Je třeba aby Soudcovská unie byla více slyšet a aby se členy stalo více soudců. Pokud se stane prezidentem SU, chtěl by Roman Fiala prosadit, aby profesní komora začala být vnímána jako významné legislativní připomínkové místo ve všech otázkách, které se dotýkají činnosti justice.
Proč si myslíte, že by členové Soudcovské unie měli dát přednost vám před dosavadní prezidentkou Danielou Zemanovou?
Jsem přesvědčen, že Soudcovská unie potřebuje změny. Nemám rád velká slova, ale stát a právo, jak jsme je léta znali, se nám rozpadají před očima. V některých evropských státech je už zjevně v ohrožení i nezávislost rozhodování soudců i jejich postavení. Za této situace je v naší zemi nezbytná mnohem silnější a viditelnější Soudcovská unie. Tím spíš, že zde dosud není ani soudcovská samospráva, ani jakýkoli vrcholný orgán takové samosprávy.
Jaké bylo z pohledu justice právě končící volební období?
Klidné. Což znamená, že sice nebyly žádné velké problémy, ale nic velkého se také nevytvořilo. Promrhala se spousta času.
Soudcovská unie sdružuje přibližně pouze třetinu českých soudkyň a soudců. Co chcete jako případný prezident udělat pro to, aby se její členská základna rozšířila?
Je třeba, aby soudci nabyli přesvědčení, že být členem Soudcovské unie má smysl. Že činnost Soudcovské unie přináší výsledky. Že justice potřebuje i početně silnou Soudcovskou unii. Řada soudců Unii v minulosti opustila, i je bychom měli získat zpět.
Často slyším názor, sdělovaný dosti štítivě, že unie je pouze jinou formou „odborářského sdružení“. Je to přiléhavé přirovnání, a pokud ne, proč takový názor může v soudcovské obci vznikat?
Dlouho byly prvořadým tématem Soudcovské unie soudcovské platy, což bylo logické a potřebné. Tak asi vznikla taková nespravedlivá předpojatost. Pro Soudcovskou unii je dnes zásadním úkolem tuto „nálepku“ ze sebe smýt. Stane se tak jen zřetelnou prezentací celé škály jiných témat. Témat „starých“ i nových.
V soudcovské obci zaznívá názor, že jako soudní funkcionář, a tedy v podstatě jakási prodloužená ruka moci výkonné, nemůžete už z principu funkci prezidenta unie vykonávat nezávisle.
Předsedové ani místopředsedové soudů nejsou „prodlouženou rukou“ moci výkonné. Jasně to řekl i Ústavní soud ve známé kauze bývalé předsedkyně Nejvyššího soudu. A ani to tak nesmí být! Soudní funkcionáři jsou „první mezi rovnými“ toho kterého soudu. Nic víc, nic míň. V prvé řadě jsou soudci. Těmi byli před tím, než jakoukoli funkci dostali, a budou jimi i poté, co jejich funkcionářský mandát uplyne.
Další častou kritikou je názor, že jste „oportunista“. Co na takové hodnocení říkáte?
Myslíte, že bych přijal výzvu ke kandidatuře na prezidenta SU, kdybych jím byl?
V jakých otázkách by měl zaznívat jasný názor unie? Ptám se proto, že například v dnes tolik zmiňovaném problému Polska, a reformy zdejší justice prosazované vládou, se ukazuje, že PiS měla kroky dnes prosazované ve svém programu a ve zdejší debatě zaznívá, že bylo chybou, že zdejší justiční špičky před volbami mlčely, nechtěly se zapojovat do tzv. politické debaty.
Tam, kde jde o základy státu. Tam, kde jde o skutečnou nezávislost soudců a soudnictví. Tam nelze mlčet! Proto mnozí z nás se znepokojením upozorňují na to, co se i u nás začalo objevovat v politických programech a proklamacích některých politických stran.
Ve svém dopise, v němž členům unie oznamujete svoji kandidaturu, uvádíte, že chcete prosazovat větší zapojení soudcovských rad. Jak si takové zapojení představujete konkrétně?
To je na dlouhou debatu. Ale ano, jsem přesvědčen, že by mělo být naplněno to, co Dr. Motejl zamýšlel, když soudcovské rady jako ministr spravedlnosti do zákona o soudech a soudcích dával. Především by rady měly přestat být jen poradním orgánem předsedů, ale měly by se stát skutečným, byť ze začátku jen faktickým, základním článkem soudcovské samosprávy. Věřím, že je možné většinu předsedů soudů přesvědčit, aby se sebeomezujícím způsobem začali už teď chovat tak, jako by to v zákoně bylo. Eventuální neshody by pak pomáhaly řešit soudcovské rady nadřízených soudů a Soudcovská unie … možností, variant a prostředků je spousta.
