Spisovatel, novinář nebo producent Michal Horáček získal pro svou kandidaturu na prezidenta přes 80 tisíc podpisů občanů. Záhy po oznámení svého plánu uspět v boji o Pražský hrad představil odborníky, kteří mu radí s jednotlivými tématy. Pro oblast justice Horáček získal hlavního autora občanského zákoníku, profesora Karla Eliáše. V rozhovoru pro Českou justici prozradil mimo jiného i to, kdo další mu je v právní oblasti blízký.
V jaké kondici je naše justice?
Jde o téma, o kterém se mnohokrát bavil se svým poradcem profesorem Eliášem. Podle jeho mínění je justice je v mnohem lepší kondici, než jak se to někdy ve veřejnosti jeví. Podle různých anket věří ve spravedlivé rozhodování justice méně než třetina dotázaných, ale nemyslím si, že by to znamenalo, že je justice v katastrofálním stavu. Někdo snad může mít objektivně špatnou osobní zkušenost. Jenže když jste ve sporu s někým jiným a soud dá za pravdu jemu, jste nespokojen a nespokojenost směřujete k soudci. Podobně se řada odsouzených v trestních věcech cítí nevinnými nebo si myslí, že měli dostat mírnější trest. Mimo to velké množství lidí u soudu nikdy nebylo a názor si dělá podle vyjádření politiků nebo ze zpráv o různých kauzách. Média se obvykle zabývají případy budícími pochybnost, ale vedle nich jsou desetitisíce jiných, které jsou rozhodnuty správně.
Laická i odborná veřejnost si někdy stěžuje na nepředvídatelnost rozhodnutí. Stává se, že jeden senát Nejvyššího soudu rozhodne obdobný případ jinak než jiný. Stává se, že se Nejvyšší soud v určitých případech brání sledovat linii vytyčenou Ústavním soudem. To přirozeně není dobře.
Jaké změny by tedy byly aktuálně nejvíce potřeba?
Soudcům komplikuje práci neutěšený stav procesních předpisů, podle nichž musí postupovat. Máme občanský soudní řád z roku 1963 a trestní řád z roku 1961. Byly psány pro jinou dobu a záplavy jejich novel vedou k nepřehlednosti a chaosu. Dobré kodifikace procesního práva by soudům mohly hodně pomoci.
Měl by prezident mít i nadále pravomoc kárného žalobce? Jak často by měla být z jeho strany využívána?
Je to logický konstrukt, protože prezident soudce jmenuje. Dosavadní prezidenti tuto pravomoc nevyužívali. Ani já bych se nechoval aktivisticky. Nelze však vyloučit, že se jednou za čas vyskytne mimořádná situace, jež bude vyžadovat zásah.
Prezident Miloš Zeman byl nedávno kritizován za to, že si na Pražský hrad po vypuknutí kauzy Čapí hnízdo zval vedoucí státní zástupce. Jak intenzivně byste se scházel se zástupci justice?
Tohle je skutečně tenký led. Na jednu stranu bych rád měl povědomí o tom, co se v justici děje. A stejně jako jsem slíbil pravidelné schůzky zástupcům zaměstnavatelů či zaměstnanců, bych se rád setkával i s představiteli justice. Na druhou stranu ovšem nesmí vzniknout ani stín podezření, že by se prezident pokoušel jakýmkoli způsobem ovlivňovat soudní moc, která je jedním z pilířů demokratického právního státu. Proto mohu říci, že nad konkrétními kauzami bych se se soudci v žádném případě nescházel. Pravidelná setkání s představiteli justice bych ovšem zavedl rád.
Jak by se tedy prezident měl chovat při komentování jednotlivých kauz?
Prezident by měl především ctít a dodržovat Ústavu. Ta kromě jiného říká, že kdo nebyl před soudem shledán vinným, je na něj třeba hledět jako na nevinného. To se samozřejmě týká trestních věcí, ale neplatí to pro civilní věci a ani správní soudnictví. Nicméně prezident by měl být ve vztahům k živým kauzám maximálně zdrženlivý, už jen proto, že nemá přístup do soudních spisů. Do živých kauz by proto měl vstupovat naprosto minimálně, ideálně vůbec. Jinak by hrozilo podezření, že se snaží ovlivnit nezávislost vyšetřujících orgánů či justice prostřednictvím vychýlení mínění veřejnosti na jednu či druhou stranu. Do takového podezření bych se dostal nerad, takže bych se komentářů v ideálním případě zdržel.
