Na začátku září vyhlásil Ústavní soud České republiky nález, který se týká všech zastupitelů a řada z nich ho zná z vlastní zkušenosti. Týkal se trestního oznámení opozičního zastupitele na představitele vládnoucí koalice. Soud se zastal žalované strany.
O tom, že zastupitelé nebo členové městských či obecních rad se mohou snadno stát terčem vyšetřování a že je velice snadné jej vést poměrně dlouhou dobu, jsme v minulém týdnu hovořili s právníkem Petrem Tomanem. „Od roku 1995 bylo proti zastupitelům vedeno 91 trestních řízení, které se týkaly 353 osob. Alespoň těch, které jsme zmapovali. Ke konci letošního března bylo pravomocně ukončeno 60 trestních řízení vedených proti 123 zastupitelům. Z této množiny bylo 24 zastupitelů uznáno vinnými, řízení proti 13 bylo ukončeno státním zástupcem a 86 zastupitelů bylo zproštěno obžaloby soudem. Pokud nebudeme brát v potaz jasné případy korupce, tak z toho vychází, že 86 % zastupitelů bylo stíháno neoprávněně,“ uvedl v rozhovoru Toman.
Jedním z podobných případů se nedávno zabýval také Ústavní soud. Jednalo se o ústavní stížnost starostky Třince Věry Palkovské na rozhodnutí nižších soudů, které jí nepřiznaly nárok na náklady právního zastoupení v rámci obhajoby proti nařčení (podání trestního oznámení) politického konkurenta (opozičního zastupitele) Jana Ference.
Podle nálezu Ústavního soudu posuzovaný případ svědčí o nejasnostech právní úpravy nápravy újmy, k níž může dojít v souvislosti s prověřováním důvodnosti trestních oznámení, která sice neobsahují křivé obvinění podle trestního zákoníku, ale jejichž obsah je přesto nepravdivý, nebo značně neurčitý a neodůvodněný, tvořený směsicí dojmů a skutkových domněnek (a to i objektivně mylných) oznamující osoby, která přitom na jejich prověření důrazně trvá. „Z hlediska faktické kauzality je v takových případech sice újma na právech vyšetřovaných osob způsobena pouze jednáním státu, ten se však někdy jejímu vzniku může dle názoru Ústavního soudu těžko vyhnout, protože plní to, k čemu se jako moderní stát zavázal,“ uvádí se v nálezu Ústavního soudu ČR.
Je zásadně nepřípustný stav, v němž je jednotlivec nucen strpět újmu na svých ústavních právech v důsledku nějakého protiprávního jednání soukromé osoby (v posuzované věci vedlejšího účastníka jako politického soupeře) a orgánu veřejné moci, aniž by neměl zároveň právo na náhradu takovéto újmy podle míry jejich podílu na vzniklé škodě.
V trestním oznámení z prosince 2012 Ferenc označil Palkovskou jako podezřelou, neboť podle něj objednala externí audit hospodaření městské policie za situace, kdy má město vlastní zaměstnance, kteří mohli provést a také provedli audit interní.
Ve své ústavní stížnosti Palkovská vyjádřila značné znepokojení nad současným trendem v českém politickém prostředí, který spočívá v podávání trestních oznámení na politické konkurenty čistě z důvodu možnosti následné medializace tohoto oznámení a získání vlivu v rámci politické soutěže. V tomto směru stěžovatelka uvádí jako příklad město Bruntál, kde bylo podáno 25 trestních oznámení, přičemž ani jedno nebylo shledáno důvodným, avšak starosta města proto „starostuje v kancelářích policie ČR“.
V bodu 23 zmiňovaného nálezu soudce zpravodaj Jan Filip uvádí: „K podmínce existence dostatečně intenzivní újmy v stěžovatelčině právní sféře Ústavní soud konstatuje, že vydání prostředků na právní pomoc představuje zásadně újmu na majetkových právech. Výjimku by tvořilo vynaložení takových nákladů neúčelným způsobem, kupříkladu zcela zbytečně, v nepřiměřeném množství, přehnaně předčasně, od přehnaného počtu odborníků, kdyby stěžovatelka sama disponovala dostatečným vzděláním, anebo aparátem pracovníků, kteří by jí právní pomoc poskytli bezplatně, či bez vynaložení zvláštních peněžních prostředků.
Kdo podává planá trestní oznámení, měl by se podílet na nákladech právního zastoupení jím osočené osoby
Soudci Ústavního soudu ČR navíc míní, že ten, kdo v rámci politického boje osočí nařkne svého soupeře a jeho tvrzení se nepotvrdí, měl by se přiměřeně podílet na nákladech, které měl se svou obhajobou ostrakizovaný politik. „Uvedené je pak třeba hodnotit v kontextu všech okolností daného případu (postup orgánů činných v trestním řízení, postavení stěžovatelky, závažnost vyslovených nařčení, atd.). Tím se posuzování existence újmy velmi blízce dotýká otázky způsobení vzniku škody. Při jejím objasňování je z hlediska ochrany základních práv a svobod podstatná skutečnost, že v případě závěru obecných soudů o účelnosti vynaložení uvedených prostředků k zajištění stěžovatelčina ústavního práva na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny) je nezbytné způsobenou újmu stěžovatelce nahradit. V právním státě založeném na respektu k základním právům a svobodám (srov. čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 1 Listiny) je zásadně nepřípustný stav, v němž je jednotlivec nucen strpět újmu na svých ústavních právech v důsledku nějakého protiprávního jednání soukromé osoby (v posuzované věci vedlejšího účastníka jako politického soupeře) a orgánu veřejné moci, aniž by neměl zároveň právo na náhradu takovéto újmy podle míry jejich podílu na vzniklé škodě. To dle Ústavního soudu rovněž vyplývá z textu a účelu čl. 36 odst. 3 Listiny. Výjimky z této zásady mohou tvořit případy, kdy do řetězce jednání zasáhne tzv. vyšší moc (vis maior), nebo když vznik újmy je okolností nejasnou z hlediska skutkového a nárok na její náhradu tak pro nemožnost zjistit skutkový stav nelze přiznat,“ uvádí se dále v nálezu ÚS.
Jiří Reichl
