Z „brutálního úniku informací“ obvinil v České televizi tehdejší vedoucí expozitury Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) Jiří Komárek policejního prezidenta Tomáše Tuhého. Stalo se tak v červnu minulého roku, když vedení policie rozhodlo o reorganizaci policejních útvarů, zániku ÚOOZ a protikorupční policie a vzniku Národní centrály pro boj s organizovaným zločinem (NCOZ). Komárek, který mezitím od policie odešel k celníkům, byl za tento únik obviněn Generální inspekcí bezpečnostních sborů (GIBS) a stojí dnes před soudem.
Přípravné trestní řízení je neveřejné a poskytovat veřejnosti informace z probíhajícího trestního řízení lze pouze výjimečně, a za splnění zákonných podmínek. Podle Trestního řádu tak lze pouze tehdy, je-li takové poskytnutí ve veřejném zájmu. V případě náměstka vrchního státního zástupce v Olomouci Pavla Komára, který byl kvůli veřejnému sdělení informace o vyšetřování policejního prezidenta Tomáše Tuhého kárně stíhán, nedošlo k potrestání proto, že kárný senát konstatoval okolo termínu „veřejný zájem“ výkladové pusto. Podle NSS se totiž Komár porušení zákona dopustil, ale vzhledem k tomu, že k pojmu „veřejný zájem“ není k dispozici dostatečný a autoritativní komentářový výklad, ani judikatorní praxe, unikl Komár potrestání. Jinak řečeno, soud konstatoval, že zákon porušen byl, ale Komár nemohl vědět, že nejedná v tomto případě ve veřejném zájmu a jeho výklad tohoto pojmu tak nebyl podle NSS „extrémní“.
„Předně je třeba zdůraznit, že toto ustanovení je formulováno naprosto obecně, neboť blíže nevymezuje neurčitý právní pojem veřejného zájmu, jak již bylo zmíněno. Neobsahuje tedy výčet jednotlivých veřejných zájmů ani kritéria, jež by orgány činné v trestním řízení měly v rámci testu proporcionality zohlednit při rozhodování, zda veřejný zájem odůvodňuje zveřejnění informací o trestním řízení a zda převažuje nad právem na ochranu soukromí dotčené osoby. Ze znění § 8d odst. 1 věty druhé trestního řádu není dále zřejmé, zda lze veřejný zájem na poskytnutí informací o trestním řízení odůvodnit veřejnou funkcí dotčené osoby a šetřením poznatku, zda v souvislosti s jejím výkonem nedošlo k spáchání trestného činu. Ostatně absenci legální definice pojmu „veřejný zájem“ při uveřejňování informací z trestního řízení si je vědom i samotný zákonodárce, který zamýšlí tento nedostatek odstranit, což je zřejmé z již citované závěrečné 12 Ksz 5/2016 zprávy parlamentní vyšetřovací komise zřízené k prověření úniků informací z živých trestních věcí. Jestliže tedy kárně obviněný dospěl k závěru o splnění zákonných podmínek pro použití výjimky ze zákazu zveřejňování informací umožňujících zjištění totožnosti osob v přípravném řízení, jedná se z pohledu kárného senátu o právní názor sice nesprávný, který byl učiněn v důsledku nedostatečného zohlednění hlediska potřebnosti uvedeného postupu v rámci provedení testu proporcionality dvou v kolizi stojících hodnot, avšak nikoliv o právní názor extrémní.“ – Z rozhodnutí kárného senátu NSS ve věci Pavla Komára 12 Ksz 5/2016.
Případ bývalého policisty Komárka je však v mnoha aspektech od případu státního zástupce Komára odlišný, což také nepřímo vyplynulo při ústním projednávání kárné žaloby před kárným senátem. Komár totiž sdělil veřejně záměr provést úkon v rámci trestního řízení, v němž bylo VSZ v Olomouci činné, v tomto konkrétním případě to, že o podání vysvětlení byli požádáni policejní prezident a jeho tehdejší náměstek Zdeněk Laube, a obecně sdělil o co se státní zástupci zajímají. Oproti tomu Jiří Komárek jako policejní orgán veřejně sdělil hodnotící soud v podobě výroku, že policejní prezident je podezřelý z brutálního úniku informací. Stejně tak se bude soud pravděpodobně zabývat tím, v jakém byl tehdy Komárek ve vztahu k této konkrétní trestní věci v procesním postavení, tedy zda sděloval informaci jako vyšetřující orgán a mohou se na něj vztahovat příslušná ustanovení o výjimkách z Trestního řádu, anebo v takovém postavení nebyl a pak je otázkou, jak se o informaci dozvěděl a proč ji veřejně sděloval, na což se již vztahuje zákon o policii a případně trestní zákon, upravující trestné činy zneužití pravomoci a pomluvy.
