Státní zástupce si nemůže vybrat pro rozhodování o stížnosti v zásadě libovolný soud. A to se netýká pouze výběru soudu, nýbrž i konkrétního rozhodujícího soudce. Přelomové rozhodnutí vydal Ústavní soud v případě doktora Petra Barabáše, který byl obviněn ze zpronevěry léčiv.

Státní zástupce totiž v krátké době podal několik návrhů na omezení jeho svobody, až nakonec uspěl s opakovaným návrhem na vazbu. „Nelze připustit praxi, kdy státní zástupce bude podávat své návrhy zasahující do základních práv obviněného jednomu soudci za druhým do doby, než třeba nakonec uspěje,“ konstatoval v této souvislosti ÚS, který stížností napadená rozhodnutí o vazbě zrušil, přestože byl Barabáš mezitím propuštěn z vazby na svobodu, resp. po půl roce byla jeho vazba nahrazena peněžitou zárukou.

Barabáš se měl podle policie zpronevěry dopustit tím, že jako lékař (onkolog) si ponechal část léčiv, které objednal pro své pacienty. Dne 6. 11. 2016 byl zadržen a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě Martin Fraš na něj podal návrh na vzetí do vazby podle § 67 písm. b) a c) trestního řádu. Důvody pro vzetí do tzv. koluzní vazby měly být dány hrozbou z ovlivňování svědků (pacientů). Větší množství dílčích útoků pak podle okresního státního zastupitelství zakládalo důvod pro vzetí do tzv. předstižné vazby. Okresní soud v Ostravě jej nicméně propustil s tím, že vazební důvody nebyly naplněny.

Vazba napotřetí

Dne 7.2.2017 podal Fraš návrh na uložení omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí. Důvodem žádosti o uložení zákazu vycestování bylo, že obviněný sám sdělil policejnímu orgánu, že se chystá odjet na dovolenou, přičemž operativními poznatky bylo údajně zjištěno, že chce z České republiky odjet natrvalo. Okresní soud ale zamítl i tento návrh, což odůvodnil tím, že uvedené omezení není nezbytné k dosažení účelu trestního řízení, resp. neshledal obavu z možného útěku obviněného jako důvodnou pro to, aby ospravedlnil takto intenzivní zásah do základní svobody obviněného. Konstatoval dále, že nelze v dané věci, s ohledem na dosavadní beztrestnost, uvažovat o uložení nepodmíněného trestu, že je obviněný navíc osobou chatrného zdraví a je s Českou republikou spojen výraznými rodinnými a majetkovými vazbami, včetně vlastnictví nemovitostí, přičemž nic nenasvědčuje úmyslu se jich zbavovat. Zároveň měl již dostatek času se trestnímu řízení vyhýbat a v České republice má rodinu, která s ním na dovolenou nejede. Soud rovněž zpochybnil informace policejního orgánu „získané operativní cestou“, podle nichž hodlá obviněný opustit republiku natrvalo. Pramen informací byl anonymní („neustanovená osoba“), navíc již v době tohoto rozhodování se ukázaly některé údaje tohoto zdroje jako nepravdivé, jako například údajné vybírání finančních prostředků z účtů obviněným.

Mohlo by vás zajímat

Policie a státní zástupce se ale nevzdali. Dne 8. 2. 2017 se Barabáš dobrovolně dostavil k výslechu a byl opět zadržen. Aniž by si Fraš podal proti zamítavému usnesení okresního soudu na zákaz vycestování stížnost, v zásadě obratem podal na základě stejných argumentů k témuž soudu návrh nový, tentokrát však na vazbu, a kupodivu úspěšně.  Pozoruhodné bylo, že za stejné kvalifikace a rozsahu trestné činnosti dospěl jiný soudce téhož soudu, Miluše Wiwegerová k diametrálně odlišnému názoru, a to, že hrozí uložení důrazného nepodmíněného trestu odnětí svobody. Tento obrat přitom Wiwegerová ve svém rozhodnutí v zásadě neodůvodnila, jak jí ostatně ve svém rozhodnutí vyčetl následně i ÚS. Opačně tato soudkyně hodnotila i údajné operativní poznatky policejního orgánu, které se dle jejího názoru ukázaly následně jako pravdivé. Stížnost obviněného proti vzetí do vazby Krajský soud v Ostravě zamítl.

Zákonný soudce

Ústavní soud se ve svém rozhodnutí zabýval otázkou určení zákonného soudce a pravomoci jednotlivých soudců fakticky přezkoumávat rozhodnutí soudců jiných. S odkazem na loňský nález ohledně místní příslušnosti Ústavní soud konstatoval, že z jeho odůvodnění vyplývá podstatný závěr, dle nějž je procesní úpravu třeba vykládat a aplikovat tak, aby nedávala veřejné moci prostor pro libovůli a chránila předvídatelnost výkonu státní moci. „Vhodný je tedy pouze takový výklad, který neumožní státnímu zástupci vybrat si pro rozhodování o stížnosti v zásadě libovolný soud. Aby byla ochrana práva na zákonného soudce dostatečná, nemohou se uvedené závěry týkat pouze výběru soudu, nýbrž i konkrétního rozhodujícího soudce.

Nelze připustit praxi, kdy státní zástupce bude podávat své návrhy zasahující do základních práv obviněného jednomu soudci za druhým do doby, než třeba nakonec uspěje,“ konstatoval v této souvislosti ÚS. Jednotliví soudci mohou mít různé právní názory, jejichž střet lze řešit v souladu se zákonnou úpravou, ale především mohou zcela odlišně hodnotit předložené důkazy, zejména tam, kde je klíčovým kritériem otázka věrohodnosti určitého důkazu (např. výpovědi svědka). Proto právní řád musí obsahovat jednoznačná pravidla pro nalézání práva, jejichž součástí je i právo na zákonného soudce, jehož názory mohou být upraveny pouze systémem opravných prostředků. Lze-li pak rozhodnutí soudu zvrátit pouze v souladu s procesními předpisy uplatněným opravným prostředkem, pokračoval ÚS, je porušením principu právní jistoty, jestliže se státní zástupce pokusí závěry soudů obejít kupříkladu podáním fakticky totožného návrhu jinému soudci.

Neméně důležité je i hodnocení postupu jednotlivých soudců, kdy ÚS konstatoval, že ostatní soudy a soudci se mohou od právních závěrů odchýlit pouze tehdy, dojde-li k nějaké právní nebo skutkové relevantní změně, popř. je-li to umožněno příslušnými procesními pravidly. Ona právní nebo skutkově relevantní změna musí být, v souladu s povinností vydávat přezkoumatelné rozhodnutí, náležitě popsána, takže předchozí závazné závěry lze zvrátit jen tehdy, lze-li takovou změnu v nových poměrech, právních či skutkových, racionálně odůvodnit. „Samotné hodnocení důkazů provedené v následujícím rozhodnutí se v podstatě nijak nevypořádalo s komplexním hodnocením týchž důkazů jiným soudcem téhož soudu,“ konstatuje ÚS s tím, že se soudkyně Wiwegerová, která nařídila vazbu, nevypořádala prakticky se žádnou námitkou, kterou obviněný při vazebním jednání uplatnil, ani nezdůvodnila, proč měla na řadu předložených důkazů jiný názor než předchozí soudce.  „Z uvedených důvodů tak považuje Ústavní soud popsané rozhodování o stěžovatelově vazbě za rozporné s principem předvídatelnosti soudního rozhodování a ochrany právní jistoty v soudním řízení.“

Dušan Šrámek