Sedmý sněm České advokátní komory (ČAK) se blíží. Nového předsedu i vedení své profesní komory si advokáti zvolí už tento pátek. Bývalý šéfredaktor časopisu soudce, právník a zakladatel Stálé konference českého práva Karel Havlíček napsal při této příležitosti pro Českou justici svůj komentář k situaci, ve které se ČAK nachází.
Někteří čtenáři portálu Česká justice si možná osvěží slova Petra Bělovského, který ve skvělé publikaci Právnický stav a právnické profese v minulosti popisuje dvě tisíciletí starou antickou zkušenost. V Římě podle něj v té době „vedle sebe vyrůstají dvě skupiny advokátů: právníci a řečníci. Řečnictví bylo v Římě předmětem zájmu již delší dobu, ale od 2. století př. n. l. se stejně vyděluje zvláštní skupina forenzně zaměřených (soudních) řečníků, kteří představují faktickou konkurenci svým právnicky vzdělaným kolegům. Základem pro přesvědčivou argumentaci byla pro římské právníky vždy skutková stránka, která se musela zásadně opírat o pravdivé a nezkreslené vylíčení skutkových událostí případu. Oproti metodám právníků, kde obhájce předkládal responsa a jiné právní materiály na podporu svého klienta a vylíčení skutkových okolností případu dával do souvislosti s jednotlivými právními instituty a pravidly, směřovala veškerá snaha advokáta školeného v řečnickém umění na vnější stránku vedení sporu.“
Žijeme v době tekuté, filozofové se dohadují, zda je to postfaktická a postpravdová fáze moderní společnosti (což nepochybně je), nebo už spíše sama postmoderní společnost (od čehož to nemá daleko), až člověka napadá, jestli to ve skutečnosti není postspolečnost, v níž dávno neplatí, co vždy platívalo (čemuž se to někdy podobá ze všeho nejvíce). Lze tomu mumraji jistě dávat nejrůznější nálepky, ale dny a týdny, jimiž procházíme, bychom rozhodně mohli nazvat i dobou volební. Ne že by obecný lid fakticky byl samotnými volbami nějak konsternován, povětšinou ho více obtěžují, než aby ho nějak zvlášť těšilo, že si sáhne na nejvlastnější tepnu demokracie a zvolí si (což případně, leč s celkem nízkou vírou v pravděpodobnost, doprovází slovem „konečně“) ty správné reprezentanty, jimiž by mohli být leda andělé nadaní mimořádnými schopnostmi vyhovět každému a všem. Volební nátěr dávají době především ty zatracené billboardy (na které už ze silnice neuvidíme), titulní stránky novin, nekonečná defilé stran, straniček, hnutí a hnutíček v rozhlase a na televizních obrazovkách.
Právnický stav to má ještě složitější. V následujících měsících ho čekají hypervolební časy, protože mnohé z právnických profesí budou vybírat nové vedení (přičemž ovšem slovo „nové“ je třeba brát s jistou rezervou, protože – jak už to s vedením bývá – se bude pohybovat na škále od „nového starého“ přes „staronové“, „částečně inovované“ až po „vskutku nové“). Pomiňme pro tuto chvíli, že právníky kvůli tomu nikdo zvlášť nelituje. Volební cykly jsou téměř svatá věc, takže se zkrátka nedá nic dělat.
Advokátská obec – podobně jako notáři a exekutoři a na rozdíl od soudců a státních zástupců (o podnikových právnících, právnících pracujících ve veřejné správě, v legislativě či na akademické půdě ani nemluvě) – to má relativně jednodušší, neboť je v tuzemsku postavena na principu povinného členství v České advokátní komoře. Zároveň je však také ve složitější situaci, neboť advokátů jsou tisíce a z většího množství se sice obtížněji, ale o to kvalitněji vybírá ta nejlepší reprezentace (což ovšem mnohé zkušenosti popírají – například na Islandu s jeho hrstkou obyvatel má šanci dostat se do národního fotbalového mužstva prakticky každý, kdo umí kopnout do míče, a přitom šanci proti nim nemáme). Popravdě řečeno – narážíme zde na problém mlčící většiny, který je stále naléhavějším problémem celé euroatlantické moderní demokratické společnosti a který se nevyhýbá ani advokacii. Zkrátka je to tak, že mnozí postrádají dostatečnou míru potřeby (nebo také dostatečnou vnitřní motivaci) zapojit se do řešení otázek, které přesahují půdorys jejich rodin a kanceláří. Z tohoto dlouhodobého trendu, který ovšem zdaleka není typický jen pro advokacii, vyplynula tradice, která se silně uplatňuje i v dnešní situaci.
