Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Zdeněk Kasal se podle Unie obhájců snaží relativizovat absolutní zákaz pořizování odposlechů mezi obviněným a obhájci. Podle zástupců Unie to vyplývá z Kasalova dopisu kvůli kauze odposlouchávání rozhovorů mezi podnikatelem Sharamem Abdullahem Zadehem a jeho obhájci.
Unie obhájců podala v dubnu letošního roku trestní oznámení, a to v kauze daňových úniků českoíránského podnikatele Shahrama Abdullaha Zadeha. Policii obvinila z odposlechů hovorů mezi Zadehem a právníky.
Jak píše státní zástupce Kasal ve svém dopise Unii obhájců, má za to, že součástí trestního spisu mají být v souladu § 88 odst. 6 trestního řádu a principem ochrany práv třetích osob pouze tzv. důkazní odposlechy či záznamy o odposlechu telekomunikačního provozu, které mají být užity jako důkaz a obsahují skutečnosti významné pro trestní řízení, a ostatní, nedůkazní, záznamy mají být uloženy odděleně od trestního spisu a spolehlivě uschovány tak, aby byla zajištěna jejich ochrana před jejich neoprávněným zneužitím. „Lze tedy uzavřít, že podle právního názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se jednalo o nesprávný postup, pokud dozorový státní zástupce VSZ v Olomouci, pobočka v Brně, ponechal v trestním spise záznamy o telekomunikačním provozu mezi jedním z obviněných a jeho obhájci v jiné trestní věci, neboť v trestním spise, předloženém dne 24.3.2017 Městskému soudu v Brně, se neměly nacházet žádné záznamy telekomunikačního provozu, které obsahově nebyly použitelné jako důkaz v trestním řízení,“ píše doslova.
Odposlechy jsou jako mučení
S tím ale advokáti nesouhlasí. „Nevím, jestli si to Státní zastupitelství uvědomuje, ale podstatou trestního práva je, že myslet si není trestné a garancí práva na spravedlivý proces je možnost poradit se sám se sebou, tedy poradit se ve své hlavě, a to nezávisle, udělat si poznámky a na svoji obhajobu se připravit,“ vysvětluje člen prezídia UO Václav Vlk.
Což podle něj znamená fakticky i právo poradit se o tom s obhájcem neboť obhájce jest alter ego klienta v tomto směru. Tedy, mluví-li klient s obhájcem, je to, jako kdyby mluvil sám se sebou. Snaha odposlouchávat rozhovory mezi obhájcem a klientem a právním zástupcem a klientem, jsou snahy ovládnout vědomí a těžit z vědomí proti vůli toho, o jehož vědomí jde.
Jak dále Vlk uvádí, je to v podstatě nemyslitelné ve všech směrech, je to snaha mít kontrolu nad vším a nad každým přesně podle hesla „cesta do pekla je dlážděna dobrými předsevzetími“. „Ostatně kdysi jsem v jednom článku přirovnal odposlechy k mučení a na tom stále trvám. Je to nelidský a nedůstojný důkaz zasahující hrubě do práv člověka do té nejbazálnější úrovni. Ostatně všechny advokátní komory důsledně dbají na absolutní anonymizaci a neveřejnost rozhodování právě opětovně ze stejného důvodu.“
Problematický rozsudek
Advokáti rovněž zpochybňují další Kasalův argument, kdy v odpovědi zmiňuje judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, jenž ve svém rozhodnutí ve věci Matanovič proti Chorvatsku dospěl k závěru, že obhajoba i trestní soud mají mít přístup ke všem ve věci pořízeným záznamům o sledování, přičemž principiálně se však rozhodnutí týká také záznamů o odposlechu telekomunikačního provozu, bez ohledu na to, o jakou kategorii záznamů se jedná z hlediska jejich důkazní použitelnosti, bez ohledu na to, že se takové záznamy dotýkají soukromého života třetích osob a bez ohledu na to, že mají být v souladu s vnitrostátním právem zničeny. „Absenci přístupu k těmto důkazům ESLP shledal v rozporu s článkem 6 odst. 1 ESLP, neboť by nemělo být pouze na policejním orgánu event. státním zástupci posouzení toho, zda se jedná o důkaz ve prospěch či neprospěch obviněného. V kontextu tohoto rozhodnutí ESLP vyvstává otázka, jaký negativní důsledek fakticky mohl mít Vámi namítaný postup policejního orgánu i dozorového státního VSZ v Olomouci, pobočka v Brně, za situace, kdy žádný z orgánů přípravného řízení předmětnými záznamy o odposlechu telekomunikačního provozu neargumentoval ve vazebním řízení v neprospěch obviněného a neučinil tak ani Městský soud v Brně či Krajský soud v Brně v rámci vazebního řízení, přičemž je na místě zdůraznit, že soud je subjektem (garantem), který přezkoumává zákonnost pořízených záznamů o odposlechu telekomunikačního provozu a hodnotí jejich přípustnost.“
Jenže podle Marka Nespaly ze zmiňovaného případu vyplývá smysl ochrany důvěrnosti komunikace mezi obhájcem a obviněným zcela jinak, než zní česká pozitivně právní úprava trestního práva procesního. Podstata je stejná, kdy tato ochrana směřuje nikoli na advokáta, ale jeho klienta. „Nad rámec toho ale v tomto případě jde o to, že je-li odposlech již veden, má být předložen soudu a takový materiál se nesmí zničit, ale vést od trestního spisu odděleně a pro konkrétní trestní řízení nesmí být použit. Použit může být pouze potud, pokud advokát při poskytování právní služby páchá na klientovi delikt a toto použití může být výlučně ve prospěch takového klienta,“ vysvětluje Nespala.
Návod pro státní zástupce
Lze nicméně podle něj předpokládat, že OČTŘ budou z tohoto názoru vycházet a stavět nasazení či použití odposlechů mezi advokátem a klientem na materiálním pojetí významu zákonné ochrany komunikace mezi obhájcem a obviněným, tedy v zásadě až po zahájení trestního stíhání a výlučně v zájmu klienta. „Tím dojde k velmi nebezpečné relativizaci absolutní ochrany důvěrnosti komunikace mezi obhájcem a obviněným. Lze očekávat, že tento renesanční právní názor stran balkánské problematiky bude našimi státními zástupci hbitě osvojen a hojně používán. Nezbývá tedy, než předmětný rozsudek podrobit skutečně podrobné analýze, zejména ve vztahu k čl. 4 odst. 4 Listiny o rozsahu a smyslu omezování základních lidských práv a svobod,“ míní Nespala.
S Kasalovou argumentací ohledně rozsudku nesouhlasí ani Vlk, podle nějž citované rozhodnutí ESLP pojednává o tom, že za určitých okolností je v kárném řízení možno takovýto odposlech použít v kárném řízení, které je jedinou zásadou ovládanou jinou zásadou a to proto, aby mohlo fungovat, kde není ochrana komunikace mezi klientem a advokátem, neboť jde o kárné řízení mezi klientem a advokátem, ne o řízení se státem.
„Právní řád České republiky nezná žádnou závaznost rozhodnutím ESLP směřujícím v jiné věci proti Chorvatsku. Trestní řád závazně a zcela mimo jakoukoliv pochybnost vymezuje, jakým způsobem má být nakládáno s odposlechy obviněného a jeho obhájce, tedy, že policejní orgán je povinen tyto bezodkladně zničit a informace, které se dozvěděl nijak nepoužít. Jakýkoliv jiný rozšiřující výklad je v daném případě v přímém rozporu s platnou zákonnou úpravou české republiky,“ doplňuje Lukáš Trojan.
Dušan Šrámek
