Ústava nikoho před změnou režimu nakonec neochrání, a to přes její klauzuli věčnosti i přes materiální ohnisko, které zohledňují náležitosti demokratického právního státu. Nebrání ani znovuzvolení politika, který ústavu opakovaně porušuje. Obojí mají v rukou lidé, a proto by lidé měli být informovaní, vzdělaní, ovládat kritický úsudek a být odolní proti manipulaci. Navíc v zemi, kde je podle slov profesora Karla Eliáše každých dvacet let státní převrat.
Takové poselství vyplynulo z konference k 25. výročí ústavy České republiky, která se uskutečnila v pátek 8. prosince 2017 v senátu. Přednášející a hosté byli právní kapacity i otcové zakladatelé Ústavy, kteří „byli u toho“. Akci spolupořádal Daniel Kroupa a moderoval Jan Kysela. Zatímco v lavicích senátorů zasedli jako posluchači například Hana Marvanová, Pavel Rychetský, Josef Baxa, bývalá ústavní soudkyně Ivana Janů nebo poslanec Marek Benda (ODS).
Senátor Šesták: Hloupá společnost je manipulovatelná
Skutečnost, že míra porozumění ústavnímu pořádku veřejností je v České republice až tragická, vyslovil hned v úvodu místopředseda senátu Jiří Šesták (STANHOPB). Podle jeho slov se to netýká jen široké veřejnosti, ale také učitelů. V důsledku toho je zde absence kritického úsudku a malá odolnost před manipulací. Systém vzdělání je nefunkční, protože společnost se neshodla na hodnotovém základu a je rozdělena uvedl senátor Jiří Šesták. „Společnost je manipulována z důvodů neznalosti a hlouposti,“ řekl doslova místopředseda senátu Jiří Šesták.
Senátor Jiří Šesták mimo jiné upozornil na prohlášení, které dosud podepsalo 46 senátorů, kteří vyjádřili vůli bránit ústavu před unáhlenými změnami.
Prof. Kysela: Jsme svědky útoku na ústavu
Co jsou ony unáhlené a nežádoucí změny a jak k nim dochází pak v úvodním slovu osvětlil moderátor konference a ústavní právník Jan Kysela, který vysvětlil, že obsahem konference bude článek 9 ústavy, který říká:
1.Ústava může být doplňována či měněna pouze ústavními zákony.
2.Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.
3.Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu.
Podle profesory Kysely byla česká ústava za celou dobu novelizovaná pouze osmkrát, což považuje za úspěch při obrovském množství novelách ústavních zákonů. Zásadní novely se týkaly vstupu ČR do EU a do NATO, dále imunity, rozpuštění sněmovny a poslední, podle Kysely nešťastná novela, je přímá volba prezidenta republiky. „Nyní jsme svědky frontálního útoku na ústavu v podobě referenda,“ varoval Jan Kysela, podle kterého mají chuť měnit ústavu někteří současní politikové, kteří se vymezují proti polistopadovému vývoji.
Jako neblahý příklad měnění ústavního zákona pak profesor Kysela uvedl středeční hlasování o ústavním zákonu o bezpečnosti – tzv. zbraňovou novelu, kdy se hlasování účastnilo pouhých 59 přítomných senátorů a 28 z nich pak bylo pro zákon zvláštního symbolického významu bez skutečného účelu. O dramatické rozpravě a hlasování o tzv. zbraňové novele zákona o bezpečnosti Česká justice podrobně informovala.
Když pak profesor Kysela analyzoval základy, na kterých se senátoři rozhodovali pro, nalezl: množství přijatých mailů zasílaných senátorům, strach z terorismu, nechuť k Evropské unii či názor, že každá regulace je špatná. Situaci přirovnal k situaci se schválením přímé volby prezidenta, která podle něho vznikla z frustrace voleb v parlamentu, kdy byly poslancům rozesílány patrony
Pavel Molek: Klausule věčnost a zkamenění ústavy
Materiální ohniska ústavy a klauzuli věčnosti pak v prvním bloku teorie a srovnávacího práva rozebral soudce Nejvyššího správního soudu a akademik z Masarykovy univerzity v Brně Pavel Molek. Klauzulí věčnosti je nazván odst. 2) zmíněného článku 9 ústavy: „Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.“ Jak uvedl, 82 ústav států na světě má klauzuli věčnosti.
Podle Pavla Molka pojmy materiální ohniska a klauze věčnosti nejsou totožné, i když se zčásti překrývají. Klauzule věčnosti znamená, že něco je jasně a trvale dávno nemůže být změněno ani ústavním zákonem: Ústava to nechává zkamenět, uvedl Pavel Molek.
Podle jeho slov jde o varování před totalitním režimem, ústava nám říká: Už nikdy! Dále je to obava o trvání něčeho – například ve Francii už více nesmí být měněna republika na monarchii nebo císařství. Je to i poselství, které dává trumf do ruky ústavních soudů, uvedl dále Pavel Molek, který jmenoval jako příklad nález v případu „Melčák“.
Materiální jádro či ohnisko jsou podle Molka nosné zdi ústavy. Otázka podle něho je, zda lze zrušit jádro, je-li v rozporu s ústavou.
Oba pojmy se zčásti překrývají – v české ústavě je to například v zákazu trestu smrti nebo v principu republikanismu. Zatímco trest smrti je podle Molka jasně v rozporu s podstatnými náležitostmi demokratického právního státu, změna republiky v monarchii by mohla být průchozí, a to i u ústavního soudu, který by ji nemohl zakázat – ostatně v EU existují monarchie, uvedl příklady Pavel Molek.