O to větší význam potom mají slova, která jsem citoval v úvodu tohoto komentáře a která naznačují určitou dichotomii, jež je vlastní všem volebním kláním. Zjednodušeně řečeno: advokátovi nestačí znát právo, nýbrž musí být také – chce-li se aktivně účastnit prosazování nějakých hodnot a zájmů – schopen jasně, zřetelně a přitažlivě formulovat, s jakými záměry ve volbách kandiduje, musí být „právníkem i řečníkem“.
Silné osobnosti do turbulentní doby
Takto zní slogan, jímž se představuje společná kandidátka do představenstva České advokátní komory. Přečteme-li si jména, která na ní stojí, shodneme se patrně, že se zde vskutku podařilo sestavit silný tým, což má v každých volbách nesporný význam. Prof. Jan Kysela na nedávném kulatém stolu Stálé konference českého práva věnovaném volbám mimo jiné prohlásil, že volby jsou postaveny na principech spíše aristokratických, neboť volič vybírá své reprezentanty na základě určité znalosti jejich jmen a kvalit dosud projevených (a mimochodem za rovnostářský instrument stojící v jistém opozičním postavení v této souvislosti bezpochyby zcela správně označil los). Kandidátka do představenstva České advokátní komory je z tohoto pohledu zformována s přehledem. Jejího lídra Vladimíra Jirouska zná drtivá většina advokátů z předchozího působení v čele téže organizace, jména jako Tomáš Sokol, Michal Žižlavský, Daniela Kovářová, Robert Němec, Petr Toman a další jsou známa nejen z vlastní činnosti advokátní, ale také z učeben, zkušebních komisí, konferencí, z tisku i z televize.
Možná zajímavá je drobná statistická sonda do předložené společné kandidátky. Jestli jsem se někde nepřehlédl, nejstarším z kandidátů je její šéf Vladimír Jirousek (66), nejmladším Štěpán Holub (40), takže spektrum uchazečů se rozprostírá v úctyhodném rozpětí více než čtvrt století. Fakt, který tuto harmonii trochu nabourává, leží v samostatné kandidátce Daniela Míky, který je ještě o desetiletí mladší (31). Pohled na společnou kandidátku také celkem jasnou řečí vyjadřuje, jak je to v pojetí navrhovatelů s genderovou stránkou věci: tři ženy ku patnácti mužům, to je necelých 17 % ku 83 %. Z takových jednoduchých statistik samozřejmě nelze vyvozovat nějaké závažné závěry. Myslím dokonce, že sestavovatelé společné kandidátky tato čísla ani nijak přehnaně nesledovali. A myslím si to především proto, že zvolili slogan, který uvádí tuto část komentáře. Popravdě řečeno – nevím nic o tom, do jaké míry rozhoduje o „silné osobnosti“ věk nebo pohlaví. Mám dojem, že by mělo jít výhradně o komplexní osobnostní kvalitu.
Zároveň by mě však nijak neudivilo, kdyby se poukazy na tyto parametry společné kandidátky objevily, a to hned ze dvou důvodů. Jednak, což nelze podceňovat, je tu módní trend dbát na všelijakou „vyváženost“. I když tím možná někoho popudím, domnívám se, že o tom, co je a co není vyvážené, rozhodují v dnešní euroatlantické společnosti módní tvůrci z ranku sociálních inženýrů. Všechny syntetické kvóty jsou podle mne tendencí značně hrůzostrašnou a budování demokratických systémů nikterak neprospívají. Jako kandidáti do voleb se mají přihlásit ti, kteří chtějí kandidovat, a zvoleni mají být ti, kteří mají největší důvěru. Z tohoto hlediska je pro mne spíše negativním ukazatelem fakt, že ve více než desetitisícihlavé komoře kandiduje do představenstva (včetně náhradníků) tak malé množství uchazečů.
A zde právě pramení ten druhý důvod, o kterém jsem se zmínil. V čem tkví příčina tak nízkého zájmu? To je otázka, na kterou volební programové podklady prakticky nijak neodpovídají. Pravdě nejpodobnější se mi jeví vysvětlení, že tento vývoj je jen otiskem všeobecných trendů panujících ve společnosti. V parlamentních i místních volbách je účast nízká, mlčící většina dává najevo rezignaci a přednost má princip „nehas, co tě nepálí“, z něhož bývá vyvozováno, že veřejný zájem není „náš“ zájem. Co bychom si povídali – velké množství advokátů „svou“ komoru považuje za nutné zlo a tvrdí, že komora pro ně nic nedělá. Je jedno, do jaké míry jsou některé stesky tohoto typu oprávněné. Je úplně jedno, že když se těchto kritiků zeptáte, co by tedy komora měla dělat (nebo dělat lépe), ucelené představy se sotva doberete. Jde o subjektivní vnímání situace ve zlhostejněné společnosti, právo na takový názor je nepopiratelné a jediná možnost, jak to změnit, je přesvědčit o opaku.
