„Už to tady vypadá jako v parlamentu“, prohodil k všeobecnému pobavení přítomných soudců na sněmu Soudcovské unie jeden z jejích členů, který právě přednášel návrhy usnesení a čelil pozměňovacím návrhům z pléna. Nutno dodat, že poznámkou pravděpodobně nemyslel jen samotný fakt, že se v nich začínali sněmující ztrácet, ale že tomu tak bylo poránu, kdy mnozí byli ještě unaveni z předchozího večera, kdy probíhala společenská akce. Inu, i soudci jsou jenom lidé. Stejně jako politici, chtělo by se dodat.
Politika, a vztah soudců k ní obecně a Soudcovské unie konkrétně, bylo ale i téma, které zaznívalo na sněmu ve vážnějším duchu. Dlužno dodat, že mnohem častěji při neformálních debatách, než v sále. Při volbě nového šéfa unie nakonec rozhodovalo, kdo je v unii déle, s kým mají její členové zkušenosti a ví, co od něj mohou očekávat, než to, zda bude více, anebo naopak méně s politiky „tančit“. Zatímco vyzyvatel staronové prezidentky Daniely Zemanové, místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala, je členem unie krátce, Zemanová naopak od roku 2001, kdy působila i v jejích orgánech a navíc se jaksi ctí i nepsané pravidlo, že prezident by měl „odsloužit“ dva mandáty. Tedy jev, který je vlastní i politickým stranám, kde platí, že ten, kdo si to lidově řečeno „vyseděl“, má přednost před ambiciózním nováčkem.
Chtě nechtě ale ona politika, která se pro soudce někdy zdá štítivá a od níž je přece třeba dodržovat odstup, zasáhla i průběh sněmu. Myšlen je tím právě onen soudci tolik zatracovaný způsob jejího provozu, tedy zákulisní dohody a někdy ne zcela ideální, chcete-li neférové praktiky. Někteří účastníci například zmiňovali podle nich nebývale vyhrocené momenty při jednání republikové rady večer před zahájením sněmu, kdy nebylo umožněno některým členům na sněmu prezentovat důvody, proč podporují kandidaturu Romana Fialy. Se zdůvodněním, že by se pak jednání mohlo zvrhnout do údajně nedůstojného průběhu, kdy by jednotliví delegáti či pozvaní hosté mohli ve svých vystoupeních sdělovat, koho a proč preferují při volbě, rozhodla většina republikové rady, že takovou debatu neumožní. Onu „zaraženou“ debatu se tím ale odstínit stejně nepodařilo. Emoce vzbudil projev předsedy Nejvyššího správního soudu Josefa Baxy, který – ač nejmenoval – poměrně ostře varoval před zvolením Romana Fialy.
Vyvolal tím tak neméně ostrou reakci bývalého a dnes čestného prezidenta unie a soudce Ústavního soudu Tomáše Lichovníka. Ten se, spolu s dalším čestným prezidentem a taktéž soudcem Ústavního soudu Jaromírem Jirsou, už před sněmem vyjádřil právě pro volbu Romana Fialy. Oficiálně se zjednodušeně spor vedl o to, zda v čele unie má být soudní funkcionář, kterým Fiala coby místopředseda Nejvyššího soudu je, neboť funkcionáři jsou podle kritiků takové (jak se říká v té soudci oštítěné politice) „kumulace funkcí“ ve střetu zájmů, jsou prodlouženou rukou moci výkonné. Druhá strana vcelku logicky argumentovala, že přece všichni dosavadní prezidenti unie byli zároveň soudními funkcionáři a, narozdíl od místopředsedy Nejvyššího soudu, kterého jmenuje prezident republiky, byly jejich funkce v přímé jmenovací pravomoci ministra spravedlnosti.