Soud se také bude muset vyrovnat s tím, že Komárek sděloval veřejně neověřený procesní poznatek, informaci, která se v průběhu vyšetřování ukázala jako mylná, vyšetřovací orgán totiž zaměnil osoby, které měly být původci úniku informace.
Poskytování informací o trestním řízení a osobách na něm zúčastněných upravují ustanovení paragrafu 8a-8d trestního řádu. Tato ustanovení jsou provedením článku 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (LPS), podle kterého státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti, přičemž podmínky a provedení stanoví zákon.
Orgány činné v trestním řízení jsou podle citovaného ustanovení Trestního řádu při poskytování informací sdělovacím prostředkům povinny:
1/ neohrožovat objasňování skutečností důležitých pro trestní řízení
2/ nezveřejňovat o osobách, které mají účast v trestním řízení, údaje, které přímo nesouvisejí s trestním řízením – jde o provedení článku 10 LPS, který stanoví mimo jiné, že každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a před neoprávněným zveřejňováním údajů o své osobě. Je třeba se tedy omezit na podstatné informace týkající se případu.
3/ neporušovat zásadu, že dokud není vina pravomocným odsuzujícím rozsudkem vyslovena, nelze na toho, proti němuž se řízení vede, hledět jako by byl vinen. Nezveřejňuje se proto jméno, příjmení a další osobní data. Zvláštní úprava pak platí pro zveřejňování informací o trestním stíhání mladistvých osob.
Co je veřejný zájem?
Problém, který řešil NSS i poslanecká komise, která policejní reorganizaci vyšetřovala, spočívá v nejasnosti výjimky z obecného ustanovení neveřejnosti přípravného řízení. Podle § 8d, věta druhá Trestního řádu, informace, na které se vztahuje zákaz zveřejnění dle §§ 8a-8c lze také zveřejnit, odůvodňuje-li to veřejný zájem, pokud převažuje nad právem na ochranu soukromí dotčené osoby. Jeho posouzení náleží do pravomoci moci výkonné, která je povinna po zvážení všech okolností tento neurčitý právní pojem pečlivě identifikovat. Ústavní soud již ve svých nálezech konstatoval, že veřejný zájem automaticky nemůže převážit nad soukromými právy fyzických a právnických osob a vždy musí být v každém jednotlivém případě konkrétně posouzen.
Jak vyplývá ze závěrů poslanecké komise, velmi zjednodušeně lze veřejný zájem označit za opak zájmu soukromého, tedy za zájem celospolečenský, celé společnosti prospěšný. Právnický slovník nakladatelství C·H·BECK (3. vydání, 2009) obsahuje určitou charakteristiku veřejného zájmu formulovanou prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., který jej označuje za „druh zájmu, který je obecně prospěšný (zejména zájem státu či jiné veřejnoprávní korporace), opak čistě soukromého zájmu. Uplatňuje se v tvorbě, interpretaci a v aplikaci práva, zvláště jako jeden ze dvou důvodů zákonné limitace základních práv a svobod. Protože se jedná o jeden z právních pojmů s neostrým významem, měl by být v zákonech blíže specifikován či definován.“ Nutno poznamenat, že „zájem státu“ neznamená zájem státní moci ve smyslu totalitním, nýbrž je toto slovní spojení nutno chápat jako zájem společnosti.
Problémem je, že popisů, vymezení, definicí, apod., které se snaží vystihnout podstatu pojmu „veřejný zájem“, je vícero, avšak neexistuje taková, která by převyšovala ostatní, tedy taková, která by byla považována za rozhodnou, zásadní nebo dokonce univerzální. Slovní spojení „veřejný zájem“ je součástí Listiny, trestního řádu, tiskového zákona, občanského zákoníku, zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, zákona o střetu zájmů, o ochraně přírody a krajiny, o drahách atd. S pojmem „veřejný zájem“ tedy pracuje v českém právním řádu nemálo předpisů, a to i nejvyšší právní síly, ale vymezení tohoto slovního spojení v drtivé většině chybí (výjimku může představovat např. zákon o drahách, kdy však definici tímto zákonem formulovanou lze užít výlučně pro potřeby tohoto zákona). „Slovní spojení „veřejný zájem“ tak zůstává pojmem neurčitým, který musí být v každém jednotlivém případě posuzován a v případě rozporu pro danou situaci formulován, resp. zjišťován či přezkoumáván soudem,“ konstatuje závěrečná zpráva poslanecké vyšetřovací komise k reorganizaci policie s tím, že Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 10. 5. 2013, čj. 6 As 65/2012-161 uvedl, že jediným, kdo je oprávněn definovat pojem „veřejný zájem“, je moc zákonodárná.
