Přes letitou snahu neexistuje v České republice skupina odborníků schopná navrhnout nový Trestní řád, myslí si člen prezidia Unie obhájců advokát Petr Toman. Podle akademika a experta na trestní právo prof. Jiřího Jelínka je tento stav odrazem hlavního problému současné trestní politiky státu – nedostatku koncepce a kompetence v politicko-právní oblasti. Orgánům činným v trestním řízení jsou stále měněny úkoly. Změnu nelze očekávat.
Nevypočitatelnost soudního systému je něco, co by se v právním státě nemělo objevit jinde, než v učebnicích historického a srovnávacího práva. Jenomže i na toto konstatování lze uplatnit některé z pořekadel o teorii a praxi – koneckonců, kdyby zákony byly naprosto exaktní a nevyžadovaly sebemenší interpretaci, mohli bychom veškerou justiční agendu už dávno předat počítačům. Na druhou stranu by prostor pro subjektivní výklad měl být co nejmenší.
A to v poslední době příliš neplatí, alespoň podle závěrů konference „Limity zákonnosti opatřování důkazů“, kterou 11. září 2017 uspořádala v Brně spolu s Právnickou fakultou Masarykovy univerzity Unie obhájců České republiky (UO ČR) .
“Už dříve jsem leckdy klientům nebyl schopen říci, jak jejich případ u soudu dopadne. V posledních letech se ale tato nejistota objevuje stále častěji,“ podotkl v průběhu konference jeden z renomovaných advokátů.
Léta není ani Trestní řád ani světlo na konci tunelu
A přestože tato poznámka byla učiněna spíš jakoby pod čarou, bylo naprosto zjevné, že všem přítomným promluvil z duše. Jednotlivá vystoupení nejen obhájců, ale také státních zástupců a právních vědců z akademického prostředí měla totiž přes různorodá témata a způsob jejich prezentace jedno společné – nedostatek optimismu, že se situace zlepší. „To ovšem není chyba vystupujících ani konference jako takové, je to problém dnešní doby a stavu Trestního řádu, jeho výkladu a postupu orgánů činných v trestním řízení,“ upřesňuje člen prezídia UO ČR Petr Toman.
„Bohužel, přes veškerou několikaletou snahu zde neexistuje odborník, nebo skupina odborníků, která by byla schopna připravit nový Trestní řád. Takže chybí to světlo na konci tunelu, kdy bychom řekli: ´ano, toto jsou problémy, které jsme vyjmenovali, ale už brzy budou vyřešeny, protože se blíží přijetí nového Trestnío řádu´ Naopak, protože se nic neblíží, tak tyto problémy budou přetrvávat ještě mnoho a mnoho let a to je velice tristní zjištění a závěr této konference.“
Mohlo by se zdát, že tento pohled je do značné míry ovlivněn rolí, kterou obhájci v trestním řízení zastávají – koneckonců Unie obhájců ČR vznikla v roce 2014 zejména proto, že její iniciátoři měli podle vlastních slov stále vážnější odborné výhrady k některým postupům orgánů činných v trestním řízení a k tomu, že mezi státní represí a občanskými právy chybí potřebná rovnováha.
Jenomže podle Tomana nešlo o konferenci ryze advokátní, přestože ji pořádala Unie obhájců ČR spolu s Právnickou fakultou Masarykovy univerzity. „Většina vystupujících nebyli advokáti. Takže ten závěr neplyne jen z nějakého pesimismu obhájců a jejich špatných zkušeností, ale také z vystoupení zahraničních účastníků a stejně tak státních zástupců. Proto jsem přesvědčen, že kdyby se podobná konference konala třeba pod hlavičkou Unie státních zástupců, její vyznění by bylo stejné.“
Jiří Jelínek: Je to důsledek nekompetence v politicko-právní oblasti
Klíčové otázce, proč v ČR stále platí Trestní řád z roku 1961, zatímco hmotná stránka trestního práva je už osm let kodifikována v novém Trestním zákoníku, věnoval značnou část svého vystoupení právě přední právní teoretik Jiří Jelínek, vedoucí katedry trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Podle něj to odráží hlavní problémy současné trestní politiky státu – nedostatek koncepce a nedostatek kompetence v politicko-právní oblasti. Důvody vidí i v tom, že zatímco komplexní rekodifikace trestního práva hmotného byla do značné míry motivována dlouhodobou společenskou poptávkou, o trestní právo procesní široká veřejnost zájem nemá, protože dostatečně nechápe jeho význam.
Na druhou stranu nejen prof. Jelínek během konference upozornil, že rekodifikace Trestního řádu je jakousi Pandořinou skříňkou, a to i v oblasti dokazování. Jednotlivé návrhy, které se na toto téma v poslední době objevily, jsou totiž často v příkrém rozporu s dosavadním zněním TŘ a rozhodovací praxí.
