby přepisy nahrávek a nosič nahrávek byly zapečetěny.
Nahrávka měla být zničena
Jak dále autorka uvádí, stěžovatel a jeho klientka podali každý sám za sebe do rozhodnutí odvolání, která byla zamítnuta. Stěžovatel ve svém odvolání zmínil, že podle platného trestního řádu konverzaci mezi advokátem a klientem nelze zaznamenávat ani použít jako důkaz v trestním řízení. Zdůraznil také, že pro odposlechy telefonických hovorů jeho klientky nebyl dán zákonný důvod, jelikož proti jeho klientce nebylo zahájeno trestní stíhání a žádal odvolací soud, aby nařídil zničení přepisů nahrávek jeho konverzací s klientkou. Ve svém projevu v řízení před odvolacím soudem stěžovatel uvedl, že praxe vnitrostátních soudů v dané věci je taková, že obvykle nařizují zničení nahrávek mezi advokátem a klientem.
Odvolací soud shledal stěžovatelovo odvolání nepřijatelným z důvodu, že trestní řád neumožňuje podání odvolání do rozhodnutí soudu v certifikačním řízení. V trestní věci proti dvěma společníkům společnosti M. státní zastupitelství postoupilo věc soudu pro zahájení hlavního líčení s tím, že v obžalobě byly jako důkaz uvedeny napadené nahrávky telefonických konverzací. Dva společníci byli posléze odsouzeni k desetiletému trestu odnětí svobody.
Záznam bez kontroly a možnosti napadení
„Telefonická komunikace spadá pod pojmy „soukromý život“ a „korespondence“ ve smyslu čl. 8 Úmluvy, a tudíž její záznam představuje „zásah orgánu státní moci“ do výkonu práva zaručeného čl. 8 Úmluvy. V tomto ohledu nezáleží na tom, zda byla odposlouchávána jiná osoba. Takový zásah není v rozporu s čl. 8 Úmluvy, pouze pokud je založen zákonem, sleduje legitimní cíl a je nezbytný v demokratické společnosti k dosažení legitimního cíle,“ konstatuje se v rozsudku ESLP s tím, že předmětný zásah musí mít oporu v zákoně, který musí zároveň naplňovat určité kvalitativní znaky, jako je dostupnost či předvídatelnost.
V daném případě okresní soud nařídil odposlechy na základě ustanovení trestního řádu, které upravuje podmínky pro použití telefonických odposlechů, avšak již neupravuje situaci odposlouchávaných osob, na které se nevztahuje povolení k odposlechu.
Foto: Irena Válová
Odposlechy konverzací mezi advokátem a klientem představují podle soudu bezpochyby zásah do profesního tajemství, které je základem vztahu důvěry mezi advokátem a klientem. „Pokud jsou pořizovány nahrávky konverzace, které jsou posléze použity v rámci trestního řízení, dotčená osoba musí mít k dispozici prostředky „účinné kontroly“ tak, aby mohla telefonické odposlechy napadnout. V daném případě o odposleších konverzací klientky stěžovatele rozhodl soud. Toto povolení se vztahovalo na klientku, nikoliv však na stěžovatele, a tudíž nelze konstatovat, že vnitrostátní soud zkoumal nezbytnost takového opatření ve vztahu ke stěžovateli.“ Podle soudu je nutné se tedy zabývat otázkou, zda stěžovatel měl k dispozici opravný prostředek pro přezkum rozhodnutí o odposleších.
Podnět pro tuzemskou právní úpravu
Česká advokátní komora, resp. její odpovědné orgány, zejména Výbor pro odbornou pomoc a ochranu zájmů advokátů a od okamžiku svého vzniku i Unie obhájců ČR považují problematiku sledování komunikace mezi advokátem a klientem ze strany státních orgánů za naprosto zásadní otázku spravedlivého procesu a ochrany základních lidských práv a svobod, od níž se odvíjí sama podstata demokratického právního procesu, konstatuje advokát Marek Nespala. „S povděkem tedy vnímám tento další počin nejvyššího orgánu ochrany lidských práv v evropském prostoru, a sice autoritativní konstatování, že odposlechy konverzací mezi advokátem a klientem představují bezpochyby zásah do profesního tajemství, které je základem vztahu důvěry mezi advokátem a klientem a zároveň zásah do nedotknutelného práva na soukromý život ve smyslu čl. 8 Úmluvy.“
V daném případě jde o použití záznamu telefonické konverzace mezi advokátem a jeho klientkou jakožto důkazu v trestním řízení proti třetím osobám za současné absence prostředků k instančnímu přezkumu jejich zákonnosti, tedy posouzení nezbytnosti, přiměřenosti a procesu zničení takových záznamů, vysvětluje Marek Nespala.
