Volební právo dětí není výraz zájmu dětí, nýbrž je imputováno zvenčí stejně jako kvóty. Právo není prostředkem integrace menšin, ale jejím důsledkem. Bezdlužnost jako podmínka pro výkon volebního práva patří do předminulého století. Referenda končí fiaskem pro neúčast voličů. Programy stran jsou takřka stejné a lidé v blahobytu žádají jediné: mít se ještě líp.

Dne 7. 9. 2017 se na půdě Právnické fakulty UK v rámci Pražského právnického podzimu konal kulatý stůl k volebnímu právu. Mezi účastníky, kterými byli například předseda NSS Josef Baxa, doc. Pavel Mates či prof. Jan Kysela, se diskutovalo o problematice rozpínání soudní moci, omezení volebního práva, o institutu referenda či chování voličů a jejich vztahu k politice.

Po přivítání ze strany JUDr. Karla Havlíčka, zakladatele Stálé konference českého práva, zahájil první blok konference prof. Jan Kysela z pražské Právnické fakulty. Po historickém exkurzu se účastníci věnovali zejm. otázkám omezení volebního práva (pasivního i aktivního).

Prof. Kysela vzpomenul lidovecký návrh na snížení věkové hranice pro možnost volit. Jako příklad takové změny bylo uvedeno sousední Rakousko, kde právo volit mají děti od 16 let.

Mohlo by vás zajímat

Podle doc. Pavla Matese z Masarykovy univerzity v Brně je však problematické, že nejde o výraz zájmu ze strany dětí, nýbrž jde inputování změny zvenčí. Stejně tak v případě kvót, kdy je někomu zvenku vnucováno, aby byl v politice. Podle prof. Kysely se v případě snížení věkové hranice jedná nepochybně o arbitrární rozhodnutí, ne rozhodnutí na základě exaktního měření, vycházející většinou z motivace samotných politických stran.

Prof. Kysela pak ve svém výkladu ještě zmínil osobnost Giovanniho Sartoriho, který se zabýval kromě jiného otázkou multikulturalismu a přistěhovalectví. Dle tohoto italského politologa a filosofa nemá být volební právo prostředkem integrace menšin do společnosti, nýbrž jejím důsledkem.

Mají nesvéprávní a zadlužení volit?

V první části konference bylo v souvislosti s omezením aktivního volebního práva rovněž hovořeno o stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 23/2016, podle něhož je civilní soud v rámci řízení o omezení svéprávnosti oprávněn rozhodnout i o tom, zda se posuzovaná osoba omezuje ve svéprávnosti k výkonu volebního práva. Místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala přiznal určité pochybnosti o správnosti tohoto stanoviska a poukázal na odpor řady neziskových organizací.

Prof. Kysela v závěru prvního bloku ještě reagoval na úvahy JUDr. Luďka Lisseho, ředitele Ústavu práva a právní vědy, o bezdlužnosti jako podmínce výkonu volebního práva. Prof. Kysela to shrnul slovy, že představa, že si občan musí volební právo zasloužit, panovala v 19. století. Od 20. století tento názor pod vlivem myšlenky o morální rovnocennosti každého člověka ustupuje.

Prof. Kysela se dále zamýšlel nad vztahem občanů k politice, který trefně vyjádřil slovem „štítivost“. Poukázal na to, že samotní politici často zdůrazňují, že nejsou „těmi odpornými politiky“ a že se běžným politikům vymykají.

Soudní moc jako nezávislý rozhodčí ve volbách

Druhý blok s názvem „soudní přezkum volebního práva“ uvedl předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa metaforou o politické soutěži jako sportovním zápasu, kdy je třeba třetí strany, rozhodčího, jenž nemá vztah k soutěžícím a který dohlíží na dodržení stanovených pravidel.

Podle předsedy NSS se soudy pohybují v politickém prostoru, činí tak ale ve zvláštním postavení. Jsou sice součástí vládnutí v širším smyslu, na rozdíl od ostatních nemají však vlastní mocenské ambice, jsou nezávislé a nestranné. Podle Baxy je jiná forma kontroly, než je soudní přezkum, nepředstavitelná. Soudy podle něj nechtějí „své zbraně nadužívat“ a své zásahy omezují pouze na případy flagrantního porušení práva.

