Stížnost na Itálii podalo dvanáct homosexuálů, kteří uzavřeli manželství v zahraničí. Itálie ho neuznala a registrovala je v civilním svazku. Evropský soud pro lidská práva nyní rozhodl, že Itálie porušila právo na rodinný život. Soud uvaluje na Itálii závazek bez opory v Úmluvě o lidských právech a svobodách, je to fundamentální metodická chyba, uvádí v disentu český a polský soudce. Žádná společenská transformace bez reprezentace, upozorňují soudci, že povinnosti na státy nemohou být uvalovány změnami v jiných státech.
Pan Gianfranco Goretti uzavřel manželství s panem Tommasem Giartosiem, Pan Fabrizio Rampinelli uzavřel manželství s panem Alessandrem Dal Molinem, pan Antonio Garullo uzavřel manželství s panem Mario Ottocentem, pan Mario Isita uzavřel manželství s panem Grantem Brayem, vypočítává ve faktech případu Evropský soud pro lidská práva, který okolnosti vztahu u každého z nich popisuje: většina dvojic spolu žila, sdílela společný bankovní účet a svého manžela/manželku muži označili za strážce zdravotního stavu v případě nemoci.
Případ pod názvem Orlandi v. Itálie je pojmenován po stěžovatelce z jediné ženské dvojice „žalobců“. Slečna Francesca Orlandi pojala v kanadském Torontu za manžela/manželku slečnu Elisabettu Mortagnu v roce 2010. Zbylých pět dvojic manželů a manželek jsou muži, celkem jedenáct Italů a jeden Kanaďan. Manželé si navzájem se svými pánskými manželkami řekli ano a uzavřeli manželství v Torontu, Amsterodamu a v Berkeley v Kalifornii.
Manželství mužů je v rozporu s veřejným pořádkem
Svatby mužů a dvou žen a pokusy registrovat je jako standardní manželství v Itálii se odehrály v letech 2008 – 2017. Itálie všechny žádosti o uznání v zahraničí uzavřených manželství deseti mužů a dvou žen zamítla s odkazem na vnitrostátní ustanovení o veřejném pořádku, neboť Itálie definuje manželství jako svazek mezi mužem a ženou. Dvojice místní úřady registrovaly v civilním svazku, který je v Itálii určen dvěma osobám stejného pohlaví, nikoli jako manželství mezi mužem a ženou. Dvanáct osob se však rozhodlo vymoci si uznání stejno pohlavního manželství uzavřeného v zahraničí prostřednictvím stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva. Soud rozhodl v polovině prosince.
Zákony v Itálii se v tomto směru vyvíjejí a k poslední úpravě došlo letos, a to mimo jiné v souvislosti se stížností šesti jiných šesti homosexuálů, kteří „porazili“ Itálii už v roce 2015, kdy Itálie ještě nenabízela registraci alternativního svazku dvou osob totožného pohlaví. O případu šesti homosexuálních Italů s názvem Oliari v. Itálie Česká justice informovala.
Alternativní svazek dává homosexuálům stejnou ochranu
Institut manželství podléhá italskému občanskému zákoníku, i když je manželství uzavřeno v zahraničí. První podmínkou jeho platnosti je, aby manželé byli rozdílných pohlaví, popisuje legislativu v aktuálním rozsudku Evropský soud pro lidská práva. V květnu 2016 Itálie vydala nový zákon na regulaci občanských svazků osob stejného pohlaví a pravidla spolužití.
V únoru 2017 vstoupil v účinnost zákon, kterým Itálie těm občanům, kteří uzavřou stejno pohlavní manželství v zahraničí nebo svazek adekvátní manželství osob stejného pohlaví, garantuje, že bude uznán jako občanský svazek podle italských zákonů. Právo na uznání manželství osob stejného pohlaví Itálie nadále neuznává. „Některé obce již dříve zavedly registr občanských svazků nesezdaných dvojit stejných nebo různých pohlaví, avšak taková registrace měla spíše symbolickou váhu, stojí v rozsudku Soudu.
Situace se ale v roce 2017 rapidně změnila: „Soud poznamenává, že nová italská legislativa poskytuje občanským svazkům a registracím manželství konstruovaným v zahraničí jako občanské svazky více či méně stejnou ochranu jako manželství s uznáním základních potřeb dvojice ve stabilním vytvořeném vztahu, Soud není v tomto konkrétním případě povolán, aby přezkoumával rozdíly a detaily těchto svazků, je to záležitost mimo dosah tohoto případu,“ uvedl doslova Soud ve svém aktuálním rozhodnutí.