Ondej Preuss: Je to nástroj politický pro debatu v krizi
S tím nesouhlasil další přednášející Ondřej Preuss z Katedry ústavního práva Právnické fakulty UK v Praze. Podle jeho výkladu je klauzulí věčnosti chráněna i forma vlády a je tomu tak už od antiky.
Důvody pro existenci klauzule věčnosti je snaha uchovat, co je nám drahé, tedy důvody konzervační. Další důvod je transformační – například posílit pozici republikánství. V roce 2009 zrušil ústavní soud Nigeru referendum, které mělo prodloužit funkční období autoritativního prezidenta, uvedl jako příklad Ondřej Preuss.
Další důvod je inspirativní – nebo směřování, kam směřujeme a kam bychom směřovat chtěli, řešíme tím i konflikt ve společnosti. Jako příklad uvedl Ondřej Preuss obchod s otroky v USA, který na konci 18. století ústava USA zakázala. A konečně jde podle Preusse o mix různých důvodů, které jsou i náhodné – jako v případě nově vzniklých států například v procesu dekolonizace, kdy nové státy přebíraly ústavy původních kolonizátorů.
Co je klauzulí chráněno? Podle Preusse je to předně forma vlády – erpublika, království, dále politické a vládní instituce včetně rovného, tajného a všeobecného volebního práva a za třetí ideologie a identita – Írán a islámská ideologie, Kuba a socializmus, uvedl Preuss.
Je to ovšem opravdu nástroj pro věčnost?, položil otázku Onřej Preuss. Podle jeho slov jde o špatně položenou otázku, protože jde o praktický nástroj pro dobu, která nastala. Ústavní soud by nedokázal zachránit systém – protože stačí zrušit ústavní soud. „Je to nástroj politický v politické krizi, je to nástroj veřejné debaty,“ uzavřel svůj vstup ústavní právník.
K tomu dodal profesor Kysela, že jde o upozornění na sociální limity práva, které já nástroj mocný, ale nikoli všemocný – záleží na tom, zda je právo respektováno, přijímáno a zda v něj lidé věří.
Maxim Tomoszek: V některých ústavách je právo na odpor
Ani podle dalšího přednášejícího děkana Maxima Tomoszka z katedry ústavního práva Univerzity Palackého v Olomouci není možné snadno změnit republiku v monarchii. Ve skutečnosti to nelze, protože bychom museli změnit celou ústavu.
Co jsou podle něho náležitosti demokratického právního státu, které nemají být měněny
Předně jsou to formální prvky – fakt, že změny lze provést jen zákonem (zásada zákonnosti), výhrada zákona (zákon musí schválit parlament) nebo předvídatelnost práva. Pak je to matérie, tedy ochrana jednotlivce a jeho práv a proporcionalita dosahování cílů. Dále jde o prvky organizační, kterými jsou dělba moci, ochrana menšin nebo právo na spravedlivý proces. A Naposledy jde o prvky hodnotové, tedy hodnoty svobody, důstojnosti a důvěry v občana.
Podle Tomoszka se dále v rámci výkladu, co jsou podstatné náležitosti demokratického právního státu, řadí právo na soudní přezkum, samotný předmětný článek 9 ústavy, legitimita veřejné moci, obecnost zákona jako základní atribut, zákaz retroaktivity, i přes to, že je někdy porušován, volební principy. Některé státy podle jeho slov mají mezi náležitostmi právo na odpor, kdy lid v určitém případě má právo vzít věci do svých rukou.
Prof. Eliáš: Veřejné právo znamená diskreci
Závěr bloku patřil autorovi občanského zákoníku profesoru Karlu Eliášovi, který upozornil, že už dvacet pět let dochází k rekonstrukci právního systému. V jejím rámci vstalo soukromé právo z mrtvých, řekl doslova a zdůraznil dualismus, tedy rozdělení na právo soukromé a veřejné s tím, že právo ústavní není ani soukromé ani veřejné respektive dopadá do sféry soukromé i veřejné.
Podle jeho slov zaznamenáváme případy, kdy nositelé veřejné moci se staví ke svým úkolům jakoby šlo o nějaká jejich soukromá práva – jde o různá jmenování nebo pověřování. U některých politiků převládá podle profesora Eliáše představa, že jde o jejich volnou úvahu, uvedl. „Pro soukromé právo je charakteristická libovůle, pro veřejné právo je to diskrece,“ upozornil.
Poté uvedl profesor Eliáš případ stanoviska prezidenta Miloše Zemana, které podle něho vyvolalo diskusi. Prezident aktuálně projevil názor, že nemusí po třetím pokusu o sestavení vlády rozpustit sněmovnu, což vyvolalo tendenci změnit ústavu a nově uložit prezidentovi povinnost rozpustit sněmovnu. Podle profesora Eliáše je to špatně a nevede to k racionálnímu řešení v zemi, kde „třicet let nejsme okupováni a každých dvacet let je zde státní převrat“.
Na to v závěru bloku reagoval profesor Kysela otázkou, kdo určí, co je pro dobro lidu a co už pro dobro lidu není. „Ten lid,“ odpověděl si. „Problém ovšem je, když ten lid pošle toho, kdo porušuje ústavu, znovu do funkce. Je to o vzdělání a informovanosti,“ uzavřel s odkazem na úvodní slova místopředsedy senátu Jiřího Šestáka.
Irena Válová
