Manažer a podnikatel pravomocně odsouzený švýcarským soudem za podvod, praní špinavých peněz a porušování povinnosti při správě cizího majetku v souvislosti s privatizací Mostecké uhelné společnosti Antonín Koláček se chystá nastoupit k výkonu trestu. Proti rozsudku se však chce bránit u Evropského soudu pro lidská práva.
Závěrem loňského roku bylo po čtyřech letech zamítnuto vaše odvolání k Nejvyššímu švýcarskému soudu v Lausane. Jak jste tuto informaci přijal?
Znamenalo to pro mě obrovské zklamání, které zcela zničilo moji důvěru v právní systém v současném světě. V podstatě jsem přestal věřit ve spravedlnost současného systému života. Dobré je na tom snad jen to, že už snad z mého života odešla i moje dětská naivita. Přesto jsem však nepřestal v hloubi svého srdce věřit ve vyšší spravedlnost. Stále věřím v princip příčiny a následku. Co kdo zaseje, To také sklidí. V buddhismu tomu říkáme karma.
Proč považujete švýcarské rozhodnutí za nespravedlivé?
Jedná se o zcela svévolné rozhodnutí, které nerespektuje české právo a českou suverenitu. Je psáno velmi arogantním jazykem, který nepřipouští žádnou diskuzi o našich argumentech. Švýcarsko odmítlo zcela nekompromisně všechny naše námitky. Zvítězila tam touha po penězích a strach z mezinárodní ostudy, protože kdyby kauzu Nejvyšší soud vrátil zpět do Bellinzony a my se mohli regulérně bránit, vznikl by pro tuto zemi obrovský právní problém. Švýcarsko zneužilo právo a svou moc ve svůj prospěch ze zcela zištných důvodů. Privatizace MUS se tam neměla nikdy soudit.
To myslíte vážně? Švýcarsko je přece mezinárodně vnímáno a respektováno jako právní stát.
Ano, myslím to zcela vážně. Švýcarsko sice je takto vnímáno a respektováno, ale peníze jsou pro něj důležitější. Uvedu příklad. Nejabsurdnějším tvrzením v rozsudku je, že jsme se nezákonně obohatili tím, že jsme koupili zbytkový státní podíl MUS velmi levně za 650 mil. Kč. Švýcarsko přitom stanovilo zcela svévolně hodnotu tohoto podílu na 2,9 mld. Kč, aniž by znalo ekonomické a obchodní podmínky na našem tehdejším energetickém trhu. A protože se toto mělo nezákonné obohacení uskutečnit ve Švýcarsku, neboť zbytkové akcie koupila od české vlády švýcarská společnost Investenergy, patří ten rozdíl Švýcarsku.
Jak si takový postup švýcarských orgánů vysvětlujete?
Z mého pohledu se jedná o zcela šílené tvrzení, neboť nechápu, jak může Švýcarsko rozhodovat o tom, co má dělat česká vláda, která se zcela svobodně a svéprávně rozhodla, komu akcie MUS prodá a za kolik. Také jsou tam formulace typu, že jsme se pokoušeli zmocnit se zbytkového státního podílu MUS na základě chytrého podvodu. Naše vláda nám přitom prodala MUS přímým prodejem za pevnou cenu na základě oficiální nabídky a přitom věděla, komu prodává. Pokud by se mělo postupovat podle tohoto modelu, tak v podstatě by švýcarská prokuratura mohla odsoudit mnoho dalších českých privatizací, neboť se po restrukturalizaci české ekonomiky cena mnoha podniků závratně zvýšila. Například u Čokoládoven, které koupila švýcarská Nestlé velmi levně. Podobně tomu bylo i u českých bank, České pojišťovny a dalších podniků.
Za hlavní problém v případu privatizace MUS je ovšem považované vyvedení peněz přímo z MUS, za které jste pak akcie MUS koupili.
Aby mohlo Švýcarsko uplatnit svůj trestní zákoník ohledně praní špinavých peněz, muselo najít zdrojový trestný čin, škodu a poškozeného. Proto nás odsoudili za zpronevěru 150 mil. USD. Je tam také napsáno, že jsem já sám osobně rozhodoval, schvaloval a dával pokyny k převodu peněz na Portoinvest. To ale není pravda. MUS byla velkou institucí, která měla své představenstvo a to rozhodovalo o založení a kapitalizaci společnosti Portoinvest v plném rozsahu. Já jsem nikdy nic samostatně nedělal. A to ani realizaci převodů peněz, k tomu jsme měli finanční útvar, který vedl Vasil Bobela.
