Ústavní soud (ÚS) zamítl v pondělí stížnost fyzika Ivana Ošťádala a Univerzity Karlovy. Poukazovali na údajnou nečinnost prezidenta Miloše Zemana, který nejmenoval Ošťádala profesorem. Zeman podle ÚS ale nezůstal nečinný, rozhodnutí dal najevo nejpozději v dopise tehdejší ministryni školství Kateřině Valachové. Žaloba na nečinnost proto nebyla odpovídajícím prostředkem k Ošťádalově obraně. Takový postup kritizovala bývalá ústavní soudkyně, senátorka Eliška Wagnerová. Podle ní jde o přehnaný formalismus.
Tři z 15 soudců včetně předsedy Pavla Rychetského zaujali odlišné stanovisko, zůstali v menšině. Podle nich zákon nedává prezidentovi pravomoc k negativnímu rozhodnutí. Navíc dopis nepokládají za řádné rozhodnutí, jež by ukončilo nečinnost prezidenta.
Důležitá je nikoliv forma, nýbrž obsah rozhodnutí, uvedl soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček, který je autorem nálezu podpořeného většinou pléna. Rozhodnutí o nejmenování profesorem je podle Šimíčka přezkoumatelné ve správním soudnictví. „Nicméně je vždy třeba volit správný typ žaloby,“ řekl Šimíček.
Senátorka Wagnerová na svém Facebooku uvedla, že naprosto souhlasí s disentujícími soudci a je jí líto, že všichni soudci, kteří přišli z Nejvyššího správního soudu (NSS) souhlasili s návrhem soudce zpravodaje, který také přišel z NSS. „Ústavní soud pomocí zcela přehnaného formalismu (podání správného typu žaloby) zahaleného do materiálního pojetí „rozhodnutí“, a to za porušení čl. 2 odst. 2 Listiny resp.čl. 2 odst. 3 Ústavy (lapidárně vyjádřeno – státní orgány smějí činit jen to, co jim zákon umožňuje) rezultující do porušení práva na spravedlivý proces, jakož i do posvěcení libovůle vykonávané prezidentem republiky při jmenování profesorem,“ uvedla bývalá soudkyně. Na adresu soudců, kteří na ÚS přišli ze správního soudnictví uvedla: „Sami sobě škodí takovou solidaritou, když neviděli, že doktrina „materiálně pojatého rozhodnutí“ měla sloužit k ochraně jednotlivců, nikoliv k umožnění zásahů do jejich práv.“
Prezidentův advokát Marek Nespala rozhodnutí v pondělí přivítal. „Lze hovořit o velkém úspěchu právního postoje prezidenta republiky v této nešťastné věci,“ řekl. Ošťádal ani zástupci univerzity se vyhlášení nezúčastnili.
Ošťádal i univerzita podali v září 2016 samostatnou žalobu také proti vlastnímu rozhodnutí o nejmenování Ošťádala profesorem. Městský soud v Praze ji ale opakovaně odmítl pro opožděnost. „Teď je spis opět na Nejvyšším správním soudu v Brně,“ řekla ČTK mluvčí městského soudu Markéta Puci.
Podpis prezidenta se dříve považoval za samozřejmý, spíše formální krok. Zeman však měl k Ošťádalovivýhrady kvůli jeho údajným někdejším kontaktům s komunistickou Státní bezpečností.
Ošťádal se s univerzitou neúspěšně obrátil na Městský soud v Praze a pak na Nejvyšší správní soud (NSS) s nečinnostní žalobou. Oba správní soudy dospěly k závěru, že prezident nezůstal nečinný, dopis ministryni z ledna 2016 pokládaly za jasně vyjádřený projev vůle.
Podle ústavní stížnosti však prezident dopisem ministryni jen informoval, že „v rámci svých vnitřních úvah dospěl v blíže neurčené době k rozhodnutí o nejmenování docenta Ošťádala profesorem“. Podle stížnosti je nutné požadovat od státních orgánů, aby rozhodovaly v předepsaných formách.
S rozhodnutím ÚS nesouhlasili vedle Rychetského ještě Jan Musil a Jiří Zemánek. „Mám za to, že správní soudy přiznaly povahu rozhodnutí takovému úkonu prezidenta republiky, který nemá nezbytné formální náležitosti rozhodnutí. Prezident republiky zároveň nemá žádnou ústavní nebo zákonnou pravomoc, na jejímž základě by mohl vydat rozhodnutí o tom, že uchazeče navrženého vědeckou radou nejmenuje profesorem,“ napsal Rychetský.
S Ošťádalem Zeman nejmenoval ani ředitele Národní galerie Jiřího Fajta a Jana Eichlera z Vysoké školy ekonomické. Fajt se rovněž bránil neúspěšnou žalobou a poté podal ústavní stížnost.
Městský soud v Praze bude projednávat ještě třetí Ošťádalovu žalobu. Tentokrát se domáhá určení, že prezident postupoval nezákonně, když Ošťádalovi a UK nedoručil své rozhodnutí o nejmenování profesorem.
(epa, čtk)