Itálie odsouzena. Protože nepřijala novou společenskou realitu.
Na tomto místě by text potud srozumitelného rozhodnutí mohl skončit rozsudkem. Jenže právě zde se příběh láme a nabírá jiný směr: „Tak jako vláda selhala, když neregistrovala manželství, nedokázala vláda udat žádný legitimní cíl pro takové odmítnutí kromě obecné fráze týkající se obecně ,vnitrostátního veřejného pořádku´,“ pokračuje rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva s odkazem na společenské hnutí uznávání manželství homosexuálů v celé Evropě. „Rozhodnutí registrovat jejich manželství jakýmkoli způsobem a tím pádem zanechání stěžovatelů v legálním vakuu (před novým zákonem), nebere v úvahu společenskou realitu,“ píší soudci ESLP doslova s odkazem na situace před rokem 2016.
Poté z toho Soud pro italský stát vyvozuje a uzavírá: „Stát selhal v nastavení spravedlivé rovnováhy mezi soutěžícími zájmy stejně jako selhal v zajištění specifického právního rámce pro uznání a ochranu svazků žadatelů stejného pohlaví. V tomto světle Soud shledává, že došlo k porušení Článku 8 Úmluvy.“ Následuje už jen rozhodnutí o výplatě tisíců eur odškodného homosexuálům. Pro odsouzení Itálie hlasovali soudci První sekce Soudu v poměru pěti souhlasnými hlasy ku dvěma nesouhlasným, kteří s rozsudkem předložili disentní stanovisko.
Společenské změny nemají vliv na závazky jiných států
Kdo jsou dva disentující soudci? Jsou jimi soudce zvolený za Českou republiku Aleš Pejchal a soudce zvolený za Polsko Krzysztof Wojtyczek, kteří k rozsudku napsali společné nesouhlasné stanovisko označující uvažování zbylých pěti soudců za fundamentální metodickou chybu.
Oba soudci upozorňují, že Úmluva o lidských právech a základních svobodách je mezinárodní smlouvu podle Vídeňské konvence o právu smluvním a tak musí být vykládána a tak s ní musí být nakládáno. Rovněž podtrhují, že mandát Evropského soudu pro lidská práva je dán Článkem 19 Úmluvy, tedy k interpretaci jednotlivých článků úmluvy. Soud nemá mandát ke změnám závazků jednotlivých smluvních stran – tedy států – při přijímání společenských změn v jednotlivých národních státech, zdůrazňují soudci Pejchal a Wojtyczek. Společenské změny, které se odehrávají v některých státech, nemají vliv na závazky jiných států, co se týče ochrany práv a svobod, upozorňují soudci.
Právo rozlišuje homo a hetero soužití, neboť jsou jiná
Poté soudci zdůrazňují, že ani Úmluva nesmí být chápána ve vakuu, nýbrž v kontextu ostatních mezinárodních smluv – jako například světové deklarace lidských práv a mezinárodní smlouva o právech občanských a politických a mezinárodní smlouva o právech ekonomických a kulturních.
Soudci z uvedených smluv citují, co je z právních definic manželství. Všechny mezinárodní smlouvy obsahují formulaci, že jde o svazek muže a ženy tak, jako například mezinárodní smlouva o právech občanských a politických, která říká: Muži a ženy plnoletého věku bez omezení rasy, národnosti nebo náboženství mají právo uzavřít manželství a založit rodinu. Manželství musí být uzavřeno pouze s plným a svobodným souhlasem snoubenců. Rodina je přirozenou a základní skupinovou jednotkou společnosti a má právo na ochranu společnosti a státu.
Z uvedených právních nástrojů podle soudců plyne, že tyto nástroje „rozlišují právní postavení heterosexuálních a homosexuálních párů“, jakkoli není pochyb o tom, že tyto páry mají určité charakteristiky společné a jisté charakteristiky rozdílné.
Potřeby neznamenají práva
Také článek 8 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách a článek 12 Úmluvy se primárně týkají muže a ženy respektive rodiny, kterou muž se ženou zakládají, jestliže Článek 8 uznává právo každého na uznání soukromého a rodinného života a článek 12 rodinný život rozvádí jako právo žen a mužů uzavřít manželství a založit rodinu podle národních zákonů, které toto právo upravují, předkládají fakta soudci v rámci svého disentu.
