Volba nového prezidenta či staronové prezidentky Soudcovské unie rozproudila uvnitř justice intenzivní debatu o tom, jakým směrem by se profesní organizace soudců měla dále ubírat. Zamyslel se nad tím ve svém komentáři i zakladatel Stálé konference českého práva Karel Havlíček.
Emancipace soudnictví
Když jednou – v daleké budoucnosti – nahlédnou dělníci při rekonstrukci do útrob kupole nějakého mrakodrapu z dnešních dob, najdou v pamětní schránce složené noviny. To bude slávy! Jsme posledními generacemi, po nichž zůstane jako památka denní tisk. Už sám tento fakt přitáhne pozornost příštích virtuálních zpravodajů. A což teprve obsah! Vždyť oni se všichni jen soudili, budou si konsternovaně říkat naši vzdálení potomci.
To, co je pro většinu profesí a oborů dobrou zprávou (máme práci!), je pro soudce nedobrým syndromem doby. Nebýt soudů, soudců a rozsudků, neměly by dnešní noviny na mnoha stránkách co psát. Propagoval-li ústavní soudce JUDr. Tomáš Lichovník v časech, kdy stál v čele Soudcovské unie (dnes jeden z jejích čestných prezidentů), heslo: „Normální je se nesoudit!“, nemínil (a jistě ho to trápilo) pojmem „normální“ běžný standard, nýbrž rozum. Běžné u nás je soudit se, jakkoliv rozumné to ve značné části případů rozhodně není. Nejinak je tomu v celém euroatlantickém prostoru. Role soudní moci narostla v našem civilizačním okruhu v posledních sedmi osmi dekádách měrou nevídanou.
Budeme-li se ptát po příčinách, hledejme je v podstatě právního státu. Vláda práva má z fundamentálního hlediska jako jeden z nejdůležitějších úkolů ochránit demokracii před tyranií – nejen před autoritativním či totalitním režimem, v němž mocenskou taktovku třímá diktátor nebo omezená oligarchická skupina osob, nýbrž i před tyranií většiny. Z tohoto pohledu je vláda práva jako vertikální faktor dějin dokonce regulátorem horizontální, tedy s konkrétní společností v čase a prostoru spojené demokracie. V plnění tohoto úkolu mají soudy naprosto nezastupitelnou úlohu.
Mohlo by vás zajímat
Nedávno jsem u kulatého stolu Stálé konference českého práva připomínal, že v systému dělby moci přineslo v posledním staletí mimořádné posuny nové nastavení brzd a rovnováh spojené se vznikem ústavního a správního soudnictví. Soudní pilíř státní moci tak získal jedinečnou a v některých ohledech až překvapivě širokou možnost korigovat svými zásahy formování a rozhodování moci výkonné a dokonce i zákonodárné.
Pro moc soudní – kdyby jí byl takový přístup vlastní – mohlo by to vše být jakousi satisfakcí – paralýza dělby moci nepopiratelně postupuje a zasahuje pilíř zákonodárný i sloup exekutivní. Soudy získávají stále širší „věcné teritorium“. To už není jen převrat v pojetí státu (nové vidění základních atributů demokratického právního státu staví soudcovskou ochranu občana dávno na nejvyšší příčky). To už nejsou jen vpravdě revoluční zvraty vzniklé reálným usazením a zpřístupněním ústavního – a snad ještě více správního – soudnictví. To už je také mimochodem bezprostřední dotek pole normotvorného.
Už de Tocqueville před téměř dvěma staletími shrnuje, že soudní moc ve Spojených státech amerických je sice podobná soudní moci v jiných vyspělých zemích, soudce se pohybuje v podstatě ve stejném rámci a používá týchž prostředků jako jeho kolegové ve Francii či jinde. Základní příčinu odlišnosti spatřuje v tom, že „Američané přiznali soudcům právo zakládat rozsudky spíše na ústavě než na zákonech. Jinými slovy – dovolili jim nedbat zákonů, které považují za neústavní.“ Co v dobách Tocquevillovy analýzy americké demokracie platilo jen za oceánem, je v řadě ohledů dnes i zdejší materiální realitou.
Má to ovšem svá „jenže“. A „jenže“ vylézají jako hadi z děr zejména ve chvílích, kdy hrozí či nastávají dramatické události v politickém životě společnosti. Podíváme-li se do volebních programů politických stran a hnutí před blížícími se všeobecnými volbami, mnoho zmínek věnujících pozornost justici (natož pak věcných úvah, které by sledovaly nějaké pozitivní cíle spočívající ve zlepšování podmínek jejího fungování) zde nenajdeme. Ať bude průběh voleb jakýkoliv a výsledky takové či makové, bude nepochybně opět mimo jiné vytažena na světlo světa nějaká řeč o hrozící soudcokracii.