Toto generální odcizování moci je přitom značně pomýlené v tom, že řešení otázek veřejného zájmu pak skutečně „naše“ není, ale zato na „nevolící voliče“ tvrdě dopadá. A aktivní lidé (přičemž s jejich aktivitami samozřejmě mohu, ale nemusím souhlasit) se stále častěji stávají členy aktivistických spolků, než aby se ucházeli o pozice ve státu a obci. Představa, že to je jejich stát a jejich obec, které reprezentují nejvyšší formy organizace společnosti, a že by se tedy péče o věci veřejné měla z logiky věci ubírat především touto cestou, je dnes drtivě vzdálena realitě. Obávám se (a překládám jako ryze osobní názor), že v advokacii můžeme sledovat obdobné tendence. Smyslem volební demokracie je nepochybně konkurence a konsensus. Konkurence má být motorem postupu vpřed a konsensus zásadním předpokladem vysokého respektu k výsledkům voleb. Doufejme, že předkládaná sestava „silných osobností do turbulentní doby“ obou těchto předpokladů bude schopna dosáhnout, ale předem víme, že konkurence v podobě vysokého zájmu o kandidaturu tu prakticky žádná není.
Struktura dnešní advokacie
Přehlédneme-li krajinu českého veřejného prostoru, v níž se advokacie a její samosprávná komora nacházejí, nelze si nepovšimnout jevu, o němž se samozřejmě na nedávné rozpravě u kulatého stolu organizované Stálou konferencí českého práva s tématikou volebního práva rovněž obsáhle hovořilo. Symptomatickým jevem v politickém provozu současnosti je absence programové infrastruktury. Subjekty pohybující se na scéně jako by někde cestou poztrácely naučné slovníky (to už dávno) a dokonce i všelijaké ty wikipedie. Faktická náplň programů v politické sféře se vejde do twitterových zvolání. Nutno říci, že tuto výtku nelze tvůrcům programů předložených v souvislosti s volbami v obci advokátní adresovat. To ovšem neznamená, že tu nenajdeme místa vzbuzující otázky.
Když vyšel program společné kandidátky České advokátní komory, slyšel jsem kritické poznámky vztahující se k paralelní publikaci „priorit platformy „Moderní advokacie“ pro další volební období“, jež se prezentuje jako skupina „velkých a středních kanceláří, které se orientují na poskytování celého spektra právních služeb podnikatelským subjektům.“ Popravdě řečeno – nejsem si zcela jist motivací těchto kritických hlasů. Advokacie se v dnešní době dávno stala širokospektrálním uskupením a každý, kdo nechce zavírat oči před skutečností, dobře ví, že existují velké rozdíly mezi praxí jednotlivého advokáta vykonávajícího činnost samostatně, malou advokátní kanceláří a velkou právnickou firmou. Tyto rozdíly nespočívají (či spíše – v žádném případě by neměly spočívat) v diferencovaném respektu k právním předpisům a morálním pravidlům, nýbrž v zásadě – a to není žádná vulgarizace problému – v tom, jak se „dělá advokátní byznys“. Ostatně i společná kandidátka vetkla do preambule programového prohlášení formulaci o tom, že existuje vedle sebe „historicky tradiční“ poslání advokacie a poslání „relevantně (přiměřeně) modifikované v návaznosti na překotný globalizační a elektronicko-technologický vývoj společenských vztahů“ (což, pravda, literárně zrovna perla není), a dokonce výslovně v pasáži „Základní principy činnosti“ uvádí jako podstatný princip „respektování existence několika „druhů“ advokacie vykonávaných subjekty zapsanými v seznamu ČAK,“ přičemž slibuje, že nové představenstvo „bude vždy nalézat taková řešení, resp. takové kompromisy, jež – pokud možno – nebudou „ve prospěch jedněch a na úkor druhých“. Respektování tohoto principu je nezbytné za situace, kdy oprávněné požadavky různě velkých a někdy i různě zaměřených advokátních kanceláří se přirozeně liší, resp. překrývají toliko částečně.“
Z tohoto hlediska tedy musím konstatovat, že mi v předvolebních programových dokumentech spíše chybí adekvátní listina představující priority malých advokátních kanceláří a samostatných advokátů, za kterou při veškeré toleranci sotva lze považovat programové prohlášení jediného individuálně kandidujícího uchazeče, než že by mi přebývalo prohlášení „těch velkých“.
