Jen s mírnějšími tresty oproti původním návrhům odešli od Nejvyššího správního soudu dva soudci Krajského soudu v Ostravě. Kárný senát je sice v obou případech shledal vinnými z dlouhodobých průtahů, výrazně ale snížil počet případů uvedených v kárných žalobách. Kompletně totiž vyřadil desítky incidenčních sporů, o jejichž přidělování se už několik let přou nejvyšší právní autority. Česká justice nyní z přináší z projednávání kárných žalob obsáhlou reportáž.
Přestože nedávný nález Ústavního soudu situaci do značné míry vyjasnil, dozvuky rozdílných právních názorů ještě nějakou dobu potrvají. Mimo jiné se ke kárnému senátu za několik týdnů opět dostaví předsedkyně Krajského soudu v Ostravě Iva Hrdinová, tentokrát ovšem ne jako navrhovatelka. Sama totiž čelí žalobě, kterou kvůli nejasnému přidělování incidenčních případů na tomto soudu podala veřejná ochránkyně práv.
Za celým problémem přitom stojí především dlouhodobý kritický nedostatek insolvenčních soudců. Vedení soudů si je této skutečnosti dobře vědomo – například zápis z kolegia předsedů krajských soudů z poloviny roku 2016 uvádí, že v celé České republice je 115 664 nevyřízených insolvenčních a 6942 vyvolaných incidenčních sporů.
Vedoucí funkcionáři podávali opakovaně návrh na změnu insolvenčního zákona, aby bylo možné tyto případy pružně přidělovat a přerozdělovat, protože stávající insolvenční soudci nejsou schopni vyřizovat incidenční spory. Krajský soud Ostrava agendu incidenčních sporů přerozdělil především v letech 2013 a 2014 – stovky spisů putovaly od insolvenčních soudců k jejich čtyřem kolegům, kteří se do té doby věnovali především obchodně závazkovému právu.
Je pracovitý, ale uzavřený
Mohlo by vás zajímat
Jedním z nich byl dnes osmapadesátiletý soudce Aleš Volný. „Je specialistou v oblasti obchodního práva, nejde přitom o typického kárně obviněného soudce, je pracovitý,“ vysvětlovala před Nejvyšším správním soudem svůj kárný návrh předsedkyně Krajského soudu v Ostravě Iva Hrdinová. „Problémem je jeho uzavřená a ultrakonzervativní povaha, která mu činí v životě určité problémy.“ A problémem bylo i jeho plné využití u KS poté, co novela Občanského soudního řádu od 1. 1. 2014 přesunula mnohé věci z této agendy na okresní soudy. „Protože si soudci věnující se obchodně závazkovému právu stěžovali na dlouhodobé přepracování, nějakou dobu jsem je nechala, ať postupně neuzavřené případy dodělají“, popisovala situaci Hrdinová.
Postupně jim ale předsedkyně začala přidělovat i zmíněné incidenční spory. A po čase odhalila jedna z pravidelných interních prověrek u všech těchto čtyř soudců značné průtahy nejen v původní, ale také v nové agendě. „Dva z nich byli vážně nemocní, nakonec odešli do starobního důchodu a nahradili je noví soudci. Zásadní nedostatky v práci Aleše Volného a Evy Slaběňákové jsem nakonec musela vůbec poprvé ve své funkci řešit podáním kárných žalob.“ K tomu došlo před více než dvěma roky – za tu dobu se prý Aleš Volný ve své práci hodně zlepšil, proto také Hrdinová zmírnila svůj původní požadavek, aby mu byl na rok snížen plat o 30 % – samotné projednání je prý dostatečným trestem.