V tomtéž dopise též píšete o větším zapojení unie do legislativního procesu. Opět stejná otázka: Jak konkrétně by takové zapojení mělo vypadat?
Myslím, že lze poměrně rychle dosáhnout toho, aby SU začala být vnímána jako významné legislativní připomínkové místo ve všech otázkách, které se dotýkají činnosti justice. Nejde jen o to, aby ze zdvořilosti byla SU přizvána na různá jednání, ale aby její představitelé byli nepřehlédnutelnými silnými aktéry celého průběhu legislativního procesu.
Dále píšete, že by se unie měla věnovat i platovým otázkám obecně a problému soudcovských důchodů konkrétně. Zmiňujete i institut emeritních soudců. Co si pod tím lze konkrétně představit? Jak chcete čelit námitkám veřejnosti, že soudcovské platy dnes patří k nejvyšším ve své kategorii?
Téma emeritních soudců patří dlouhá léta k prvořadým a nejpromyšlenějším tématům SU. Existuje-li cesta k důstojnému řešení soudcovských penzí, pak je podle mého přesvědčené neoddělitelně spojena s realizací plánů činnosti emeritních soudců. Nejprve, jako soudci, musíme společnosti něco věrohodně nabídnout, teprve pak můžeme očekávat šanci na vstřícnost. Ta podle mne dnes nepřichází reálně v úvahu. Proto mimořádně silně podporuji snahy o prosazení koncepce praktického uplatnění emeritních soudců.
Měla by se unie pod Vaším vedením věnovat i otázce zabezpečení a výběru administrativního personálu soudů?
Nepochybně ano. Administrativa soudů vytváří se soudci tým, kde každý má sice odlišnou roli, ale jeden bez druhého se neobejde. Mimochodem nízké finanční ohodnocení práce soudní administrativy považuji za trestuhodné. To je rovněž téma, které vyžaduje mimořádnou pozornost.
Jak konkrétně si představujete spolupráci s kolegiem předsedů krajských soudů, jehož pozice se vyvinula do silného neformálního tělesa, prosazujícího konkrétní zájmy? Nebojíte se možných konfliktů?
Samozřejmě, že se nebojím. Naopak! Předsedové krajských soudů jsou do jednoho mimořádně zkušení a inteligentní lidé. Každého z nich znám léta a jsem si jist, že konsenzu lze dosáhnout takřka vždy. To, že každý z nich v první řadě hájí zájmy svého regionu, je přece logické a správné. Právě proto je dobré, když jejich debaty bude moci občas mediovat někdo s neregionálním pohledem. SU se k tomu hodí skvěle.
V již zmíněném dopise píšete o tom, že „nás znovu čekají těžké časy“. Co vás k takovému varování či skepsi vede?
Stačí se podívat do nedaleké ciziny nebo do programů některých českých politických stran. Pod líbivými hesly se skrývá jasná snaha zaútočit na svobodu a nezávislost justice. A je třeba do úmoru opakovat, že nezávislost justice není prebenda soudců, ale základní pilíř demokratického státu. Pilíř, který má každému občanovi zajistit, že se mu kdykoli a kdekoli dostane spravedlivého soudního procesu a spravedlivého rozhodnutí.
V právě končícím volebním období docházelo k případům, kdy výkonná moc zasáhla, slušně řečeno humpolácky, například do výběru soudních funkcionářů. Někdejší ministr financí a předseda hnutí ANO Andrej Babiš například veřejně zasáhl do výběru místopředsedy Vrchního soudu v Praze, současný ministr spravedlnosti Robert Pelikán ještě ve funkci náměstka a člena výběrové komise uděloval opakovaně nulový počet bodů vítěznému kandidátovi, který nakonec po tomto nátlaku svoji kandidaturu stáhl. Jaká by měla být role unie v takových či podobných případech?
Stát za soudci.
Justici čeká debata s mocí výkonnou o modelu výběru budoucích soudců. Jaký je váš pohled na návrhy ministerstva a jaký by p měla unie prosazovat model výběru budoucích soudců?
Myslím, že je nadbytečné znovu opakovat a zdůrazňovat, že jakákoli změna se musí stát cestou změny zákona. Za dosud nejlepší v tomto směru stále považuji návrh novely zákona o soudech a soudcích, který byl před několika lety vytvořen společně zástupci nejvyšších soudů, Soudcovské unie a Ministerstva spravedlnosti. Tuto cestu bychom měli i nadále prosazovat.
Petr Dimun
