Trest smrti by většina uchazečů o funkci prezidenta neobnovila. Zdrženliví by prezidentští kandidáti byli i při udělování milostí, tohoto práva by chtěli využívat spíše jen ve výjimečných případech. Většina z nich by také nevyhlásila plošnou amnestii. Vyplývá to z odpovědí pravděpodobných účastníků prezidentské volby. Na otázky neodpověděl současný prezident Miloš Zeman.
Obnovení trestu smrti odmítlo šest kandidátů na prezidenta. Bývalý předseda Akademie věd Jiří Drahoš poznamenal, že trest smrti do současné společnosti nepatří. Nebezpečí justičního omylu při znovuzavedení nejvyššího trestu se obávají podnikatel Michal Horáček, někdejší český velvyslanec ve Francii Pavel Fischer i lékař a občanský aktivista Marek Hilšer. „Obnovení trestu smrti by mohlo mít v soudním systému, v němž justiční omyl není vyloučený, dalekosáhlé nevratné následky pro lidské osudy,“ podotkl Hilšer.
Prezident Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu Jiří Hynek poznamenal, že ctí základní listinu práv a svobod, která trest smrti nepřipouští. Nechce jej ani bývalý šéf Škody Auto a českého hokeje Vratislav Kulhánek.
Jako jediný se pro trest smrti vyslovil hudebník Petr Hannig. Přivítal by jeho obnovení pro případy terorismu. „Teroristé si ani svého života neváží, proč je tedy nechávat ve vězení, aby svou ideologií měli možnost nakazit jiné spoluvězně,“ poznamenal.
Individuální milosti považuje Horáček za užitečný nástroj, který může odstranit přílišnou tvrdost zákona. Bývalý předseda vlády a ODS Mirek Topolánek si udělení milosti umí představit jen ze zdravotních nebo humanitárních důvodů, podobný názor má i Hynek a Drahoš. „Individuální milosti bych využíval pouze pro velmi výjimečné případy humanitární povahy, jako poslední naději pro těžké případy zdravotní či sociální,“ sdělil Drahoš.
Podle Hilšera mají individuální milosti význam v případech, kdy soudy musí rozhodnout podle práva, ale na zřetel by měla být brána i reálná situace a její humanitární aspekty. Fischer poznamenal, že každé udělení milostí je nutné poměřovat „s vysokou osobní odpovědností“, a přistupoval by k nim proto pouze ve výjimečných případech. Kulhánek udělování milostí považuje za nadbytečnou pravomoc prezidenta. „Kupříkladu proto, že se těžko může v krátké době zevrubně seznámit s případem, který justice posuzovala z mnoha úhlů a na základě šetření i odborných posudků,“ uvedl.
Hannig by právo udělovat milosti prezidentovi ponechal, stejně jako vyhlašování amnestie. Většina prezidentských kandidátů by ale k amnestiím nepřistoupila. „Rozhodně bych je neuděloval; jedna abolice (Klausova) podryla víru občanů v právní stát a tuhle chybu nesmíme opakovat,“ poznamenal Horáček s odkazem na amnestii prezidenta Václava Klause. Plošnou amnestii odmítli i Hilšer a Kulhánek, nelze ji očekávat ani od Drahoše. Situaci, za které by amnestii udělil, si nedovede představit ani Hynek.
Topolánek a Fischer poznamenali, že udělení amnestie vyžaduje spolupodpis předsedy vlády. Podle Topolánka je na vzájemné diskusi mezi prezidentem, obecně justicí, ministerstvem spravedlnosti a Vězeňskou službou, jak rozsáhlá amnestie, proč a kdy se má, pokud vůbec, vyhlásit. „Tak, aby amnestie byla dobře připravena ku prospěchu věci a nepřinesla naopak problémy a pochybnosti,“ uvedl.
Na anketu neodpověděl Zeman. Před minulou prezidentskou volbou odmítl, že by vyhlásil amnestii a milosti by uděloval jen v případě, „kdyby někdo umíral ve vězení, zbývalo mu několik týdnů života a nedopustil se závažného trestného činu“. Během svého působení na Hradě Zeman udělil milostí osm, většinou z humanitárních důvodů. Výjimkou bylo omilostnění dvojnásobného nájemného vraha Jiřího Kajínka. Zemanovi porevoluční předchůdci Havel a Klaus udělili mezi lety 1993 a 2013 celkem 1659 milostí, zhruba tři čtvrtiny připadly na Havlovo úřadování.
(čtk)