Jak to tedy podle vás proběhlo?
Vasil Bobela, bývalý finanční ředitel MUS a její koncový desetiprocentní akcionář jednoho dne přišel s myšlenkou využít podle českého práva legální možnost převzít majetek MUS a koncentrovat její akcie do rukou managementu a dalších osob. Připravil k tomu potřebný projekt, zajistil ocenění akcií MUS a projednal to s auditory. Pak valná hromada MUS odsouhlasila převzetí jmění společností Ležáky a celý projekt schválil krajský soud v Ústí nad Labem. Následně se započetly opět zcela legálně pohledávky různých společností, ale Švýcaři v rozsudku tvrdí, že jsme procedurou převzetí jmění utajili skutečnou ztrátu v účetnictví MUS. Pokud by to tak bylo, opět by muselo Švýcarsko odsoudit spoustu českých podniků za to, že použily proceduru převzetí jmění.
Nejednalo se však o nezákonné vyvedení peněz z MUS?
Nedá se hovořit o vyvádění, ale o ekonomické procesy, které jsme pochopitelně konzultovali s právníky a které podle nich byly v souladu se zákonem. V kapitalismu se přece každý podnik musí zaplatit svým podnikáním, pokud je podnikání úspěšné. Existuje mnoho různých forem, jak toho lze legálně dosáhnout. Když jsme dokončovali privatizaci MUS s Petrem Pudilem, Vasilem Bobelou a Lubošem Měkotou, tak jsme spolu obrazně řečeno „vyvedli“ z MUS ještě dalších 6 mld. Kč, které jsme museli zaplatit ČSOB za nákup akcií této firmy. Stalo se tak zcela jednoduše a legálně formou fúze MUS se společností, kterou jsme výše uvedenými pány založili a která si zmíněných 6,- mld. Kč na nákup MUS u ČSOB půjčila. Takže úvěr na nákup MUS byl zaplacen z vnitřních zdrojů MUS. To je v podnikání zcela běžné. Tak se zprivatizovala třeba i Sokolovská uhelná. Velkou chybou švýcarských soudů bylo, pokud to neudělaly záměrně, že si ke svému rozhodování nenechaly zpracovat odborné posudky na základě českého práva.
Nebyli jste ovšem v konfliktu zájmů?
To je klíčová otázka, zda jsme byli nebo nebyli. Já věřím, že nebyli a že se to ještě prokáže, protože po celou dobu našeho angažmá v MUS jsme pro záchranu a stabilizaci této společnosti udělali maximum. Podařilo se nám z firmy, která byla na energetickém trhu téměř odepsaná a jejíž hodnota byla v té době velmi nízká, neboť se nevědělo, zda vůbec přežije, vytvořit dlouhodobě zdravý, stabilní a prosperující podnik, za který byl po restrukturalizaci ochoten Pavel Tykač zaplatit 20 mld. Kč. To je úžasný výsledek po deseti letech intenzivní práce. Výsledek, který přinesl obrovské zvýšení původní hodnoty MUS.
Rozsudek Nejvyššího soudu v Lausanne je již konečný a není proti němu odvolání. Jaký bude váš další postup?
To je pravda. Já jsem ho, přes jeho značnou nespravedlivost, již akceptoval, podvolil se mu a připravuji se k nástupu do vězení. Na druhou stranu celý ten švýcarský soudní proces se natolik vymyká zdravému rozumu a porušuje naše práva, že ho nemůžeme nechat bez odezvy. Proto budeme zcela jistě žalovat Švýcarsko u mezinárodního soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Je třeba připomenout, že celý proces od počátku provázely velmi záhadné okolnosti, a také v Praze mu věnoval mimořádnou pozornost bezpečnostní rada švýcarského velvyslanectví pan Marchan.
Co myslíte těmi záhadnými okolnostmi?
