Kárné žaloby na soudkyni Helenu Královou projedná Nejvyšší správní soud 14. února. Předseda městského soudu podal jednu z žalob, pod druhou je podepsán ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO). Do doby, než kárný senát rozhodne, nemůže Králová řešit své kauzy včetně tzv. trafik pro poslance, kde je mezi obžalovanými expremiér Petr Nečas (ODS) a jeho manželka Jana. Čím u senátu Nejvyššího správního soudu hodlají argumentovat advokáti Králové? Česká justice se ptala jejího obhájce Jiřího Teryngela.
Jaké jsou vaše argumenty proti první kárné žalobě na soudkyni Helenu Královou? Ministr spravedlnosti v ní paní soudkyni vyčítá, že nerespektovala rozhodnutí nadřízeného soudu a excesivně vykládala trestní řád.
Z hlediska trestního procesu je hlavním argumentem, že ministr nemá pravdu, když tvrdí, že podstatou kárného návrhu není zpochybňování právního názoru kárně obviněné při vyřizování přidělených trestních věcí. Z obsahu žaloby je zřejmý pravý opak. Návrh na zahájení kárného řízení by měl víceméně odpovídat popisu skutku, jak se popisuje v trestním řádu a v související judikatuře. Měla by tam být výslovně uvedena forma zavinění. A tady se implicitně podává, že ona věděla, že její právní názor je chybný a setrvávala na něm. Ale to z těch kauz, které jsou tam popsány, podle našeho názoru dovodit nelze.
Ve všech případech ji Městský soud v Praze vytýkal chybné hodnocení důkazů. Nadřízení soudci se explicitně nedopustili toho, že by jí řekli, jak má ty důkazy hodnotit a k jakému závěru má dospět. Nicméně jak říká Smoljak ve hře Járy Cimrmana, kde hraje Smrtku: „My nesmíme ani naznačovat!“ Tak tohle pravidlo rozhodně soudci městského soudu nerespektovali, protože z těch usnesení je zřejmé, že chtějí, aby rozhodla o vině, popřípadě v jednom případě o nevině.
Co tedy namítáte jako protiargument?
S doktorem Mikyskou namítáme, že nezávislost hodnocení důkazů je svrchovaným výkonem soudcovské moci v prvním stupni a přesvědčení JUDr. Králové bylo podle našeho názoru odůvodněno řádně. Samozřejmě trestní řád v případě tvrdošíjných soudců umožňuje případ soudci vzít a dát někomu jinému. Městský soud nakonec neudržel nervy, protože u zprošťujícího rozhodnutí nemůže jinak a sám rozhodnutí upravit nemůže.
V jednom případě, když si sám doplnil důkaz, může rozhodnout zprošťujícím výrokem vždy. Ministerská žaloba se pohybuje v extenzivním výkladu vázanosti právním názorem vyššího soudu. Ale právní názor je to, jestli byla nebo nebyla naplněna skutková podstata. Právní názor není to, že tento důkaz je hodnotnější, než jiný a tak dále. V tomto případě si myslím, že naše argumentace je dostatečně silná, aby u kárného senátu obstála. Dokonce si myslím, že druhá kárná žaloba, kterou z pilnosti podal předseda městského soudu, byla podána až po té, co jsme dali vyjádření k první. Je evidentní, že to Nejvyšší správní soud spojí na dvě věci a budou vypadat mnohem hrozivěji, než každá z nich zvlášť.
Sám jste zmínil i kárnou žalobu, kterou na paní soudkyni Královou podal předseda Městského soudu v Praze Libor Vávra. Na jakých argumentech je postavena obhajoba v tomto případě?
U druhé kárné žaloby mám za to, že tam se vychází z chybného předpokladu, že JUDr. Králová nerespektovala názor Nejvyššího soudu. To není pravda. Tam se vychází z toho, že ve věci Nagyová a ve věci, kde byla podána ta kárná žaloba, jsou odposlechy totožné. Nejsou. To, že příkaz k odposlechům může podepsat místně nepříslušný soudce, jak řekl Nejvyšší soud, ona respektuje. Ale je tu nález Ústavního i Nejvyššího soudu, že není možné dát příkaz k odposlechu, aniž by již existovalo důvodné podezření z trestného činu. Tzn. nelze připustit, aby přišel policista a řekl soudci: „Hele podepiš mi příkaz k odposlechu, protože se mi zdá, že tamten či onen jsou zločinci a když je budu moci poslouchat, tak to dokážu.“
Bohužel, naši soudci mají velmi lehkou ruku při zásahu do občanských práv. A JUDr. Králová takto lehkou ruku nemá, stejně jako ji neměl JUDr. Zelenka.