Nejhorší případ
Naopak u souběžně obviněné Evy Slaběňákové trvala Hrdinová na nejpřísnější sankci – odvolání z funkce. „S hlubokým politováním musím konstatovat, že to je nejhorší případ za celou mou kariéru, kdyby k nám nepřišla automaticky po zrušení krajského obchodního soudu, nikdy by u nás nemohla být. Vypracovala dokonalý systém, jak jednání neustále odročovat a pracovat tak, aniž to vyvolávalo stížnosti zúčastněných stran“. V kárném návrhu byly zmíněny velmi časté opakované neodůvodněné úkony a prodlevy – v jedné cause například bylo jednání odročeno o téměř tři čtvrtě roku, aniž by byl zřejmý důvod.
V roce 2011 jí tehdejší předseda krajského soudu udělil výtku a nařídil přímý dohled místopředsedy soudu. Ani to prý ale situaci příliš nezlepšilo – podle vyžádaného stanoviska nadřízeného Vrchního soudu v Olomouci z roku 2016 jsou její causy projednávány velmi rozvláčně, nekoncentrovaně, trvají často šest a více let, v jejich rozsudcích bývají závažné chyby a některé jsou nepřezkoumatelné. „Výsledky práce Evy Slaběňákové přes dlouholetou praxi na krajském soudě nedosahují potřebné kvality, ve srovnání s jinými soudci vyřizujícími obdobnou agendu je hodnocena jako jedna z nejhorších.“
Oba kárně obvinění soudci se hájili v podstatě shodně (i když Slaběňáková při snaze vyvrátit argumenty svých kritiků několikrát sklouzla do osobní roviny, což následně zdůraznila i Hrdinová jako důkaz její velmi problematické a konfliktní povahy a snahy obviňovat z nedostatků ve vlastní práci všechny ostatní). Přetrvávající nedodělky v původní obchodně závazkové agendě byly způsobeny především složitostí těchto případů (šlo prý například o ústní smlouvy o dílo s nutností výslechů řady svědků nebo náhrady škod s řadou znaleckých posudků) a nedostatečným podpůrným aparátem – chybějícími asistenty a průtahy a chybami soudní kanceláře. V celém sledovaném období se věnovali přednostně starým případům, což prý po nich opakovaně požadovalo i vedení soudu. Naopak incidenční spory pro ně byly zcela neznámou problematikou, ke které nedostali žádné školení ani počítačový software. Navíc po nepříznivých výsledcích kontrol mohli oba (Slaběňáková od roku 2011, Volný od roku 2015) nařizovat jednání vždy maximálně na dvě měsíce dopředu, což jim prý výrazně komplikovalo práci, protože v případě, že causa si vyžádala objektivně delší lhůtu, museli pak řadu věcí odročovat na neurčito.
Soudkyně považuje návrh za šikanu
Hlavním argumentem ale byla pochybnost, zda jsou v těchto causách vůbec zákonnými soudci. Většina přidělených incidenčních sporů totiž ležela u jejich kolegů řadu měsíců bez jediného úkonu. „Pak jsme to dostali my – závazkoví soudci – a v mnohem kratším čase jsme byli kritizování za to, že jsme nečinní. Bylo to mimo rozvrh práce, bez předem daných pravidel a projednání se soudcovskou radou – proto se v této věci stále nepovažují za zákonného soudce,“ hájil se Aleš Volný.
Eva Slaběňáková rovněž akcentovala problém zákonnosti soudce, podle ní hrozilo, že pokud by jimi nebyli, následovala by četná odvolání, případně ústavní stížnosti, takže řízení by se naopak výrazně protáhlo. „Pokud jsem podle kárné navrhovatelky skutečně nejhorší soudkyní na Krajskému soudu Ostrava, proč mi vůbec přidělovala tuto novou agendu? … Beru to jako šikanu a nátlak na to, abych se vzdala funkce soudce, kárné navrhovatelce muselo být zřejmé, že průtahy v incidenčních věcech nemohou být zkráceny.“
Ostatně i Aleš Volný potvrdil, že poté, co ho Hrdinová v listopadu 2015 seznámila s výsledky prověrky, dala mu na vybranou – buď sám odejde k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, kde se bude nadále zabývat agendou, které se věnoval celý život, nebo na něj podá kárnou žalobu.