Nespala: V ČR jsou advokáti zaměňováni s pachateli
Podle jeho slov sama skutečnost, že třetí osoby, které nebyly součástí klientského vztahu, byly odsouzeny na základě takto použitého důkazu nemajíce možnost procesní obrany – přezkumu zákonnosti získaného důkazu, byla shledána jakožto bezpochybné porušení článku 8 Úmluvy. „Tato zdánlivě okrajová část problematiky ochrany důvěrnosti komunikace mezi advokátem a klientem má však velký význam i pro naše právní prostředí, kdy zejména orgány činné v trestním řízení zásadně považují za neprolomitelnou důvěrnost pouze a výlučně komunikaci obviněného s obhájcem (viz ustanovení § 88 odst. 1 in fine tr. řádu), přičemž širší pojetí komunikace mezi advokátem a klientem odmítají, a to s paušálním odkazem na usnesení Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 3988/13 ze dne 4.3.2014, které si vykládají tak, že každý advokát je potenciálně podezřelý z páchání trestné činnosti jak ke škodě klienta, tak ke škodě jiných osob, případně ve spolupachatelství s klientem. A priori proto vycházejí z premisy, že advokát při své činnosti zásadně pouze neposkytuje právní službu, ale zároveň může páchat i trestnou činnost, a proto minimalizují ochranu komunikace pouze mezi procesními stranami obviněný – obhájce, a to zdaleka ne bezvýjimečně, protože i obhájce s obviněným mohou zajisté porušovat zákon,“ naráží Nespala na praxi tuzemských OČTŘ.
Procesně jde o případ pana Bobliga z Edelstadtu
Takové pojetí – viz odpověď na interpelaci poslance JUDr. Pavla Blažka ministra spravedlnosti Roberta Pelikána ze dne 3. dubna 2017, kde v odpovědi okrajově ministr zmiňoval i výše uvedenou kauzu – je dle názoru Unie obhájců ČR v příkrém rozporu s chápáním spravedlivého procesu, přičemž v rámci rekodifikace trestního řádu musí být tato otázka vyřešena konformně s mezinárodními standardy ochrany základních lidských práv a svobod, kdy nelze striktně oddělit důvěrnost komunikace advokáta a klienta dle jejich procesního postavení, neboť komunikace mezi advokátem a klientem požívá absolutní povahy ochrany poskytované čl. 6 Úmluvy. „Právě hypertrofie tzv. slabé fáze trestního řízení, tedy prověřování, poskytuje možnost obcházení základních pravidel spravedlivého procesu, kdy klient v kvaziprocesním postavení ,sprostého´ podezřelého, mající svého právního zástupce, je zcela právně obnažen a jeho právní postavení při zásadní fázi opatřování důkazů v trestním řízení je na úrovni inkvizičního procesu páně Bobliga z Edelstadtu. Předpokládám, že do tohoto stádia vývoje trestního procesu se nikdo vrátit nechceme a pokud kdosi ano, nechť to řekne nahlas. Předmětný rozsudek ESLP je však dobrým znamením, že nezávislá kontrola jakéhokoliv zásahu do důvěrnosti komunikace mezi advokátem a klientem je vyžadována nejvyšší právní autoritou,“ uzavírá Nespala.
Trojan: Odposlouchávaný nemá možnost obrany
Odposlouchaný se o odposleších nikdy nedozví a nemůže uplatit svá práva, dodává k tomu advokát Lukáš Trojan: „Formálně český Trestní řád disponuje prostředkem, který umožňuje odposlouchávané osobě (která není odposlouchávána jako osoba podezřelá či obviněná) přezkoumat zákonnost příkazu k odposlechu, přičemž uvedené oprávnění vyplývá z ust. § 88 odst. 8 resp. 9 tr.řádu,“ komentuje rozhodnutí ESLP Lukáš Trojan. „Bohužel Trestní řád obsahuje tak rozsáhlý výčet zákonných výluk pro poskytnutí informace, že byla dotčená osoba odposlouchávána, že v praxi k poskytnutí takové informace nedochází vůbec či v minimu případů, jak vyplývá i ze zjištění Unie obhájců. Jak dále Trojan argumentuje, vzhledem k tomu, že osoba dotčená odposlechem neví, že je či není subjektem odposlechu, a nikdy se to nedozví, fakticky nemá možnost uplatnit svá zákonná práva. Ve světle rozhodnutí ESLP tak formálně právo na uplatnění námitek zákonnosti a nezbytnosti odposlechu dáno je, avšak prakticky je zároveň příliš širokou paletou výjimek z informační povinnosti vylučováno. „Nepochybně se jedná o ustanovení, které musí být předmětem legislativní revize tak, aby právo nebylo pouze formálně naplněno, ale aby bylo uplatnitelné i v aplikační praxi,“ uzavírá Trojan.
Dušan Šrámek