Klidně s JUDr. Královou srovnám případ JUDr. Zelenky v kauze Davida Ratha, protože tam se i prezident vyjádřil, že takové rozhodnutí není možné a že tento soudce by měl být kárně stíhán. Nakonec stíhán nebyl, ale Zelenka, který si svůj názor samozřejmě velmi dobře zdůvodnil, je dnes persona non grata. A stejně tak Králová se vzepřela moci výkonné. Zásahy ministra spravedlnosti do chodu justice v zájmu výkonné moci jsou větším ohrožením demokracie než to, že Babiš dostal ve volbách 70 křesel.
Takže toto bude i součástí té obhajoby u Nejvyššího soudu?
S kolegou Mikyskou víme oba dobře, že kárné řízení nad soudcem je spor právníků s právníky. Tam politická argumentace příliš nepatří. Nicméně bude to uveřejněno v časopisu Soudce. A soudci by si měli uvědomit, že mají-li uhájit svůj stav, tak ho nemusí ani tak hájit proti moci zákonodárné, protože jsou to nakonec oni, kdo budou zákony vykládat, ale proti moci výkonné. To je plíseň nebo dřevomorka. Jakmile najde prázdný prostor, jakmile před ní někdo ustoupí, tak ona to místo okamžitě vyplní.
Mohlo by vás zajímat
Co se týče té druhé kárné žaloby, slyšel jsem, že podle vás předseda Městského soudu v Praze Libor Vávra argumentuje v kárné žalobě něčím, co JUDr. Králová nikdy neřekla.
Ano. Vychází z toho, co mu řekla tisková mluvčí. Tisková mluvčí řekla, že jí měla doktorka Králová říci, že to tak nemyslela. Že myslela jenom dvě sms zprávy. Ale to paní Králová nikdy neřekla. Tady je docela dobře možné, že reportér ČT Jiří Hynek spustil povyk a tak se to paní místopředsedkyně a tisková mluvčí snažily zachránit svébytným výkladem, se kterým doktorka Králová nemá nic společného.
Pokud to tedy chápu správně, doktorka Králová rozhodla o námitce obhájce kladně, ale z jiných důvodů, než o které obhájce námitku opíral?
Ano. Námitce obhájce bylo vyhověno z jiných důvodů, než obhájce namítal. Obhájce namítal už obsolentně, že povolení vydal místně nepříslušný soud. Tato námitka ale padla a Králová neměla vůbec možnost to zdůvodnit, protože státní zástupce si tam dal námitku podjatosti a došlo k odročení hlavního líčení. Kdyby měla možnost, tak by řekla: Ano pane obhájce, ale ne z toho důvodu, který říkáte vy, ale z toho důvodu, že ty příkazy k tomu odposlechu neobsahují žádný důkaz o tom, že už něco je v podezření.
V ministerské kárné žalobě se soudkyni Králové vyčítá, že řádně nezdůvodnila svůj odlišný právní názor, kterým se odchýlila od rozhodnutí nadřízeného soudu ve věci.
Vidíte támhleten stoh? To jsou ty spisy, resp. ta rozhodnutí. Její a městského soudu. Já toto řemeslo dělám 45 let. Z toho jsem byl skoro 20 let na generální prokuratuře na odboru přezkumu zákonnosti. Jezdili jsme na prověrky jak na prokuratury, tak na soudy. A byla by to špatná prověrka, kdyby něco nenašla. Posuzovat práci soudce tak, že budu hledat hnidy, protože výsledek se mi nelíbí, to by dokázal i poslední úředník na ministerstvu.
Ještě jedna z věcí, která tam zaznívá. V jednom případě soudkyně Králová svým postupem měla zmařit možnost státnímu zástupci podat žádost o obnovu řízení.