Miroslav Růžička: Stále se mění úkoly a kompetence orgánů trestního řízení
Jednotliví vystupující pak základní téma prezentovali z různých pohledů a v různých fázích trestního řízení. Předseda senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu Antonín Draštík shrnul problematiku omezeného použití předprocesních poznatků coby soudních důkazů (princip „Miranda“) za situace, kdy často klíčové poznatky k případu jsou získávány v režimu, který jejich důkazní uplatnění v podstatě vylučuje.
Ředitel Legislativního a analytického odboru Nejvyššího státního zastupitelství ČR Miroslav Růžička připomněl velmi složitý a výrazně se měnící poměr úkolů a kompetencí jednotlivých orgánů (policie, státní zastupitelství, soudy) v tuzemském přípravném trestním řízení – od preferencí „amerického modelu“ minimalizace přípravného řízení na počátku 90. let až po – zatím jen ryze teoretické – úvahy o znovuobnovení institutu vyšetřujícího soudce. Poukázal na stále hojněji užívané, až nadužívané zkrácené přípravné řízení (podle statistiky se podíl aplikace z 20% všech případů v roce 2002 zvýšil až na 63% v roce 2014) a optimální rozdělení kompetencí zejména mezi policii a státní zastupitelství včetně otázek souvisejících s důkazním břemenem a udržení samostatnosti vyšetřujících policejních orgánů (varování před příliš aktivní dozorovou činností státních zástupců).
Petr Toman: Ústavní soud zpochybnil Trestní řád
Znepokojivé pak bylo vystoupení samotného Petra Tomana. Ten podrobil analýze definovanou zákonnost opatřování některých důkazů ve srovnání s praxí posledních let, kdy několik judikátů včetně nálezů Ústavního soudu ČR zpochybnilo základní tezi Trestního řádu, že každý z důkazů může být opatřen pouze způsobem, který zákon stanoví, protože jen zákonný způsob opatření důkazu je podmínkou spravedlivého procesu. Podle těchto judikátů naopak i důkaz pořízený jiným způsobem, než stanoví zákon, lze použít, pokud konkrétně neporušuje právo na spravedlivý proces.
Uvedené případy se týkaly především použití listin spadajících pod institut advokátní mlčenlivosti, podle Tomana nastolil Ústavní soud teorii tzv. podezřelého advokáta a v takovém případě může soud vydat policii i listiny v tomto režimu, pokud se současně vztahují k trestné činnosti. Dále se týkaly odůvodnění domovních prohlídek či odposlechů. Toman učinil poněkud neradostný závěr, že podmínky zákonnosti opatřování důkazů často nedefinuje jasná formulace zákona, ale konkrétní soud v dané věci.
Z originální akce bude sborník
Další příspěvky konference mapovaly některá specifická témata – například dokazování v trestním řízení proti právnickým osobám, přípustnost důkazů získaných tajným sledováním nebo přípustnost znovu obstarání nezákonného důkazu. Velmi často byly uváděny konkrétní, často až kuriózní případy, byť ne zcela neznámé: Například postup policie, která po verdiktu Ústavního soudu vrátila obviněnému důkazy zajištěné při nezákonné domovní prohlídce, obviněný si je převzal a před policejní budovou byl i s nimi znovu zadržen – tentokrát už podle všeho v souladu se zákonem.
Právě tyto příklady z praxe a jejich konfrontace se zněním zákona na jedné straně a stanoviskem orgánů činných v trestním řízení na straně druhé daly brněnské konferenci „Limity zákonnosti opatřování důkazů“ poměrně zajímavý a inspirativní rozměr nejen pro všechny přítomné. Unie obhájců ČR počítá s vydáním sborníku.
I zástupce „druhé strany“, Miroslav Růžička z Nejvyššího státního zastupitelství po skončení akce ocenil právě názornost a přesvědčivost díky prezentovaným causám.
Za pořadatele člen prezídia Unie obhájců České republiky Petr Toman uvedl: „To téma bylo velmi teoretické a široké a sám jsem byl velmi zvědavý, s čím kolegové vystoupí a jaké budou rozdíly mezi názory vědců a kantorů z fakult a z praxe. Každé to vystoupení bylo velice originální a precizně připravené a myslím si, že nikdo z této konference neodcházel neobohacen alespoň o dva tři judikáty, ať už Evropského soudu pro lidská práva, soudu ústavního nebo jiného. Takže určitě konference přinesla to, co jsme zamýšleli, když jsme ji chtěli zorganizovat.“
Ivan Holas
