Národní právní řády tvoří bašty různých pravd, které jakkoliv jsou skutečně pravdami, jsou pochopitelné jen v národním kontextu. Při jeho neuznání nemusí evropské soudy najít pochopení u národních soudců a právníků. Německo dokázalo přinutit evropské společenství změnit Listinu základních práv a svobod i postoj k rozhodnutí Evropského soudního dvora. Evropské zákony totiž nesmí kolidovat s německým základním zákonem, výsostnými německými právy a právním řádem Německa, přednesla na Moravě předsedkyně Spolkového soudního dvora Bettina Limpergová.
Hlavní město české justice, tedy Brno, navštívila v těchto dnech další významná osobnost: Pozvání předsedy Nejvyššího soudu ČR Pavla Šámala přijala předsedkyně německého Spolkového soudního dvora Bettina Limpergová. Společně probírali zejména soudní samosprávu, zastupování účastníků v řízeních před Spolkovým soudním dvorem nebo spolupráci soudců, asistentů a odborných pracovníků soudů. Zajímavé pro obě strany bylo porovnání fungování justiční agendy nebo postavení přísedících.
Během třídenního pobytu navštívila Bettina Limpergová také Ústavní soud, Nejvyšší státní zastupitelství a Justiční akademii v Kroměříži. Více než půl stovky představitelů justice, včetně několika soudců ústavního soudu a veřejné ochránkyně práv pak vyslechlo její přednášku „Výzvy pro evropskou justici“, ve které podrobně rozebrala komplikované vztahy mezi unijním a vnitrostátním právním řádem a rovněž některé aktuální hrozby vůči právnímu státu v Evropě.
Evropská unie je také právní unie
Hned v úvodu připomněla Limpergová myšlenku jednoho z otců-zakladatelů EU Jeana Monneta: „Nechceme propojovat státy, chceme sjednocovat lidi.“ Evropa přitom podle ní musí fungovat společně nejen v oblasti ekonomické. Přinejmenším stejně tak důležitá je oblast legislativy a justice, protože Unie a další evropské země jsou rovněž společenstvím právním. Přesto dodnes existuje a zřejmě i nadále bude existovat určité napětí a konkurence mezi evropským a národním právem. Německé zkušenosti a pohled ovšem ukazují, že ani v současné době nemusí národní právo tahat vždy za kratší konec provazu.
Svoji analýzu rozdělila předsedkyně Spolkového soudního dvora na dvě části – technicko-emocionální a právně-dogmatickou. V té první sehrává podle ní důležitou úlohu už pouhý fakt, že národní právní řád používá většinou jediný právní jazyk s dlouhodobě užívanými a přesně definovanými termíny, samotné národní právní řády pak rostly desítky i stovky let většinou velmi systematicky a organicky stejně tak jako přirozeně budovaná, cizelovaná a praxí prověřená judikatura. Naopak evropské právo je většinou obsahově zcela nové, vytváří se zlomkovitě a na překážku je i čtyřiadvacet úředních jazyků. Jeho aplikace bývá obtížná a náchylná k chybám. Jednou z hlavních cest je odpovídající vzdělávání soudců, které musí Unie zajistit nejen pro ty mladší a na vyšších stupních, protože dopady evropské legislativy a judikatury se v jednotlivých členských zemích projevují stále častěji s tím, jak evropské právo pokrývá stále více oblastí života.
Národní bašty skutečných pravd v. evropské soudy
Mnohem hůře ale lze podle předsedkyně německého Spolkového soudního dvora řešit emotivní napětí mezi evropským a národním právem, které se často projevuje i veřejně zejména ve výrocích i skutcích politiků. „Národní právní řády nezřídka tvoří jakési útočiště či bašty různých pravd, které jakkoliv jsou skutečně pravdami, jsou pochopitelné pouze v rámci národního kontextu. Nicméně je nutno otevřeně přiznat, že pokud tento kontext evropské soudy zcela odmítnou a vynutí si přednost v tomto převažujícím národním světě, protože něco považují za odporující evropskému právu, pak nemusí najít pochopení nejen u laiků a politikům, ale ani u řady národních právníků.“
Například v Německu vyvolalo doslova vichřici protestů rozhodnutí Evropského soudního dvora (EDS), že zřejmě nejstarší platný německý zákon, totiž „příkaz o čistotě piva“ porušuje princip volného pohybu zboží.