Před podobné dilema byl podle vlastní ústní svědecké výpovědi postaven také jeho bývalý kolega Petr Orel – funkce soudce se prý vzdal právě na nátlak předsedkyně soudu, se kterou byli třicet let přátelé. „Řekla mi doslova: ´Soudíš 40 let, stojí ti to za to, abych tě tahala před kárný senát? Raději odejdi´. Svůj odchod od soudu považuji za velice nespravedlivý, ale dal jsem přednost vlastnímu zdraví. Aleš Volný a Eva Slaběňáková vydrželi a zůstali, já jsem zbaběle utekl.“
Podprůměrní soudci nebo příliš příšný trest?
Pouze poslední ze čtveřice kritizovaných soudců – Hana Axmanová – uvedla, že žádný výrazný nátlak ze strany vedení soudu nepocítila, zřejmě proto, že v dané době se nijak netajila svým záměrem odejít do důchodu hned, jak to bude možné, a to kvůli vážnému zdravotnímu stavu svému i svého manžela. Stejně jako ostatní tři netuší, proč právě všichni čtyři soudci, kteří dělali závazkovou agendu, byli v kárné žalobě označeni za podprůměrné – má za to, že tato agenda byla skutečně složitější než jiné. Až do roku 2015 prý také nikdo z vedení netvrdil, že dělají málo, nebo že mají dělat víc, naopak má za to, že všichni čtyři dělali maximum.
Za oba kárně stíhané soudce se postavila i soudcovská rada Krajského soudu v Ostravě, byť s rozdílnou intenzitou. U Aleše Volného označila zjištěné nedostatky s ohledem k jeho dosavadní činnosti za nepodstatné a navrhla je řešit opatřeními na úrovni krajského soudu. Připomněla specifičnost jak jeho původní, tak nové agendy. V případě Evy Slaběňákové sice soudcovská rada s návrhem na kárné řízení souhlasila, odvolání z funkce ale označila za příliš přísný trest.
Ilustrační foto: ČJ
Kárné návrhy pochopitelně senát předsedy Jakuba Camrdy projednával odděleně (celkem téměř 10 hodin), rozhodnutí ale měla řadu společných rysů. Oba byli shledání vinnými za průtahy v několika vyjmenovaných obchodně závazkových věcech (Volný ve čtrnácti, Slaběňáková v šesti) – tím podle NSS zaviněně porušili povinnosti soudce a tím ohrozili důvěru ve spravedlivé rozhodování soudů. U Volného senát upustil od kárného opatření (v souladu s upraveným kárným návrhem), Slaběňákové namísto požadovaného odvolání z funkce udělil důtku.
Tuto část obou výroků předseda zdůvodnil tím, že ač nelze práci soudce jakkoliv normovat, jednalo se o případy, kde nečinnost trvala velmi dlouho (u Volného většinou déle než jeden rok, u Slaběňákové většinou kolem půl roku, ve dvou případech ale 14 měsíců). Soud neakceptoval obhajobu, že oba museli řešit dřívější případy, protože počet skutečně rozhodnutých věcí nebyl v daném období natolik výrazný, aby bylo možné průtahy omluvit.
Nejasnosti kolem přidělování
Naopak ve všech incidenčních sporech senát oba obviněné kárné žaloby zprostil. Hlavním důvodem byly právě nejasnosti kolem oprávněnosti jejich přidělování jiným soudcům, které až donedávna panovaly. I sám NSS projednávání obou nyní rozhodnutých kárných žalob v loňském roce přerušil a podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení §160/2 insolvenčního zákona s tím, že negarantuje dodržení principu zákonného soudce. Ústavní soud vydal nález až po 14 měsících, mezitím začala platit novela zákona, která sporné ustanovení formulovala jednoznačněji. Ani původní ustanovení přitom podle nálezu nebylo protiústavní (byť někteří soudci US měli pochybnosti) – bylo možné je vyložit i ústavně konformním způsobem, který není v rozporu se Zákonem o soudech a soudcích. Příslušný paragraf je ovšem nutné aplikovat v souladu s pravidly přidělování a přerozdělování případů dle rozvrhu práce a dalších požadavků tohoto zákona.