Řekněme si zřetelně: žádná soudcokracie nehrozí. Soudní moc je svou povahou, jak rozpoznal de Tocqueville, nečinná, neboť soudce rozhoduje toliko o otázce, která je mu k rozhodnutí předložena. Politická moc (a netuším, proč s tímto termínem má tolik lidí tak štítivé potíže), kterou soudci disponují, se opírá právě o tu skutečnost, že soud jako garant vlády práva může, ba musí nedbat (slovy Tocquevillovými) zákona, je-li v rozporu s ústavními principy.
Problém spočívá naopak v tom, že soudní moc je v našich podmínkách v naprostém rozporu s montesquieovským duchem dělby moci podřízena v některých ohledech fakticky moci výkonné a zákonodárné. Tato podřízenost vyplývá z téměř totální závislosti justice na personálních a finančních pravomocích resortního (sic!) ministerstva, vlády a parlamentu. Nemusíme pochybovat o tom, že soudci jsou nezávislí v rozhodování. Musíme ale nutně vidět, že to, co bylo na půdě dobrovolné soudcovské profesní organizace mnohokrát označeno jako administrativní emancipace, je stále v nedohlednu.
Odtud pramení v souvislosti s blížícím se sněmem Soudcovské unie podle mého názoru zřetelná potřeba naplno a s velkou odvahou se znovu začít zabývat mnohokrát skloňovanou otázkou nového modelu správy soudnictví.
Lesk a bída institucí
Má pravdu v jednom z příspěvků na portálu České justice další z čestných prezidentů Soudcovské unie JUDr. Jan Vyklický, že „tzv. samosprávný model řízení soudů prosazovala Unie od počátku devadesátých let minulého století. Důvodem nebylo zvýšit moc soudců, nýbrž jim poskytnout možnost lépe plnit soudcovské povinnosti, totiž pokud možno bez účelových deformací ze strany politických složek státní moci. Unie vycházela nejen z teoretických úvah o demokratickém soudnictví jako pilíře právního státu, ale také ze zkušeností vyspělejších demokracií Evropy a USA.“
Nepochybně má pravdu také v tom, že „Unie formulovala nejen ambiciózní verze tohoto modelu, ale autenticky (jako jeho tehdy jediná důsledná protagonistka) zvažovala také jeho zdrženlivější varianty, reagující na postupně získávané informace především ze zemí s podobnou politickou a společenskou zkušeností.“ Musím konstatovat, že jako dlouholetý šéfredaktor jediného soudcovského profesního časopisu a čestný člen Soudcovské unie jsem žádného jiného institucionálního „důsledného protagonistu“ takového modelu kromě Soudcovské unie u nás nepoznal. Předpokládám ovšem, že dr. Vyklický neměl ve svém vyjádření na mysli právě nic jiného než instituce, protože jednotlivců, kteří v tomto směru vynakládali velké úsilí, bych naopak mohl jmenovat celou řadu.
Základní problém tkví odedávna v přístupu moci výkonné a v jejím nadměrném potenciálu vůči moci soudní. Přístup dosavadních ministrů spravedlnosti za uplynulých pětadvacet let lze shrnout do dvou základních reakcí: první, drtivou, tvoří jasné odmítnutí jiné než ministerské „resortní“ podoby správy justice; druhou, mnohem menší, nejasné a nepřesvědčivé formulace typu „můžeme se nad tím v nějaké podobě zamyslet“. V přístupu ministrů se krystalicky koncentruje převažující názor politické (v tomto případě míním stranicky politickou) sféry vládní. Dokonce ani příznivě vyznívajících slibů ze strany vládních činitelů za zmíněnou dobu nebylo mnoho – a že slíbit lze zejména v politice prakticky všechno.
Zajímavé je, že jsme mnohem – nebo alespoň o poznání – pozitivnější reakce v minulých letech slýchávali z obou parlamentních komor. Mnozí si jistě vzpomenou na celkem povzbudivá slova předsedy Senátu Milana Štěcha nebo předsedy ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny Jeronýma Tejce, která zazněla na předchozích sněmech Soudcovské unie. Nebylo to ovšem nic platné.
