Práce na Nejvyšším soudu je podle soudce trestního kolegia Petra Angyalossyho odborná, až věděcká. Ročně načte desetitisíce stran spisů. On sám přitom umí dobře pracovat i s novinářskými zkratkami. Deset let působil vedle role soudce i jako tiskový mluvčí Vrchního soudu v Olomouci. Jeho profesi i soukromí přiblížilo nejnovější vydání čtvrtletníku Nejvyššího soudu AEQUITAS. Rozhovor nyní přináší i Česká justice.
Otázka na úvod nemá s Vaší profesí nic společného, ale ve Vašem případě se úplně nabízí. Znáte původ svého neobvyklého jména?
Je pravdou, že pro zdejší prostředí mám poněkud neobvyklé příjmení. Dodnes zažívám komické situace, když se někdo snaží mé jméno správně vyslovit. Také první, co se novináři učili, když jsem začal působit jako tiskový mluvčí, bylo správné vyslovování mého příjmení. Po jeho původu nemusím pátrat. Otec pochází z Budapešti a já jsem vyrůstal až do svých 19 let na slovensko-madarském pomezí v podstatě v trilingvním prostředí. Rodina z otcovy strany „po meči“ původně nepochází ani z Budapešti, byť tam dobré půlstoletí bydlela, ale ze Sedmihradska, což vím z vyprávění maďarských prarodičů.
Na Moravu jsem se dostal díky tomu, že máma je původem z Hané a s rodiči jsme se tam přistěhovali.
Jak složitá byla Vaše cesta k soudcovskému taláru?
Jako dítě jsem chtěl být asi jako každý kluk popelářem, řidičem kamionu, autobusu nebo si vzpomínám, že i zmrzlinářem. Když jsem končil gymnázium, měl jsem již určitou představu, že bych se rád stal soudcem, a to i přesto, že jsem neměl v okolí žádný vzor, například nikdo v naší rodině soudcem nebyl. Neměl jsem ale původně to štěstí, aby mi bylo umožněno studovat na právnické fakultě, proto jsem se rozhodl alespoň pro sociálně-právní nadstavbu. Další snahu o studia zhatila základní vojenská služba a po jejím ukončení jsem hledal takového zaměstnavatele, který by mi umožnil současně při zaměstnání studovat práva. Chvíli před sametovou revolucí se mi to konečně podařilo, stal jsem se dálkovým studentem práv a tím jsem se vydal ke svému životnímu cíli, profesi soudce. I když jsem měl se zaměstnavatelem smlouvu, že u něj po ukončení studia setrvám ještě nejméně pět let, věděl jsem, že se z tohoto závazku mohu vyplatit a tak jsem i učinil. Jakmile jsem právnickou fakultu dostudoval, ihned jsem nastoupil jako justiční čekatel a postupně se můj sen stával skutečností. Jako justiční čekatel jsem se zpočátku pohyboval převážně v oblasti práva civilního, proto jsem prioritně uvažoval o něm. Trestní právo bylo pro mě nejprve takovou teoretickou kategorií práva, se kterou jsem neměl žádné bližší kontakty a zkušenosti. Až čekatelská praxe mi je začala přibližovat i z praktického hlediska. Náhoda však pomohla tomu, že jsem se nakonec po justičních zkouškách stal trestním soudcem. Vyvstala totiž potřeba obsadit trestní senát na Okresním soudu v Olomouci a tehdejší předseda soudu (trestní soudce) si z nově jmenovaných soudců na jeho soud vybral právě mě, abych se ujal trestního senátu. Tento předseda soudu byl totiž pro část mé čekatelské praxe i mým školitelem a z nově jmenovaných soudců mě znal nejlépe. Čím více a déle jsem pracoval s trestním právem, tím větším koníčkem se mi stávalo.
První věc, kterou jste rozhodoval, si pamatujete?
Bohužel nepamatuji. Ale pamatuji si prvního obžalovaného, kterému jsem za majetkovou trestnou činnost uložil několikaměsíční nepodmíněný trest odnětí svobody. Večer jsem potom doma přemýšlel nad tím, jestli bylo skutečně nezbytné jej odsoudit k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, odříznout jej na řadu měsíců od rodiny, přátel, vytrhnout jej z jeho přirozeného prostředí. Měl jsem i takové myšlenky, že se tak stalo v podstatě kvůli mně, neboť já jsem rozhodl o tak přísném trestu. Jenže vzápětí jsem si také uvědomil, že jiný trest by se u něj již minul účinkem, neboť se jednalo o recidivistu, na kterého ani předchozí nepodmíněné tresty neměly dostatečný výchovný účinek. Takže trest, který jsem mu vyměřil, byl spravedlivý a zákonný.
Co se Vám na povolání soudce líbí nejvíce?