A právě toto na Krajském soudu v Ostravě podle NSS přinejmenším v roce 2015 dodrženo nebylo – předsedkyně Iva Hrdinová případy odňala řádným insolvenčním soudcům a předala je obchodním soudcům jen na základě opatření předsedkyně soudu, nikoliv dle rozvrhu práce. Teprve v roce 2016 už byly incidenční spory přerozdělovány podle něj, stále ale šlo o plošné opatření, zatímco insolvenční zákon považuje toto opatření za výjimečné a požaduje konkrétní odůvodnění ke každému odňatému případu.
Kárný senát dal sice navrhovatelce zapravdu v tom, že až do rozhodnutí US panovala celá řada nejasností a že neexistuje zatím jiný způsob, jak průtahy v insolvenčních řízení zkrátit. Jde ovšem o systémový problém – kritický nedostatek insolvenčních soudců a dalšího personálu, za které dopovídají orgány státní správy soudnictví, především Ministerstvo spravedlnosti.
Systémový problém
Jak zdůraznil předseda senátu Jakub Camrda, tento problém nelze v žádném případě přenášet na jednotlivé soudce, tím spíš je pak činit kárně odpovědnými za jeho nezvládnutí. Ani oba soudci ale nepostupovali v této věci zcela korektně – pokud opravdu měli zato, že nejsou v incidenčních sporech zákonnými soudci, měli to řešit stanoveným postupem, ne spisy pouze nechat dlouhodobě ležet.
V případu Evy Slaběňákové navíc NSS konstatoval, že námitky týkající se dlouhodobého a opakovaného provádění úkonů v obchodních věcech, které nesměřovaly k vyřízení věci, nebyly řádně prokázány. V návrhu nebyly ani dostatečně konkretizovány, a přestože NSS nevyloučil, že tyto výtky mají určitý reálný podklad, podle ustálené judikatury není kárný soud povinen, dokonce ani oprávněn si cokoliv domýšlet – je na navrhovatelce, aby všechny výhrady jasně prokázala a v tomto případě důkazní břemeno jednoznačně neunesla.
Stejně tak podle zdůvodnění obou rozhodnutí sama navrhovatelka přispěla k žalovaným průtahům tím, že při podávání kárného návrhu odebrala oběma soudcům originály řady spisů, které spolu s kárnými žalobami odeslala do Brna. Tím jim vlastně znemožnila ve sporech rozhodovat a průtahy ještě prodloužila – oba soudci dokonce museli v některých věcech už nařízená jednání rušit a causy znovu odročit na neurčito. Právě za tento krok čelí sama předsedkyně KS Ostrava Iva Hrdinová kárné žalobě, kterou na ni a jejího místopředsedu Rostislava Krhuta podala veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová.
Její žaloba se týkala především samotného plošného odebírání incidenčních sporů, což mělo způsobit další průtahy řízení a zkomplikovat soudcům práci. V 1000 řízeních pak mělo dojít k odnětí zákonného soudce. Jak ale při projednávání causy Volný-Slaběňáková vyšlo najevo, jiný kárný senát už 5.10.2017 rozhodl, že tuto část kárné žaloby podala Šabatová opožděně. Nadále se tak bude projednávat jen výše zmíněné odebrání spisů a také to, že přerozdělování incidenčních sporů neprojednala se soudcovskou radou. O kárné žalobě na předsedkyni KS v Ostravě, bude rozhodovat senát, kterému předsedá Rostislav Havelec – jednání je nařízeno na 26.1 2018. Hrdinová už dříve konstatovala, že celou žalobu Šabatové považuje za „naprosto absurdní“.
Ivan Holas