Veřejný zájem je v tiskovém zákonu zmiňován v § 6, kde je uvedeno: „V naléhavém veřejném zájmu je vydavatel povinen uveřejnit v periodickém tisku důležité a neodkladné oznámení státního orgánu a orgánu územní samosprávy, zejména je povinen uveřejnit rozhodnutí o nouzovém stavu, o stavu ohrožení státu nebo o válečném stavu…“ Získávání informací z trestního řízení se tedy citované ustanovení nikterak nedotýká; veřejný zájem tak není z hlediska uváděného tiskovým zákonem akcentován.
Získávání informací z trestního řízení se týká § 8d trestního řádu, které ve svém odst. 1 uvádí, že: „Informace, na které se vztahuje zákaz zveřejnění podle § 8a až 8c, lze v nezbytném rozsahu zveřejnit pro účely pátrání po osobách, pro dosažení účelu trestního řízení, nebo umožňuje-li to tento zákon. Uvedené informace lze také zveřejnit, odůvodňuje-li to veřejný zájem, pokud převažuje nad právem na ochranu soukromí dotčené osoby…“ Podle již zmíněné vyšetřovací komise poslanců lze tedy konstatovat, že Trestní řád počítá s prolomením zákazu zveřejnění v takovém případě, kdy právo veřejnosti být informována převáží nad ochranou soukromí dotčené osoby. „Určitě by měly existovat jisté výjimky ze zákazu informování o přípravném řízení, ale pouze v odůvodněných případech, a zároveň by se mělo šetřit soukromí dotčených osob, včetně nezveřejňování osobních údajů,“ vysvětluje advokát Petr Toman.
S tímto názorem se ztotožnila i komise, která v legislativních návrzích jasně definovala, co je osobním údajem, a co nesmí být v žádném případě zveřejněno. Jde například o informace o odposleších či o domovních prohlídkách. Na základě toho připravila následná legislativní doporučení pro vládu, která by měla novelizovat příslušná ustanovení zákona na ochranu osobních údajů. O informace ve veřejném zájmu nemůže jít podle návrhu v případech, kdy jsou zveřejňovány takové, které nesouvisejí s trestním řízením a to zejména záznamy intimních rozhovorů, informace, kde dotčené osoby bydlí apod.
Záznam v dozorovém spise
Vedle snahy o alespoň základní definici, co je a není ve veřejném zájmu, přišla poslanecká komise i s návrhem, aby se každé rozhodnutí státních zástupců nebo policie o poskytnutí informace ve veřejném zájmu nacházelo v příslušném dozorovém spise. Vzhledem k tomu, že ve všech posuzovaných případech, které měla poslanecká komise k dispozici, si vyhradilo právo poskytovat informace VSZ v Praze či Olomouci, měly by se tyto dokumenty nacházet v dozorových spisech příslušných státních zastupitelství. V každém dozorovém spise státního zastupitelství či ve spise policejního orgánu by měly být založeny tiskové zprávy, případně další komunikace se sdělovacími prostředky. Tato povinnost nicméně platí již dnes. „Povinnost vyhotovení takového zápisu do dozorového spisu obsahují vnitřní předpisy, konkrétně kancelářský řád,“ vysvětluje bývalá nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká. Poukazuje přitom na metodický pokyn nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové z roku 2000, který tuto povinnost zavedl. Že by měl být takový zápis ve spise založen, je přesvědčen i advokát a bývalý vrchní státní zástupce Vlastimil Rampula. „Mělo by to být zdokumentováno. Mimo jiné to chrání i dotyčného státního zástupce, pokud by byla informace zveřejněna s odkazem na něj, a neodpovídala by zveřejněné verzi.“
„Nemyslím si, že je možné v každém jednotlivém případě takový záznam vyhotovovat, bylo by to příliš složité,“ míní Toman. Opačného názoru je naopak advokát Lukáš Trojan. „Ano, o každém informování veřejnosti by měl být vyhotoven úřední záznam, který by měl nést i rozsah informace, a zdůvodnění, proč k jejímu poskytnutí došlo. Rozhodnutí poskytnout informaci ve veřejném zájmu je výjimkou z obecného pravidla, a mělo by být přezkoumatelné.“
Dušan Šrámek