Mnohem závažnější ovšem byl verdikt Evropského soudu pro lidská práva (ESLP): „Za odporující evropskému právu označil speciální německou úpravu, podle níž mohou pachatelé zvlášť nebezpečných trestných činů i po odpykání trestu zůstat za mřížemi. Extrémně nebezpeční zločinci, kteří měli ještě dlouhé roky zůstat ve vězení, měli být náhle propuštěni na svobodu – to vzbudilo značnou nevoli nejen u veřejnosti, ale také u úřadů, které měly na tyto pachatele dohlížet. A podobné příklady by mohla uvést jakákoliv země. Nechci podobná rozhodnutí ani bránit, ani kritizovat, jen zdůraznit, že v podobných případech leckdy národní soudy těm evropským předhazují, že jim absolutně chybí pochopení pro dané podmínky, citlivost pro různé kulturní a další zvláštnosti, tím se do určité míry otevřeně zpochybňuje legitimita samotného evropského soudnictví.“
Soudy přispívají ke sjednocování Evropy
Limpergová připomněla, že v samotném Německu se národní soudy těší poměrně značné vážnosti – poválečné justici se to podařilo díky otevřené nadstranickosti a neutralitě a prakticky zde chybí „přetahování se o moc“ mezi jednotlivými složkami státu.
Proto je pro veřejnost, ale i samotné německé soudce velmi obtížná aplikace rozsudků „cizích soudců“. Ještě citlivěji je podle ní tato otázka vnímána v bývalých zemích východní Evropy, které teprve poměrně nedávno získaly zpět svou suverenity, takže se o to více obávají, že by ji mohly opět ztratit.
Důkazem jsou i reakce na nejnovější rozhodnutí ESD ohledně přerozdělování uprchlíků. „Bude to potřebovat ještě určitý čas, než budou rozhodnutí evropského práva přijímána tak, jako je tomu u národních soudu. To je velký úkol pro všechny národní soudce a soudkyně, aby svá rozhodnutí ještě lépe vysvětlovali evropským soudům, ale stejně tak vysvětlovali doma evropské právo.
Proč? Protože v národním kontextu se rádo ztrácí, jakkoli úžasnou práci i pro národní legislativu evropské právo činí. Často je poslední spásou pro ty, kteří přicházejí o nejzákladnější lidská práva, například v Turecku, které zatím stále považujeme za kandidátskou zemi EU a kde v poslední době není už ani fasáda právního státu. Stejně tak Evropský soudní dvůr v Lucemburku napomáhá skutečnému prosazení volného pohybu zboží a osob – čelí snahám omezit volný pohyb Východoevropanů v západní Evropě, stejně tak usiluje, aby určitá práva a svobody občanů Unie zůstala v Británii zachována i po dokončení Brexitu. To je zjevný přínos ke skutečnému sjednocování Evropy.“
Hlídací budky věčné záruky základního zákona
Ve vztahu k evropskému právu má přitom Německo zvláštní právní mechanismy, celá právně-dogmatická oblast je ovšem poměrně složitá a ne zcela jednoznačná, například v pohledu na Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (EÚLP). Jako jiné mezinárodní pakty musela být nejprve převedena do národního práva a má tak hodnotu prostého spolkového zákona.
Německý ústavní soud ale v jednotlivých případech prověřuje, zda aplikace Úmluvy nejde pod hranici minimálních standardů lidských práv podle německé ústavy. A podobně to funguje i při přijímání dalších evropských zákonů: „Pro přenos evropského práva do práva národního existuje jakýsi obrazný most, který má ovšem na obou stranách strážní budku. Budka na začátku mostu je obsazena Evropským soudním dvorem – jeho posláním je především prověřit, zda daný zákon či rozhodnutí může vůbec přejet hranice, nebo zda už tam bude neplatné. Na druhé straně mostu je v budce německý spolkový ústavní soud, ten znovu kontroluje, zda ten most unese další evropské právo. Podle německého ústavního práva totiž některé základní principy požívají takzvanou věčnou záruku základního zákona, tyto principy nemůže odstranit ani národní legislativec, není to tedy možné ani právem mezinárodním.“
Německo donutilo státy změnit Listinu a postavit se ESD
Proces obousměrné komunikace a akceptování připomínek k vytvoření optimálního znění nadnárodní právní normy přitom Spolková republika Německo efektivně využívá už desítky let. V roce 1974 například spolkový ústavní soud odmítl plně akceptovat tehdejší verzi Listiny základních práv a svobod s tím, že „koliduje se základními právy zakotvenými v německé ústavě“. Evropské společenství ji proto přepracovalo i podle německého vzoru a o dvanáct let později formuloval německý ústavní soud přesně opačný postoj, totiž že nebude zasahovat do aplikace této normy na území Německa tak dlouho, dokud bude garantovat dostatečnou ochranu práv a svobod občanů Německa.