Nejkrásnější je nezávislost. Soudce se řídí zákonem a svým nejlepším vědomím a svědomím. Aplikuje právo do praxe a každodenního života, nalézá spravedlnost. Je to velice různorodá činnost, neboť každý případ je v něčem originální. Práci soudce bych ani nenazval povoláním, ale spíše posláním. Samozřejmě vyžaduje vysoký morální kredit a nelze opomenout, že soudcem není člověk jen v soudní budově, ale de facto 24 hodin denně.
Považujete jmenování k Nejvyššímu soudu za vrchol Vaší profesní kariéry?
Vrchol kariéry je relativní pojem. Pro každého znamená něco jiného. Znám kolegy, kteří jsou celý život soudci okresního soudu nebo krajského soudu a považují to za vrchol své kariéry. Důležité je, aby práce na určitém stupni soudu vyhovovala, bavila a soudce byl se svou prací spokojen. Naplňovala jej po profesní stránce. Na každém stupni soudu, kterým jsem prošel, jsem byl velice spokojen a ani neuvažoval o odchodu. Tedy do doby, než jsem měl praktickou možnost si vyzkoušet práci na soudu o stupeň výše. Tato zkušenost se mi opět potvrdila, když jsem byl na stáži na Nejvyšším soudu. Zjistil jsem, že existuje ještě zajímavější práce, než jakou jsem vykonával do té doby na Vrchním soudu v Olomouci. Z tohoto důvodu jsem s radostí přivítal možnost trvale pracovat na Nejvyšším soudu. Práce tady mě plně profesně naplňuje. Je rozdílná především v tom, že se zabývá, až na výjimky, především právními otázkami. Rozhodování je mnohem více o právu, tuzemské i evropské judikatuře. Je to práce velice odborná, dalo by se říci, až vědecká.
Jak hodnotíte rozsah agendy Vám a vašemu senátu svěřené, resp. přidělené?Rozsah agendy, kterou musím denně zpracovat, nevnímám v množstevní kategorii. Vždy jsem se řídil tím, že každý účastník řízení má právo na co nejrychlejší vyřešení jeho problému, a to zákonným a spravedlivým způsobem. Takže každý spis se snažím v co nejkratší době zpracovat a vyřídit. Samozřejmě soudcovská práce je týmová práce, na které se podílí i další soudci, asistenti, ale i administrativní zaměstnanci soudu. Nutná je koordinace jednotlivých úkolů. Jeden můj kolega si vedl statistickou evidenci, jaké množství spisového materiálu ročně jako soudci nastudujeme (nikoli jen přečteme). Vyšlo mu, že to představuje cca 90 000 listů textu. Nastudování spisů je přitom pouze částí naší práce. Je třeba především spravedlivě rozhodnout a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit. Nakolik si vzpomínám, nejrozsáhlejší rozsudek, který jsem psal, měl cca 350 stran, což bylo ještě o nějakých 100 stran více, než má disertační práce. Můj rozsahově největší spis měl asi 35 000 listů a přibližně ještě jednou tolik listů příloh. Takže rozsah agendy, kterou je třeba denně zpracovat, se při těchto číslech stává vcelku relativním pojmem, který může každý člověk vnímat úplně jinak.
Jak relaxujete, abyste si od toho všeho odpočinul?
Neznám člověka, který by neměl nějakého koníčka, díky kterému si tzv. dobíjí baterky. Mým největším koníčkem je právě má práce, poslání soudce. V životě jsem měl to štěstí, že se mi podařilo splnit si svůj profesní sen, takže vlastně bych ani nepotřeboval jiného koníčka. Jenže práce duševní potřebuje určitou kompenzaci i pro fyzické tělo. Již staří Římané říkali „mens sana in corpore sano“ a tedy svou mysl udržuji zdravou i tím, že v posilovně udržuji také svou fyzickou kondici. Rád cestuji a poznávám nové kraje a lidi, což mi umožňuje můj další koníček, a to motorka, ke které je určitá fyzická síla i potřebná. Při cestování přitom není důležitý jen cíl cesty, ale cílem je již samotná cesta. Pokud jedu autem, užívám si cestu zrakem a sluchem, ale když cestuji na motorce, přidává se k tomu i další smyslový orgán, a to čich. V případě, že se unaví má mysl, velice rychle ji zregeneruji i menším motovýletem. Zdůrazňuji přitom, že vysoká rychlostje mi cizí, jelikož kochat se jízdou a vnímat všechny vůně krajiny, kterou projíždím, lze jen při rozumné, poklidné a bezpečné jízdě.
Rodinný vzor v podobě soudce jste neměl. Měl jste a máte profesní vzor?
To má snad každý soudce. Vždy jsem si velice vážil JUDr. Otakara Motejla. Několikrát jsme se pracovně setkali a vždy to byla pro mě významná událost. Obdivoval jsem na něm jeho rozvážnost, vysokou odbornost, přehled a na druhé straně dokázal být i lidový a bezprostřední.