K tomu vám řeknu ten argument. Tam je třeba zkoumat jako předběžnou otázku, zda by takovému návrhu bylo vyhověno. I kdyby to nebylo promlčeno, tak to, čím chtěl argumentovat státní zástupce, nebyla žádná nová skutečnost. Já vám to mohu odcitovat: „Samostatnou pozornost si zaslouží nekritický přístup ministra ve věci 3P 11 2012 obžalovaný Komárek. Z usnesení Městského soudu: soud vzhledem k obsahu předchozích svých zrušujících usnesení zde uvedených nepochybuje o tom, že vyšla najevo nová skutečnost, která by odůvodňovala jiné rozhodnutí ve věci a to konkrétně touto novou skutečností existence rozsudku vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015 věc 2CM atd. Tj. rozsudek v civilní věci, nebo v obchodní věci. A kárně obviněná naprosto správně a logicky trvala na svém právním názoru, že rozsudek a z něj vyplývající následná plnění nemohou být novou skutečností ve smyslu paragrafu 278 odst. 1 tr. ř.“ Na základě rozsudku se něco platilo. Z gramatického logického výkladu paragrafu 278 je zřejmé, že musí jít o takové skutečnosti a důkazy, které existovaly v době vynesení dnes již pravomocného rozhodnutí. Tedy v době, kdy byl vydán a nabyl právní moci zprošťující rozsudek. Podle Pavla Šámala se za nové skutečnosti považují takové, které nebyly předmětem dokazování, nebo zjišťování, před rozhodnutím, jehož se návrh na obnovu řízení týká. Toto všechno se stalo potom, na základě toho rozhodnutí někdo něco platil. Ale v době, kdy ona rozhodovala, to neexistovalo. V této věci je i nález Ústavního soudu.
Zajímavé je, že v minimálně 4 z 5 věcí soudkyně Králová rozhodovala nikoliv jako samosoudce, ale v senátu. Podle ministerské kárné žaloby to není vůbec důležité, protože ona je zkušená soudkyně a měla poučit přísedící. A vůbec, že by bylo zvláštní, že by ve všech věcech byla přehlasována přísedícími.
O tomhle vůbec nediskutujeme. Vezměte si, že kromě profesorky Karfíkové, která snad soudkyní nikdy nebyla, tak jsou v senátu lidé, kteří se v justici pohybují a vědí, jak probíhá porada senátu. Slyšel jsem od některých svých přátel, že byli jednou nebo dvakrát za život přehlasováni a to vždy ve prospěch přísnějšího trestu. Takže to by bylo na zvláštní kapitolu. Protože přísedící, tak jak byli převzatí ze socialistické právní úpravy, to nemůže fungovat. Kmetské soudy by měly být opravdu nezávisle volené a neměli by to být pohůnci. Důchodci, kteří přijdou na písknutí. Kdyby se pro každou kauzu vybírali vždy noví přísedící, kteří by dostali plnou náhradu ušlého výdělku, tak by to s tou nezávislostí justice vypadalo zase jinak. Bylo by to drahé, to je pravda. Ale porotní soudy jsou také drahé. Ale tak nesoudní, abychom tím argumentovali, to nejsme.
V kárné žalobě to ale je.
Ministr jaksi předjímal tahy, ke kterým jsme nehodlali přikročit. On sám má vzhledem ke svému věku s justicí velmi málo zkušeností.
Co je tedy hlavním argumentem proti oběma kárným žalobám?
Je to zásah do nezávislosti soudů tak, jak je definován ústavou a zákonem o soudech a soudcích. Kdy soudce rozhoduje a řídí se a vykládá zákon podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Soudkyni Králové se nedá vytýkat, že by neznala judikaturu nebo trestní řád. Já sám jsem s ní několikrát soudil a byl jsem vždy velmi spokojen s průběhem hlavního líčení. Jsou soudci shodného věku, kteří jsou daleko větší zmatkáři. Takže měla prostě smůlu, že soudí na jedničce a že na ní padly mediální kauzy. S kolegou Mikyskou jsme dlouholetí advokáti, kteří máme už nějaké zkušenosti a věk, profesionálních i slušných soudců si vážíme, i když ne vždy rozhodnou podle našich představ. Ve věci paní doktorky Králové jde podle nás o balancování obou kárných žalobců na samotné hraně a zřejmě i za hranou, kterou bychom obrazně pojmenovali „propast“ narušení ústavního principu nezávislosti soudců. A to je pro stát, který chce být právním státem, velmi nebezpečné.
Petr Dimun