Máte již kromě profesora Karla Eliáše další poradce pro oblast justice?
Před časem jsem uspořádal veřejnou debatu na téma právní stát, na níž vystoupili kromě profesora Eliáše také profesor Přibáň a advokát a někdejší náměstek ministra spravednosti pan doktor Korbel. Je pro mě zásadní, že se na ně mohu i v budoucnu obrátit. Dobré vztahy mám dlouhodobě i se senátorkou Eliškou Wágnerovou, jejíž předchozí angažmá na Vašem serveru asi připomínat nemusím.
Jak by měl typově vypadat kandidát na ústavního soudce? Pokud byste při volbě uspěl, musel byste vybírat nové kandidáty.
Respektovaná, mravně konzistentní osobnost, s hlubokými znalostmi práva, nejen platného a nejen ústavního.
Byl byste pro legislativní zakotvení Nejvyšší rady soudnictví, po čemž justice volá již mnoho let?
Hodně se mluví o zavedení soudcovské samosprávy. Je to zajímavá koncepce, ale není bez rizik, jak ostatně potvrzují zahraniční zkušenosti, třeba z Itálie nebo ze Slovenska. Nebylo by dobré rozhodnout se ukvapeně. Při zavedení soudcovské samosprávy by šlo o závažnou změnu. Musela by se důkladně prodiskutovat a analyzovat – už jen například otázka, jaké pravomoci by případná Nejvyšší rada soudnictví měla mít pravomoci – správní? ekonomické? personální?
Měl by se změnit způsob výběru soudců? V současné době není zcela jendotný, což se ministr spravedlnosti snaží vylepšit novými podzákonným i předpisy.
Systém měl být takový, aby efektivně bránil riziku kastovnictví a aby nekladl nedůvodné překážky vstupu do soudcovského stavu představitelům z jiných prostředí – advokátního, akademického, notářského apod. Na návrhy přesných změn se upřímně necítím dostatečně kompetentní.
Byl byste pro změny v Ústavě?
Změny Ústavy by se měly hlavně dít s rozmyslem. Vůbec by mi nevadila skandinávská praxe, kdy se na změně Ústavy musí shodnout dva po sobě jdoucí parlamenty. Bylo by to určitě lepší než divoké změny Ústavy po pádu vlády v roce 2009. Ale jinak mě větší ústavní změny nenapadají, myslím, že nejsou nezbytné.
Nejintenzivněji se v poslední době asi debatuje o zavedení institutu obecného referenda. Jak na něj nahlížíte?
Existenci obecného referenda naše Ústava v podstatě předpokládá v článku dvě, kde stojí, že lid vykonává svou moc prostřednictvím volených zástupců, nebo přímo. A právě k tomu přímému výkonu moci je nutný zákon o obecném referendu. Neměl bych problém s jeho zněním, jak jej připravila Sobotkova vláda a předložila sněmovně v roce 2015. V této podobě zákon obsahuje velké množství pojistek, například přezkum Ústavním soudem z popudu vlády či poslanců nebo senátorů. A také neumožňuje hlasovat například o daních či státním rozpočtu. Nejdůležitější pro mě však je, že explicitně zapovídá možnost hlasování o vystoupení z Evropské unie. Až bude nová vláda, tak pokud bude chtít otázku obecného referenda opět oživit, bude muset předložit nový zákon. Uvidíme, v jaké podobě bude. Ovšem z principu nejsem proti. Při cestách po Česku jsem například potkal hodně lidí, kteří si stěžují na zimní a letní čas. To je přece otázka pro referendum jako stvořená.
Měl by mít prezident pravomoc navrhovat zákony tak, jak si přeje Miloš Zeman?
Pravomoci prezidenta jsou podle mě dostatečné. Se zavedením zákonodárné iniciativy bych nesouhlasil. Prezident o ni přišel při změně Ústavy, která mu dala právo veta. Vždycky je něco za něco a nemyslím si, že by prezident měl mít obojí.
V jakých situacích byste využíval právě práva veta?
Veto je možné poměrně lehce přehlasovat, takže má spíše symbolický význam. Prezident by jej měl používat jen v případě, že hodlá upozornit na něco zcela zásadního, například na něco, čehož schválení podpisem by bylo v rozporu s jeho svědomím, tudíž i v rozporu s prezidentským slibem. Kdybych byl v úřadě prezidenta, samozřejmě bych doufal, že takový zákon nepřijde. Ale těžko to jde zaručit. Obecně bych se snažil vetem spíše šetřit.
Eva Paseková