I v současnosti spolkový ústavní soud bedlivě kontroluje přijímané evropské zákony a smlouvy – vychází přitom z faktu, že německý lid je demokratický suverén, který neodsouhlasil postoupení těchto výsostných německých práv, v krajním případě (kvalifikovaného porušení německého právního řádu) se může německý spolkový soud postavit i přímo verdiktu ESD. „To hrozilo u nejnovějšího rozsudku, týkajícího se Evropské centrální banky. Ta by podle původního znění nového zákona mohla za určitých okolností nepřípustně financovat rozpočty jednotlivých členských států Unie. Po německých výhradách ale byla pro daný program stanovena taková omezení, která toto financování znemožňují. Dá se tedy říci, že oba soudy postupně sblížily své původně velmi rozdílné postoje a mají snahu svůj vztah budovat jako vztah spolupráce“.
Václav Havel: Nebezpečím pro Evropu je Evropa sama
Závěr své téměř hodinové přednášky pro představitele vrcholných institucí české justice věnovala Limpergová hrozbám, kterým instituce právního státu v současnosti čelí.
Stejně jako další představitelé nejvyšších evropských soudních dvorů sleduje se znepokojením především situaci v Polsku, kde se vláda už téměř dva roky pokouší dostat justici pod svou kontrolou. „Nikdy bych si nedokázala představit, že k tak komplexnímu a bezskrupulóznímu útoku na základní pilíř státní moci vůbec může v kterékoliv členské zemi EU dojít. Polská vláda přitom nemůže argumentovat tím, že je demokraticky legitimovaná většinovou vůlí – demokracie je panováním jen na určitou dobu, a proto nepovoluje většině všechno, naopak tato většina musí dodržovat některé klíčové zákony a principy. Situace v polské justici není jen problémem Polska, ale celé Unie. Pokud chce EU existovat, musí bránit právní stát. K tomu ovšem potřebuje podporu všech občanů, kteří chápou nutnost nezávislosti třetího pilíře státní moc, na druhou stranu musí být justice této podpory hodna a posilovat ji například zkracováním řízení, jednoznačností a srozumitelností svých rozhodnutí či minimem korupčních a dalších skandálů.“
Přesto předsedkyně německého Spolkového soudního dvora uzavřela své brněnské vystoupení poměrně optimisticky: „Společná Evropa je jedinečným historickým jevem a zatím všechny krize zvládla. Jestli je bude zvládat i nadále záleží především na nás. Jeden z velkých Evropanů, váš bývalý prezident Václav Havel řekl: Největším nebezpečím pro Evropu je Evropa sama. Buďme tedy odvážní a vzmužme se čelit tomuto nebezpečí, protože nikdy nebyla Evropa tak důležitá a silná a spojená, jako v této době tolika významných změn.“
Kdo je Bettina Limpergová:
Předsedkyně německého Spolkového soudního dvora Bettina Limpergová zahájila svoji profesní kariéru v roce 1989 jako státní zástupkyně ve Stuttgartu, posléze byla jmenována soudkyní Městského soudu ve Stuttgartu, kde působila v civilním senátu. V letech 1991 až 1994 již působila u Zemského soudu, odkud odešla do Karlsruhe k Ústavnímu soudu jako vědecko-výzkumný pracovník. V rámci navazující soudcovské kariéry se věnovala zejména trestnímu právu a v letech 2004 a 2009 vykonávala funkci předsedkyně Okresního soudu ve Waiblingenu, odkud odešla na funkci místopředsedkyně zemského soudu do Štrasburku. V letech 2011 až 2014 působila na Ministerstvu spravedlnosti Bádenska-Württemberska, kde získala cenné zkušenosti ve správě soudnictví. Bettina Limpergová se v červenci 2014 stala předsedkyní Spolkového soudního dvora.
Ivan Holas
