Bývalý kladenský soudce Vlastimil Matula napadl odvoláním všechny výroky rozsudku soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 2 Márie Petrovkové. Hlavní výtka směřuje na to, že se soudkyně neřídila nálezem Ústavního soudu (ÚS), který loni předchozí rozsudky zrušil. Matulův případ se táhne již od roku 2010. Soudce přišel o talár, který mu nebyl vrácen ani po nálezu ÚS.
Vlastimil Matula byl v roce 2013 pravomocně odsouzen za nadržování k podmínce. Podle verdiktu pomohl coby stážista na ministerstvu spravedlnosti na svobodu dvojici zlodějů, kteří ukradli 74 milionů. Verdikt však zrušil Ústavní soud a nařídil jeho nové projednání. Obvodní soud ovšem Matulu opět odsoudil. Soudkyně Petrovková Matulovi na druhý pokus uložila roční podmíněný trest s dvouletou zkušební dobou. Bývalý soudce ho považuje za skandální.
Česká justice má nyní k dispozici text odvolání, který vypracoval Matulův obhájce Lukáš Trojan. Proč je podle něj rozsudek nezákoný?
- soud nerespektoval pro něj závazný nález Ústavního soudu ze dne 19.7.2016, sp. zn. III. ÚS 1073/15;
- iniciativou soudu ve vztahu k provedenému dokazování byla porušena rovnost stran řízení a obžalovací zásada;
- rozsudek stojí na nesprávně provedeném dokazování, konkrétně zejména na nesprávném hodnocení v řízení provedených důkazů;
- soud se nijak nevypořádal s obhajobou obžalovaného a jeho relevantními důkazními návrhy;
- rozsudek stojí na nesprávných skutkových zjištěních, které neodpovídají provedeným důkazům; a
- rozsudek stojí i na nesprávném právním posouzení ve vztahu k naplnění všech zákonných znaků přečinu nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku.
Ústavní soud ve svém nálezu rozhodl, že uložením trestu za nadržování byla porušena jedna ze základních zásad trestního řízení, konkrétně zásada in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obžalovaného pozn. red.). „Ústavní soud tedy posoudil důkazní situaci ke dni jeho rozhodování, skutková zjištění soudů i jejich učiněné závěry a dospěl k závěru, že tyto nemohou postačovat pro závěr o vině obžalovaného,“ uvádí Trojan. Soudkyni Petrovkovou kritizuje za to, že i podle rozsudku neměla v úmyslu se názory ÚS řídit, nýbrž se s nimi konfrontovat a obhájit svůj původní názor na věc. Soudkyně při opětovném projednávání celé dopňovala dokazování, což bylo podle Trojana také v rozporu s nálezem ÚS.
Doplňování dokazování
Soudkyně popět vyslýchala bývalou ministryni spravedlnosti Danielu Kovářovou nebo svědkyni Taťánu Skalickou. Soud si také vyžádal od ministerstva spravedlnosti na 80 spisů, které Matula coby stážista na úřadě vyřizoval. Podle Matuly bylo doplňování dokazování nejen v rozporu s nálezem soudu, ale také ale v rozporu s obžalovací zásadou a povinností státního zástupce dokazovat po podání obžaloby vinu obžalovaného zakotvenou v § 2 odst. 5 tr. ř. Soudkyně podle něj převzala iniciativu za státního zástupce k prokázání viny. „Důkazy, které soud zajistil a provedl po vrácení věci k novému projednání, byly zajištěny a provedeny čistě z jeho iniciativy, nikoliv z iniciativy státního zástupce. Ten navrhoval k provedení důkazy odlišné, konkrétně opětovný výslech svědka JUDr. Balzera, kterému nebylo vyhověno,“ uvedl Trojan. Z opětovného výslechu svědkyně Kovářové také nevyplynuly žádné nové skutečnosti, které by již neznal při svém rozhodování neznal Ústavní soud.
„Je to státní zastupitelství, kdo nese odpovědnost za to, aby soudu předložená trestní věc byla podložena procesně použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině a trestu v souladu s podanou obžalobou. Obecné soudy se proto nikdy nesmějí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího rovněž o odsouzení a nelze k takovému výkladu rolí těchto institucí dospět ani výkladem § 2 odst. 5 alinea ultima.“ – z textu dovolání
Matula v odvolání soudkyni kritizuje i za to, že v rozsudku sáhodlouze rozebírá problematiku účastenství na trestném činu nadržování podle § 366 tr. zákoníku. „To ovšem zjevně není otázka, jejíž nedostatečné řešení by bylo soudům Nálezem vytýkáno a tyto rozbory soudu proto podle názoru obžalovaného nejsou rozhodné. Lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně pozici obžalovaného i rozložení pravomoci a odpovědnosti za podání stížnosti pro porušení zákona a rozhodnutí o přerušení výkonu trestu odnětí svobody opětovně zcela pominul a nesprávně dospěl k závěru o trestí odpovědnosti obžalovaného,“ dodává.
Soud prvního stupně také v rozsudku rozebírá, že se Ústavní soud „hrubě mýlí“ pokud pracuje s tím, že soudy v předcházejícím řízení dospěly k závěru, že se obžalovaný dopustil trestného činu podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku v nepřímém úmyslu. Soud dvysvětlil, že vždy byl přesvědčen, a i nyní je přesvědčen o tom, že obžalovaný jednal v úmyslu přímém. „To nicméně samozřejmě není ve světle argumentace Ústavního soudu podstatné. Pokud soudy obžalovanému neprokázaly existenci nepřímého úmyslu, pak mu tím spíše nemohla být prokázána existence úmyslu přímého a také skutečně nebyla,“ uzavírá Trojan.
Jednání odvolacího soudu proběhne 28. listopadu.
Eva Paseková