Pomineme-li velké úsilí a práci, kterou na formulacích možností změnit model správy soudnictví odevzdala Soudcovská unie a v závěsu za ní některé další více či méně formalizované instituce (Kolegium předsedů krajských soudů, tzv. Justiční šestka atd.), stojí v tomto snažení česká justice stále na počátku – obohacena možná o určité poznatky, jak a kudy to nejde, o lepší či horší zkušenosti ze zahraničí, nicméně prakticky s prázdnýma rukama. Nic se nezměnilo ani po zřetelném – již šest let starém – vyjádření Ústavního soudu: „Současný stav, kdy ústředním orgánem státní správy soudů je Ministerstvo spravedlnosti a soudní moc sama nemá vlastní reprezentativní orgán na jeho úrovni (kterýžto orgán by mohl být orgánem povolaným převzít úlohu ministerstva ve věcech personálních včetně dohledu nad odbornou úrovní soudcovského sboru, případně i v dalších oblastech řízení a výkonu správy soudnictví), podle názoru Ústavního soudu dostatečně nevylučuje případné možnosti nepřímého ovlivňování soudní moci mocí výkonnou (např. prostřednictvím přidělování rozpočtových prostředků a kontrolou jejich využívání).“
Pokusy projít k novému modelu správy soudnictví jasně označenou institucionální cestou se tedy dlouhodobě nedaří. Za větší problém ovšem považuji, že se nepovedlo ani vyvolat plnohodnotný celospolečenský diskurs, který by měl patřičnou mediální rezonanci. Jako by toto téma bylo pro novináře – a tedy i pro sociální sítě a pro nejširší veřejnost – nedostatečně atraktivní.
Někdo může namítnout, že jde přece o vnitřní záležitost justice, takže se není co divit, že společnost (ba dokonce ani sám právnický stav) tento problém mnohdy ani nevnímá. Kritický pohled by ovšem nikdy neměl zastřít onu pravdu lukášovského evangelia o třísce a břevně v oku, která je ve skutečnosti jen výzvou k tomu, aby kořeny nedostatků každý zkusil nejprve hledat sám u sebe. Dnes stačí facebookové (či jaké) prohlášení, že zemřel pes, a veřejnost má na celé týdny o čem diskutovat. Je snad problém efektivní a moderní správy justice věcí méně významnou? Nebo jsme jen příliš spoléhali na „řádné“ institucionální postupy a nenabídli dosud na veřejném tržišti myšlenek tuto záležitost dost dobře? Možná jsme nedostatečně četli Machiavelliho Rozpravy, které by měl znát každý právník: „Pouhá změna zákonů ještě vůbec nic neznamená, zůstanou-li instituce tak, jak byly. Ty je totiž dokážou rozleptat a zničit. Jen radikální přestavba institucí může zajistit fungování nových zákonů.“ V tom je – zejména v době mediální a postmediální – lesk i bída institucí.
Pilíře justice
Soudnictví stojí na pilířích, které je stavějí v rámci státního mechanismu do výjimečné role. Právní stát si bez funkčního efektivního soudnictví nelze představit. Za zásadní pilíře považuji kvalitní hmotné právo, pružný moderní proces, logickou a systémovou organizační podobu soudní soustavy, inspirativní a aktivní „soudcovskou společnost“ a za nejsilnější pilíř to, o čem hovořím v předcházejících pasážích – plnou emancipaci založenou nejen na suverenitě nezávislého rozhodování, ale i na nezávislosti administrativní.
Kvalita hmotného práva je otázkou nesmírně komplikovanou, neboť tuzemský právní řád je v mnoha ohledech stále ještě v dlouhém stadiu přestavby, ztíženém navíc stále sílícím vlivem evropského práva. Na téma právního chaosu a hypertrofie bylo napsáno již mnohé a jistě se k němu budeme znovu a znovu vracet.
Neutěšeným stavem procesního práva trpí česká justice jako bolením zubů. Hmotněprávním kodexům jsou dlouhá léta upírány jejich přirozené procesní pendanty. Hlas soudců připomíná volání žíznivého na poušti, ale kromě nekonečných novelizací se nic neděje. Přitom v podstatě všichni víme, že každá procesní změna je změnou k horšímu.
Soudní soustava ulpívá na podobě, která vznikla při rozpadu federace. Potom samozřejmě není divu, že plonková dvojhlavá karta možnosti / nemožnosti zrušení toho či onoho článku soudní soustavy vypadne z nějakého rukávu kdykoliv, když je potřeba odvést pozornost od jiných otázek.
„Soudcovskou společností“ označuji celkové prostředí, v němž stav působí. Zdraví tohoto prostředí závisí v mnohém na tom, jak aktivně zde účinkují více či méně formalizované útvary.