V úvodu jste zmínil své působení v rolí tiskového mluvčího u Vrchního soudu v Olomoucí. Soudci, advokáti, odborná veřejnost, ti všichni sí stěžují na nízké právní povědomí většiny novinářů. Jak to vnímáte Vy?
Právní povědomí novinářů v České republice není nikterak vysoké. Jako tiskový mluvčí jsem měl se zástupci médií nastavenou spolupráci tak, že mi mohli kdykoli zavolat, pokud něčemu nerozuměli. To abych jim ještě předtím, než zprávu vydali, vysvětlil vše, co jim nebylo jasné. Dalo by se říct, že mými vysvětleními konkrétních otázek jsem zvyšoval současně i jejich právní povědomí. Díky tomuto způsobu spolupráce s médii si nepamatuji, že by někdy cokoli interpretovala jinak, než jak jsem jim vysvětlil. Navíc, každé mé vyjádření jsem novinářům „překládal“ v maximální míře do laického jazyka, kterému rozuměli, aby má slova správně pochopili a tím pádem mohli postoupit rovněž v pochopitelné formě svým posluchačům, divákům, čtenářům.
Nevadily Vám tedy novinářské zkratky, které občas mohou danou věc zkreslovat
Žijeme v uspěchané době, kdy se každý snaží za jeden lidský život stihnout toho tolik, co by vydalo za životy tři. Také proto užíváme všichni různé zkratky. Novináře k užívání zkratek a zjednodušenému výkladu případů tlačí čas vymezený na jejich zprávu. Nemám proti tomu výhrady, pokud je užitá zkratka obecně známá, aby nebylo pochyb o tom, co znamená. V případě zjednodušeného výkladu složitějšího případu je ovšem nezbytné, aby vystihl skutečnou podstatu věci a nedošlo k nesprávnému pochopení. Na druhou stranu dlouhá a složitá zpráva, kdy v závěru již není zcela zřejmé, co bylo na počátku, ztrácí svou informativní roli. Proto je mnohem výhodnější vystihnout podstatu a výklad případu co nejvíce zjednodušit.
Vy jste tu podstatu a míru zjednodušení pomáhal po deset let novinářům hledat…
Myslím si, že role tiskového mluvčího je významná v tom, že je zásadním informačním zdrojem pro média, aby se pro ně srozumitelným způsobem dozvěděla to, co potřebují a navíc ve vhodné formě, která neumožní nesprávné pochopení informace. Tím pádem je konkrétní soudce již v podstatě ochráněn od nečekaných a překvapivých otázek médií, které jej mohou zaskočit a při absenci dobré znalosti specifik novinářské práce by mohlo případné vyjádření soudce vyznít poněkud nepřesně, negativně a chaoticky.
Měli by podle Vás soudci komunikovat s novináři jen prostřednictvím mluvčího anebo je žádoucí, aby i oni předstupovali před média co nejčastěji?
Nevidím důvod, proč by se nemohl vyjádřit ke svému případu přímo soudce. Ovšem po předchozí konzultaci s tiskovým mluvčím a důkladně se na vyjádření připravit. Je třeba mít na paměti, že vyjádření k případu je určeno především laické veřejnosti, která se v odborné právnické terminologii neorientuje a hrozí, že přehršel odborných výrazů nepochopí včetně celého vyjádření. To by pak dalo prostor dezinterpretacím, dohadům a takové vyjádření vyzní negativně především pro samotného soudce nebo soud. Ne každý se touží stát díky televizní obrazovce či fotografiím v novinách veřejně známou osobou.
Jak jste to vnímal Vy?
I mně se stávalo, že mě na ulici oslovovali neznámí lidé a sdělovali mi své pocity či názory na případy, které jsem komentoval nebo soudil. Za celou dobu jsem ale nijak nevnímal a ani nepostřehl, že by mi obecná známost mé osoby přinášela jako soudci výhody či naopak nevýhody. Řada soudců se v průběhu své profesní dráhy dostane díky projednávaným mediálním případům do povědomí obyvatel. Skutečnost, že jako tiskový mluvčí jsem vystupoval v médiích poměrně často, jsem bral jako součást své práce. Mimochodem, vztahuje se k tomu i jedna komická historka, kdy mi v průběhu jednání obžalovaný řekl, že je moc rád, když jej soudím právě já, protože díky tomu má mezi spoluvězni větší respekt, neboť „jeho“ soudce vystupuje často v televizi.
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D., soudce trestního kolegia Nejvyššího soudu
Vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Soudcem je od roku 1996. Od roku 1996 působil jako předseda senátu u Okresního soudu v Olomouci, od roku 1999 je předsedou senátu Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc. Na Vrchním soudu v Olomouci působil od roku 2004, nejprve jako soudce a později jako předseda senátu; současně byl deset let tiskovým mluvčím. Od 1. 4. 2017 působí na Nejvyšším soudu.
Rozhovor vedl Petr Tomíček, tiskový mluvčí Nejvyššího soudu, pro čtvrtletník AEQUITAS
