Podání odpůrčí žaloby insolvenčním správcem zákon neponechává pouze na jeho vlastním rozhodnutí, ale může o něm rozhodnout i věřitelský výbor, případně může jeho rozhodnutí přezkoumat i insolvenční soud. Vyplývá to z nálezu Ústavního soudu, který zamítl stížnost obchodní společnosti Bourke Trust, která se domáhala zrušení ustanovení insolvenční zákona, která tuto pravomoc dává insolvenčnímu správci.
Česká justice již o nálezu informovala. „Zde nelze nevidět, že v případě odpůrčí žaloby již jde o postup, který je hodnocen z hlediska tzv. společného zájmu, tedy výše majetkové podstaty, kdy je určení postupu rovněž věcí zvážení hospodářského zájmu věřitelskými orgány. Konečně jednotliví věřitelé se mohou obrátit na insolvenční soud, aby zasáhl v rámci své dohlédací činnosti, jsou-li názoru, že si insolvenční správce v daném ohledu neplní řádně své povinnosti,“ konstatoval ÚS.
Čas jsou peníze
Ústavní soud přitom nezastává názor, že by právě zmíněné přenesení oprávnění z insolvenčního věřitele na třetí osobu, tj. insolvenčního správce, bylo – samo o sobě již z povahy věci samé protiústavní. Jak dále soudci konstatují, v insolvenčním řízení jde rovněž o efektivitu, kterou je nutno chápat ve smyslu nejen procesním, ale i časovém; rovné ochrany práv a oprávněných zájmů jednotlivců může být dosaženo pouze za předpokladu, že účastník soudního řízení má k dispozici potřebné procesní nástroje, nemenšího významu z daného hlediska je i délka takového řízení, a to podle rčení „pozdě nalezená spravedlnost – žádná spravedlnost“; v insolvenčním řízení přitom více než jinde platí, že „čas jsou peníze“, neboť s jeho délkou rostou náklady, které zmenšují majetkovou podstatu dlužníka a tím i rozsah uspokojení jednotlivých věřitelů. Současně je zřejmé, že celková délka řízení bude narůstat v závislosti na počtu účastníků řízení a na rozsahu jejich procesních oprávnění, jakož i na povaze toho kterého řízení. „Rozhodnutí Ústavního soudu vítám a kvituji, že zdravý rozum nejvyšší patra justice neopouští. Připuštění možnosti jednotlivým věřitelům podat odpůrčí žalobu by otevřelo prostor pro partikulární zájmy, insolvenční řízení procesně rozdrobilo a neúměrně protáhlo. Jeho zásadami jsou přitom rychlost a preference společného zájmu věřitelů. Tito jsou chráněni dostatečně, neboť insolvenční správce je povinen podat odpůrčí žalobu vždy, pokud tak rozhodne věřitelský výbor,“ komentuje rozhodnutí předseda Asociace insolvenčních správců Daniel Ševčík.
Argumentuje-li navrhovatelka tím, že existuje alternativní řešení, které vede ke stejnému výsledku, nelze jí podle ÚS přisvědčit, neboť není podstatné, zda dojde k navýšení počtu řízení o odpůrčí žalobě anebo počtu účastníků v jediném takovém řízení, protože pravidelným důsledkem prvního či druhého řešení bude rozšíření soudní agendy a v důsledku toho větší či menší prodloužení insolvenčního řízení. Stejně tak praxe ukazuje, že ani ostatní opatření ke zkrácení řízení nejsou zpravidla příliš efektivní.
Kolektivní řízení
Podle ÚS je současně je třeba vzít v úvahu, že insolvenční řízení není „běžným“ soudním řízením; nejde zde jen o mnohost jeho účastníků – insolvenčních věřitelů, ale i „mnohost řízení“, jež jsou v rámci insolvenčního řízení vedena, přehlédnout nelze ani to, že jednotlivý věřitel „nehraje jen sám za sebe“, neboť procesní úkony jím činěné se mohou projevit v právní sféře ostatních, a to nejen pozitivně. Ústavní soud přitom není přesvědčen, že by nutnou a jedině ústavně konformní podmínkou této efektivní ochrany bylo přiznání procesních práv věřitelům „v plném rozsahu“; taková právní úprava by byla jistě v určitém ohledu ideální, nelze ji však preferovat „za každou cenu“, tedy pokud by to mělo být na úkor zmíněné efektivity ochrany subjektivních práv věřitelů. S tímto hodnocením souhlasí i předseda insolvenční sekce ČAK Michal Žižlavský. „Insolvenční řízení je založeno na poměrném uspokojování věřitelů, a nemůže proto absolutizovat práva jednotlivých z nich.“
Podobně hodnotí nález i Oldřich Řeháček z Administrace insolvencí, podle nějž rozhodnutí Ústavního soudu potvrzuje opakovaně vyslovený názor Nejvyššího soudu, že věřitel nemá po zahájení insolvenčního řízení směřujícího na jeho dlužníka aktivní věcnou legitimaci k podání odpůrčí žaloby, kterou by se domáhal určení, že jsou vůči němu právně neúčinné právní úkony tohoto dlužníka. To odpovídá kolektivní povaze insolvenčního řízení, resp. kolektivní povaze uplatňování věřitelských oprávnění v tomto řízení. „Správným je také poukaz Ústavního soudu na možný vznik odpovědnosti insolvenčního správce za případnou škodu, vzniklou věřiteli dlužníka v důsledku nepodání odpůrčí žaloby.“ Jak dále vysvětluje, věřitel bude se svým individuálně uplatněným odpůrčím nárokem úspěšný jen tehdy, jestliže obecný soud o jeho odpůrčí žalobě rozhodl tak, že jí vyhověl před zahájením insolvenčního řízení na majetek jeho dlužníka a toto rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději před právní mocí rozhodnutí o úpadku tohoto dlužníka.
Dušan Šrámek