Na předsedu Nejvyššího správního soudu navázal doc. Mates, který hovořil o přímé a zastupitelské demokracii. Dle něho zastupitelská demokracie je neodmyslitelně spojena s politickými stranami. V preferenčních hlasech, jejichž využití při volbách v roce 2002 na rozdíl od devadesátých let prudce vzrostlo, je možné spatřovat určité vzepření se voličů vůli politických stran. Také poukázal na tradiční hodnocení většinového systému jako systému vedoucího k větší stabilitě, ale zároveň k rozdělení společnosti. To do určité míry zpochybnil na příkladu Polska, kde mají poměrný volební systém.

Spor o referendum o euru: politika v. expertíza

Velmi diskutovanou otázkou mezi účastníky pak byl institut referenda. Dle doc. Matese by mělo být referendum využíváno především o tzv. strategických, a nikoliv vysoce odborných otázkách. Podle Matese je např. otázka přijetí eura otázkou odbornou, kdy si lze těžko představit, že by běžný občan byl schopen dohlédnout makroekonomické dopady takovéto změny. Současně upozornil na skutečnost, že politickým stranám je vystavován při volbách účet, zatímco v případě plebiscitních rozhodování voličům žádný účet vystaven není.

Naopak JUDr. Lisse z Ústavu práva a právní vědy přijetí eura považuje za otázku čistě politickou, na které se zcela neshodnout ani odborníci a o které si dovede představit konání celorepublikového referenda. Doc. Mates však upozornil na to, že mnoho místních referend končí neúspěchem, neboť značná část voličů vůbec nejde hlasovat. Vedle toho krajské referendum, které je možné uspořádat od roku 2011, se dosud v žádném kraji nekonalo.

V blahobytu se všichni chtějí jen mít líp

Bývalý předseda Ústavního soudu JUDr. Vojen Gütler pak ve svém příspěvku týkající se volební judikatury Ústavního soudu zmínil několik rozhodnutí, které jsou dodnes citlivé a odbornou veřejností diskutované např. kauza Lastovecká, kauza Nádvorník či rozhodnutí ve věci Melčák. Sociolog Jan Herzmann pak poznamenal, že na rozdíl od politiků, rozhodnutí soudů v otázkách volebních jsou širokou veřejností zcela přijímána.

Doc. Ján Grónský z Právnické fakulty UK svoji řeč zahájil prohlášením, že stoprocentně spravedlivý volební zákon neexistuje a že mezi zastupitelskou a přímou demokracií není protiklad. Vedle toho nadnesl otázku, z jakého důvodu dnes občané nechodí volit. V souvislosti s nadcházejícími parlamentními volbami se tak vedla diskuze i o chování voličů a o tom, do jaké míry lidé ve skutečnosti čtou volební programy politických stran.

Podle sociologa Herzmanna jsou politické strany spíše obchodně marketingové subjekty prodávající zboží. Zároveň rozdíly mezi programy politických strana jsou v podstatě marginální, kdy už nejde o vymezení se v základních hodnotových otázkách. Doc. Grónský to komentoval slovy, že lidé žijící v blahobytné společnosti trápí stejné problémy, řeší se tak, „jak se mít ještě líp“.

Politici soudy manévrují do nechtěného rozhodování

Účastníci konference dále hovořili o rozpínavosti práva a soudcovské moci. Podle předsedy NSS Josefa Baxy nařízení vlády či vyhlášky ministerstvech mnohdy řeší věci, které do těchto rovin nepatří, a naopak zákonům často chybí základní parametry (v souvislosti s touto problematikou pak zmínil správní rozhodování o přijetí dítěte do mateřské školy).

Podle místopředsedy Nejvyššího soudu JUDr. Fialy jsou soudům vnucovány situace, kdy musí rozhodovat, i když je to na samé hranici toho, co by měl soud řešit. S předsedou NSS se tak shodly, že soudy si samy svoji agendu nevyrábí a že proti těmto tendencím je jediná obrana – zdrženlivost soudu při rozhodování.

Na závěr kulatého stolu pak zazněla slova o proměně politických střetů, konci jednoho velkého politického cyklu a nadcházející celospolečenské změně. Další akce v rámci Pražského právnického podzimu se uskuteční 19. září s podtitulem „O žurnalistice a novinách“.
Jana Rosůlková