A i tady, stejně jako v politice, sehrávalo svoji roli i to, co je „za kulisami“ tohoto oficiálního sporu. V případě odporu vůči Romanu Fialovi je to prostě nedůvěra mnohých, zda svojí kandidaturou neskrývá svoje kariérní cíle, zda mu funkce prezidenta unie nebude sloužit jako trampolína například k nominaci na ústavního soudce. V případě druhého tábora zase zaznívala kritika Daniely Zemanové coby prodloužené ruky Josefa Baxy, který v jejich očích v rámci neformální „justiční trojky“ zasahoval v minulosti například do výběru ústavních soudců. Navíc těžce nesli i to, že Baxa vůbec o tématu střetu zájmů mluvil a zmiňovali, že coby náměstek ministra spravedlnosti byl zároveň soudcem, toho času na ministerské stáži, což posléze jako praxi zarazil Ústavní soud. I v justici se prostě politika dělala, dělá a dělat bude. Předsedové krajských soudů, jak sám na sněmu poznamenal jiný bývalý prezident unie a předseda Městského soudu v Praze Libor Vávra, o tom ví své.
Celý tento spor by ale neměl a nemá průběh sněmu Soudcovské unie nijak špinit, ba naopak. Je přece normální a zcela běžné, že v demokratických poměrech, navíc v prostředí plné ambiciózních lidí, dochází k takovým střetům a poměřování. Nejen, že to čistí vzduch, ale hlavně jen mrtvolné, sterilní prostředí nabízí jednoho kandidáta k odmávání.
Fakt, že na funkci prezidenta kandidoval místopředseda nejvyšší soudní instance, vrcholu soudní soustavy, vysílá na veřejnost o unii jen dobrý signál: jsme sdružením, o jehož vedení je zájem a kde jsme schopni i veřejně nabídnout debatu o otázkách, o nichž – jakkoliv jsou pro nás třeba nepříjemné – se umíme kultivovaně pohádat
Ono je vůbec problémem, že soudci se politiky štítí, že si od ní chtějí udržovat, podle mne až nezdravý odstup. Píšu teď o tom, co několikrát zmínila Daniela Zemanová ve svých kandidátských rozhovorech pro média, kdy je politika degradována na úroveň tržnice, v níž platí „něco za něco“. Tedy že politici vždy něco chtějí, nedělají dohody, kde by něco nedostali, což jim přece soudci nemohou nabídnout.
Oni ale soudci mají co nabídnout, totiž fungující justici s vysvětlením, že pokud fungovat nebude, budou se na ně jejich voliči zlobit. Levicovému politikovi je potřeba do úmoru vysvětlovat, že pomalá justice to jsou třeba pomalé rozvody, komplikované spory o děti, tahanice o majetek, prostě i „obyčejný“ člověk zapláče. Tomu pravicovému zase musí být jasné, že byznys prostě v prostředí pomalé a neefektivní justice nefunguje, ekonomika trpí, což by ostatně mělo zajímat i toho levicového, jakkoliv se to dnes, v době konjunktury, tak nezdá. Stejně tak je nezdravé, když, a teď mi Daniela Zemanová promine, ale opět musím zmínit její rozhovory, si myslíme, že programy politických stran jsou zbytečné, protože přece po volbách se ty programy nenaplňují.
Obávám se totiž, při čtení programů všech relevantních politických stran, které mají v těchto volbách šanci dostat se do Poslanecké sněmovny, že se v oblasti justice až na čestné výjimky všechny překvapivě shodují: nezávislé justici obecně a soudcům konkrétně je potřeba zatnout tipec.
O to více je taková úvaha nelogická, varujeme-li před vývojem v Polsku, kde se taktéž justiční špičky odmítaly před volbami vyjadřovat k politice, aby pak s hrůzou zjistily, že Právo a spravedlnost dělá kroky, které jen měla ve svém předvolebním programu
Politika, jak hezky napsal Max Weber, je o trpělivém navrtávání tvrdých fošen. A i od toho navrtávání tvrdých fošen tu Soudcovská unie přece je.
Petr Dimun