Podnět k vyšetřování ve Švýcarsku podali v průběhu roku 2004 pánové Alain Aboudarham, podnikatel původem z Francie a Argentiny se švýcarským občanstvím od r. 1978 a bývalý člen zednářské lóže a Ivan Moroz, absolvent moskevské zpravodajské školy a vysoký důstojník a elitní agent komunistické StB, který dnes podniká především v zemích bývalého Sovětského svazu. Pak se dlouho nic nedělo a teprve, když jsme v roce 2007 s Petrem Pudilem, Vasilem Bobelou a Lubošem Měkotou prodali Pavlovi Tykačovi 49% MUS za cca 10,- mld. Kč, došlo vzápětí k zablokování našich peněz. V následujících letech nás kontaktovala celá řada nejrůznějších zprostředkovatelů, kteří nám nabízeli pomoc za 10 až 50 procent získané částky. Byli jsme doslova obklopeni lidmi, kteří na naší situaci chtěli vydělat. Jedním z nich byl také náš advokát prof. JUDr. Bělohlávek, který měl přímé kontakty se švýcarskou prokurátorkou. Možná, že jsme se s nimi měli domluvit, ale tehdy jsme ještě věřili ve spravedlnost švýcarských soudů.
Zbylé peníze za druhou polovinu MUS zaplatil Pavel Tykač už jen Petrovi Pudilovi a Vasilovi Bobelovi. Proč?
Ano, v situaci, kdy jsme měli s Lubošem Měkotou obstavené peníze ve Švýcarsku, na nás Petr Pudil s Vasilem Bobelou začali tlačit, abychom co nejrychleji vystoupili z akcionářské struktury MUS. Argumentovali tehdy tím, že by naše účast v akcionářské struktuře MUS mohla ohrozit její dobré jméno a snížit hodnotu MUS, kterou jsme se chystali prodat Pavlovi Tykačovi nebo společnosti ČEZ, která za ni tehdy nabízela 28 mld. Kč. Nakonec jsme s Lubošem Měkotou tomuto tlaku podlehli a převedli jim zbytek akcií MUS do správy. Oni nám tehdy vyplatili formální zálohu ve výši 2 mld. Kč každému a zbytek ve výši 9 mld. Kč si zatím ponechali pro sebe. Tím vznikl spor, který doposud trvá, ale nám by stačilo, kdyby se pánové omluvili a splnili, co slíbili.
Takže vy z prodeje MUS žádné peníze nemáte?
Přesně tak. Všechny peníze z prvního prodeje MUS Pavlu Tykačovi si vysoudili Švýcaři. Peníze, které mi poskytli pánové Pudil a Bobela jako zálohu na prodej druhé poloviny MUS jsou zablokované olomouckými státními zástupci. A zbytek ve výši 4,5 mld. Kč mám ještě deponován u firmy BPD pánů Pudila, Bobely a Dobrovského. Byl bych moc rád, kdyby mi je pánové konečně uvolnili na stavbu projektu Posvátných slunečních lázní Maitrea, které jsou mojí srdeční záležitostí.
V Čechách ale můžete nyní počítat s tím, že žaloba na vás bude stažena a majetek uvolněn, ne?
Ano, počítám s tím, protože podle mezinárodního platného práva, žádný člověk nemůže být za jeden skutek souzen dvakrát. Ale asi to ještě nějakou dobu potrvá. Předpokládám, že paní soudkyně Slepičková, která má náš případ na starosti, požádá prostřednictvím mezinárodní právní pomoci o švýcarský rozsudek, nechá si jej přeložit a teprve pak bude moci rozhodnout. Nepochybuji však o tom, že řízení zastaví, protože v té době už asi budu ve švýcarském vězení.
Stále ovšem počítáte se svým očištěním…
Ano, určitě podáme mezinárodní žalobu na Švýcarsko ve Štrasburku a tam můžou naši záležitost posuzovat další 3 až 4 roky. Já ale stále věřím, že se pravda nakonec i po 25-ti letech projeví v plné síle, přestože mám za sebou obrovské zklamání ze Švýcarska. V každém případě MUS není vytunelovanou společností, jak se s oblibou říká nebo píše. MUS je stabilní a zdravou společností, která má mnohonásobně vyšší hodnotu než v roce 1999, kdy ji prodávala česká vláda, a je pevnou součástí českého energetického trhu.
Šel byste do toho po všech těch zkušenostech znovu?
Kdybych se do té situace dostal ve svém životě ještě jednou, tak bych se asi opět snažil MUS zachránit a udržet ji na českém energetickém trhu i proti tlakům jaderné a plynárenské loby, protože hnědé uhlí je naší důležitou domácí surovinou. Přitom bych nyní už ale byl zcela otevřený a transparentní a nic bych netajil. Taky bych si vybral upřímnější a čestnější spolupracovníky. Na druhou stranu je třeba připomenout, že tehdy mi bylo něco přes třicet a teď je mi téměř šedesát, takže už nemám tolik sil, abych pracoval 12 až 16 hodin denně.
(red)