Samozřejmě mezi nimi daleko vyniká Soudcovská unie – a z tohoto hlediska je celkem lhostejné, zda někdo někde prohlašuje, že nereprezentuje celé soudnictví. Reprezentuje. Vždyť jde o dobrovolnou profesní organizaci, do které má přístup každý soudce. Není ovšem povinností žádného z nich, aby se „unionistou“ stal, ale dokud zde není jiná instituce, která by soudní soustavu z hlediska politického (a znovu zdůrazňuji, že to slovo samo o sobě není vulgárním pojmem, nýbrž výrazem přirozené existence oprávněných zájmů a potřeby jejich prosazování) završovala, hraje Soudcovská unie fakticky tuto roli – někdy aktivněji, jindy méně aktivně, někdy úspěšněji, jindy méně úspěšně, ale hraje.
Dlouhodobě jsem se domníval, že by Soudcovské unii prospělo, kdyby své aktivity výrazněji rozprostřela do členské základny, a z tohoto hlediska jsem uvítal vznik odborných kolegií.
Přiznávám, že o jejich výsledcích toho zatím mnoho nevím, leč předpokládám, že to bude spíše vinou mé nedostatečné informovanosti. Stejně tak bych počítal, že další zvýšení významu regionálních složek organizace by pomohlo aktivizovat širší okruh soudců. Ale to vše uvádím jen jako vnější pozorovatel a komentátor.
Důležitou roli v budování pilíře „soudcovské společnosti“ nepochybně mohou a mají plnit také další formální i neformální skupiny. O Kolegiu předsedů krajských soudů již stručná zmínka byla. O tom, jak nelehké je rozpohybovat tuto sféru do vyšších obrátek, svědčí třeba dávný pokus o vytvoření Grémia předsedů okresních soudů. Některé zvláštní typy neformálních institucí měly možná přechodný charakter (Justiční šestka), což ovšem neznamená, že se nemohou znovu v nějaké podobě vrátit ke své činnosti.
A pak je tu celá řada dalších otázek, na které nelze zapomenout. Před několika dny se v rámci Stálé konference českého práva konal kulatý stůl věnovaný etice právnického stavu – a soudcovská etika v tomto ohledu nepochybně zaujímá stěžejní místo. Je třeba se neustále vracet k problematice výběru, výchovy, jmenování a dalšího odborného a kariérního růstu soudců. Je nutno poskládat rozbitou zákonnou úpravu postavení soudce, nejen nečinně stát nad troskami starého zákona o soudech a soudcích. Je zapotřebí budovat materiálně, technicky a technologicky soudnictví 4.0, neboť ani justice není tohoto úkolu ušetřena, nemá-li zaostat za vývojem. K tomu nutno přidat stále palčivou otázku administrativního aparátu. A tak dále.
Zmiňuji všechny tyto záležitosti (a mnohé další jsem jistě vynechal) vlastně v souvislosti s nadcházejícím volebním sněmem Soudcovské unie, který vyvolává jisté napětí, neboť do hry vstoupil prvek, s nímž se možná relativně dlouhou dobu nepočítalo: konkurence vážných kandidátů na funkci prezidenta organizace. Myslím, že je dobré, když vznikne soutěž myšlenek, programů.
Za klíčové v tomto ohledu považuji, aby se taková soutěž odehrávala mimořádně čestně, zdvořile a na úrovni – vždyť jde o justici. A aby byla soutěží ad rem, nikoliv ad personam. Věřím, že jména Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Romana Fialy zárukou takového řešení jsou. Nejcennější je možná to, že byla soudcovským prostředím vygenerována poté, kdy řada bývalých vedoucích představitelů dobrovolné organizace – a to se podle mého názoru nestává tak často v jiných sférách – získala svou prací v Soudcovské unii vysokou prestiž, která ve spojení s jejich vynikající odbornou úrovní přispěla k tomu, že dnes zastávají významné soudcovské posty. Novinkou je to, že zde ve volbách bude stát na jedné straně zkušená unijní funkcionářka (dříve viceprezidentka, v končícím funkčním období prezidentka), která chce svou pozici obhájit, a na druhé straně zkušený soudní funkcionář (místopředseda Nejvyššího soudu), který nabízí organizaci své služby, což bylo dříve, jak jsem poznal leckdy přezíravý vztah vysokých soudních funkcionářů k Soudcovské unii, téměř nepředstavitelné. Nepochybuji o tom, že motivace z obou stran je ta nejlepší a že jen potvrzuje autoritu spolku, na jehož činnosti je další vývoj české justice závislý možná více, než si při letmém pohledu veřejnost představuje.
Karel Havlíček, zakladatel Stálé konference českého práva
