Za mimořádně nešťastné považuje advokát Lukáš Trojan dnešní pojetí odpovědnosti právnických osob formou trestního práva, kdy samotné trestní stíhání vede ke stigmatizaci právnické osoby, ke komplikacím v rovině dodavatelů, odběratelů, v rovině externího financování ve vztahu se zaměstnanci a partnery, a v neposlední řadě k poškození dobrého jména stíhané právnické osoby.
Jaké jsou dosavadní zkušenosti se zákonem, především s uplatňováním ustanovení, kterým se může právnická osoba vyvinit?
Přestože zákon je v praxi aplikován již téměř šest let, je velmi obtížné objektivně hodnotit zkušenosti s jeho uplatňováním v praxi. Obecně se domnívám, že tvrdá čísla jasně hovoří o naprosté dysfunkčnosti trestání právnických osob formou ukládání trestní sankce. Vzhledem k tomu, že je trestní rejstřík právnických osob veřejně přístupný, lze si udělat velmi přesný obraz o tom, jak to je s uplatněním v trestní praxi. Ke konci října 2017 bylo pravomocně odsouzeno k nějakému druhu trestu 225 právnických osob. Přestože je možné přijaté novele možné přičítat právnickým osobám, až na drobné výjimky, všechny trestné činy dle trestního zákoníku, reálně se stíhají prakticky pouze čtyři – neodvedení daně, pojistného na soc. zabezpečení a podobné povinné platby (§ 241 TZ) – 34 %, podvod (§ 209 TZ) – 25 %, zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (§ 240 TZ) – 17 %, zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění (§ 254 TZ) – 7%).
Ještě bizarněji pak působí statistika udělených sankcí. Peněžitý trest byl uložen v osmdesáti případech a to v intervalu pěti tisíc korun, přičemž minimální zákonná sazba je deset tisíc, až pět miliónů korun. Je třeba uvést, že trest ve výši pěti miliónů je z pohledu výše uložené sankce ojedinělý exces. Průměrná výše peněžitého trestu činí 170.050,- Kč.
O čem to podle vás svědčí?
Uvedená výše trestní sankce je v porovnání se sankcemi ukládanými ve správním řízení fakticky bagatelní. Zákon tedy dle mého názoru naprosto selhává, a je vhodné uvažovat o změně vedoucí k nahrazení trestní represe správním trestáním, která se aplikuje např. ve Spolkové republice Německo. Otázka možnosti vyvinění je v zákoně upravena poměrně krátce a je tak brzo předjímat, jak zasáhne do aplikace zákona v praxi. Troufám si však tvrdit, že lze zaznamenat daleko pečlivější přístup OČTŘ k prokazování přičitatelnosti, než tomu bylo před novelou.
Lze vůbec nějak exaktně stanovit kritéria, která musí PO splnit, aby se vyhnula trestnímu stíhání?
Exaktní stanovení kritérií je logicky zcela nemožné. Každá právnická osoba je jiná, a podmínky, které musí byt splněny, aby právnická osoba obhájila fakt, že jí nelze přičítat trestný čin, spáchaný fyzickou osobou, budou vždy záležet na konkrétních okolnostech a jejich posouzení. Je však třeba uvést, že Nejvyšší státní zastupitelství zpracovalo metodiku, která je veřejně přístupná a obsahuje základní premisy a předpoklady, které musí byt naplněny, aby se o tzv. vyvinění dalo vůbec uvažovat. Dále je nezbytné, aby právnická osoba disponovala dostatečnými opatřeními v oblasti trestní „Corporate Compliance“. Konkrétní program a opatření však doporučuji nastavit vždy na míru a poradit se s právními experty na danou problematiku. Upozorňuji, že pouze kvalitní a funkční CC program může efektivně chránit právnickou osobu před trestním stíháním.
Jak se v případě TOPO posouvá důkazní břemeno od OČTŘ k obviněnému?
Důkazní břemeno pochopitelně nese jako vždy v trestním řízení žalobce. Obviněný, ani v případě, že se jedná o právnickou osobu, není povinen dokazovat svoji nevinu. Je to ústavní postulát, který nemá žádný korektiv. Je však pravdou, že je v zájmu právnické osoby, aby poskytla v rámci svého možného vyvinění maximální důkazní součinnost OČTŘ a v praxi tomu tak fakticky dochází.
Do jaké míry může kolidovat neoznámení či nepřekažení trestného činu se zákazem sebeobviňování?
K uvedené kolizi skutečně v praxi může dojit. Nelze než doporučit, aby šetření případných „compliance“ incidentu bylo svěřeno advokátům, čímž lze uvedené riziko v případě neoznámení částečně eliminovat. Samotný konflikt práva na obhajobu a práva společnosti na odhalování trestné činnosti má ústavní rozměr a musíme vyčkat autoritativního posouzení této otázky Ústavním soudem ČR.
Jaká jsou kritéria mlčenlivosti mezi advokátem a PO, má nějaká specifika oproti fyzickým osobám?
Ohledně mlčenlivosti advokáta ve vztahu k právnické či fyzické osobě neexistuje žádný rozdíl.
Může nastat situace, kdy se ocitne právnická osoba zároveň v pozici poškozeného i obviněného?
Z hlediska čistě právního pochopitelně nikoliv, neboť pozice obviněného je zákonně neslučitelná s pozicí poškozeného. Co se však stát může, a osobně jsem se s takovou situací v minulosti setkal, je že právnická osoba prokazatelně poškozená může být formálně v pozici podezřelé.
Z hlediska formálního, zejména před účinností novel rozšiřujících možnosti vyvinění, mohla běžně nastat situace, kdy zaměstnanec ve vedoucím postavení poškodil trestným činem právnickou osobu, ale zároveň byly naplněny formální znaky přičitatelnosti takového trestného činu právnické osobě. Je třeba dodat, že v případech, které jsem osobně řešil, zvítězil zdravý rozum, a ke stíhání právnických osob nedošlo.
Jaký je dopad zákona do života firem?
Celé pojetí odpovědnosti právnických osob formou trestního práva považuji za mimořádně nešťastné, kdy samotné trestní stíhání vede ke stigmatizaci právnické osoby, ke komplikacím v rovině dodavatelů, odběratelů, v rovině externího financování ve vztahu se zaměstnanci a partnery, a v neposlední řadě k poškození dobrého jména stíhané právnické osoby. Uvedená stigmata přetrvávají i v případě, že dojde k zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby. Je nezbytné uvědomit si i rizika reparace škod ze strany státu, které vznikají nezákonným trestním stíháním a jejichž výše se bude pohybovat v jiných řádech, než je tomu u osob fyzických – viz kauza Mironet, kde je uplatňována náhrada ve výši řádu stovek milionů korun.
Domnívám se, že změna zákonné úpravy na formu trestání správního, což mezinárodní závazky ČR výslovně připouští, by byla nepochybně významným krokem kupředu v rámci kultivace právního řádu ČR.
Dušan Šrámek