Právo na soukromý a rodinný život znamená, že státy se zdrží zásahů do svobod nositelů těchto práv. Mnohem hlubším, pozitivním závazkem je podle obou soudců Článek 12 Úmluvy, který na státy uvaluje závazek uznat manželství jako společenskou a právní instituci. Článek 12 Úmluvy ani vzhledem k judikatuře neuvaluje na státy závazek poskytovat jinou instituci jako například občanský svazek za účelem rozvoje rodinného života.
Je nepochybné, že státní autority ve výkonu jejich vrchnostenské moci musí brát v úvahu společenskou realitu, změny a potřeby jejich občanů. „Potřeby neznamenají samy o sobě práva vyplývající z Úmluvy,“ zdůrazňují však soudci. „Není jasné, které legitimní potřeby by měly znamenat pozitivní závazek pro státy podle článku 8 Úmluvy,“ činí závěr ohledně článku 8 oba soudci.
Státy definují manželství jako svazek muže a ženy v ústavě
Poté rozebírají článek 12 o právu muže a ženy uzavřít manželství vzhledem k judikatuře Soudu a citují rozhodnutí, podle kterého „Soud stále státům přiznává svobodu rozhodnout se omezit přístup k manželství párů různých pohlaví“ a analyzují pojem manželství. „Komplementarita biologického pohlaví snoubenců je prvek zakládající manželství,“ uvádějí soudci v disentu. A to bez ohledu na fakt, že některá manželství trpí neplodností, dodávají.
Soudci dále demonstrují, že použitá argumentace o hnutí a o narůstajících počtech států uznávajících svazky lidí stejného pohlaví je dvojsečná. „Upozorňujeme, že narůstající počet států má ústavou definované manželství jako svazek mezi mužem a ženou: Bulharsko, Maďarsko, Chorvatsko, Litva, Lotyšsko, Makedonie, Montenegro, Polsko, Srbsko. Slovensko a Ukrajina,“ vypočítávají soudci Pejchal a Wojtyczek státy, které nyní definují manželství ústavou jako svazek muže a ženy.
Život nezávisí na úřadech, nýbrž na absenci jejich zásahu
Každá dvojice, ať už homosexuální nebo heterosexuální, má prostředky k ochraně svého vztahu bez pomoci státu, upozorňují soudci. „Schopnost žít šťastný život není závislá na pozitivní činnosti státních úřadů, nýbrž na absenci státních zásahů,“ konstatují soudci, kteří upozorňují na narůstající počet dvojic na celém kontinentu, které se rozhodly žít svůj život mimo právní rámec poskytovaný státem.
Z textu svých kolegů z První sekce soudcům Pejchalovi a Wojtyczkovi není jasné, jaká další konkrétní opatření má italský stát učinit k zajištění uznání a ochrany svazků lidí, stejně jako není zjevné, proti čemu mají být spolu žijící dvojice státem chráněny. Zvláště když italský stát garantuje svojí aktuální legislativou uznání a prospěch spolu žijících dvojic v mnoha zákonech: spolu žijící dvojice jsou promítány do daňových zákonů ve stejném režimu jako manželé, legislativa týkající se bydlení chrání spolu žijícího partnera dokonce i při smrti druhého nebo při rozdělení.
Změny ve společnosti musí být v demokracii reprezentovány
Jaký bude mít rozhodnutí dopad na Itali, kteří nežijí v Itálii, táži se pak v závěru soudci: „Z našeho pohledu stěžovatelé nejsou oběti, protože jejich svazky byly registrovány jako občanské svazky podle italských zákonů. Někteří z nich nejsou italští rezidenti. Pozitivní závazek států se v principu nevztahuje na občany, kteří žijí v zahraničí. Je otázka, jaký dopad bude mít jejich občanský statut na kvalitu jejich života v zahraničí. Otázka, zda tito stěžovatelé zůstanou v jurisdikci Itálie podle Článku 1 Úmluvy, nebyla zodpovězena, uvádějí soudci, kteří hned v úvodu svého disentu zdůrazňují, že na změnách, vývoji a rozvoji společnosti v evropských státech, které podepsaly Úmluvu, se podle Úmluvy o lidských právech a základních svobodách musí podílet demokraticky zvolení legislativci – poslanci, nikoli změny, ke kterým dochází v jiných státech.
Tento princip demokracie v závěru disentu český soudce Aleš Pejchal a polský soudce Krzysztof Wojtyczek opakují: „Můžeme pouze vyjádřit souhlas s principem: Žádna společenská transformace bez reprezentace“.
Irena Válová