Zajímavé ovšem je, že jsme svědky podobného procesu, jakým procházejí i další právnické profese postavené v té či oné podobě na podnikatelských principech. Tak jako se tu postupně relativně oddělují velké exekutorské úřady na straně jedné a drobní a střední exekutoři na straně druhé, tak jako se v řadě ohledů odlišují formy a spektrum činností notářských kanceláří podle velikosti a síly, probíhá diferenciační proces i v advokacii. Nejsem si jist, zda už dávno česká advokátní obec nepostrádá pořádnou, otevřenou a fundovanou analýzu tohoto pohybu spojenou též s návrhy potřebných opatření. Pokud k ní nedojde, čeká – obávám se – tuto profesi osud řady průmyslových, zemědělských, obchodních a dalších oborů, který se mimo jiné koncentruje do ohrožení „středního stavu“.
Právnický stav a advokátní profese
Profesní komory (advokátní, notářská, exekutorská) jako specifická forma veřejnoprávních korporací mají proti dobrovolným spolkům, jimiž jsou v právnickém stavu unie (soudcovská, státních zástupců, podnikových právníků), významnou komparativní výhodu v povinném členství, které je předurčuje k výkonu profesní samosprávy. Jenže je to jako s mincemi – každá z nich má líc i rub. Nejen z tohoto hlediska je mimořádně důležité, aby fungovala zásada, která je v programovém materiálu společné kandidátky označována – podle mého názoru ne zcela přesně – jako „princip stálé komunikace se všemi stavy justice“. Spíše (chcete-li – přesněji) jde o otázku odborné, profesní a spolkové spolupráce uvnitř právnického stavu.
Dlouhodobě tvrdím, že funkce institucionalizovaných i neformálních „orgánů práva“, jak by bylo pracovně možno nazvat subjekty, jejichž hlavním posláním je právo aplikovat, interpretovat a významnou měrou se též podílet na tvorbě legislativy a na právní osvětě, nelze bez této spolupráce úspěšně realizovat, a to hned z několika závažných důvodů.
Především – právo je nejsofistikovanější, nejkomplikovanější a nejdražší systém normativní společenské regulace. K tomu, aby plnilo svou základní funkci, tj. zajišťovalo společenský mír, musí být systémem jednotným a musí odpovídat duchu konstitucionálního rámce a civilizačního okruhu, v němž působí. Mají-li rozhodující pozici v normotvorbě orgány legislativy a exekutivy, je to z hlediska fungování recentního demokratického právního státu správné, avšak jen za předpokladu, že již v procesu přípravy vstupuje do hry jako silný korektiv právě soustava „orgánů práva“ a jejich příslušníků – advokátů, soudců, notářů, státních zástupců, exekutorů a dalších právníků právní praxe a samozřejmě též teoretiků práva jako hlavních formulátorů právní doktríny. V tomto náročném a složitém procesu, který v České republice evidentně funguje nedostatečně (a proto je právní řád v tak chaotickém stavu), mají profesní organizace právníků dvojjediný úkol: na jedné straně pochopitelně prosazovat zájmy té či oné profese, na straně druhé usilovat právě o onu jednotu právního řádu. Dobré právo není od toho, aby sloužilo zájmům advokacie nebo soudnictví, nýbrž od toho, aby sloužilo člověku a společnosti, v níž žije.
Problém spočívající v silných hlasech přepečlivých ochránců pseudomorálky, kteří hledají každou záminku k šikaně té či oné skupiny právníků (advokacii nevyjímaje), je třeba řešit bez bázně a hany. Právo nebude čisté, pokud budou puristé hlásat nepřípustnost kontaktů mezi právnickými profesemi (advokáti a soudci lyžovali mezi stejnými brankami na sportovních hrách právníků, představte si to!), jakkoliv by si to zastánci politické korektnosti přáli. Naopak – k mravní čistotě, efektivnosti a profesionální kvalitě práva přispívají debaty napříč právnickým stavem.
A protože právo je lingua franca moderní společnosti, nejde jen o to, aby se právníci nedělili na skupinky žen a mužů, kteří „spolu hovoří“ (či naopak), nýbrž aby společným a srozumitelným jazykem mluvili k celé veřejnosti. Jestliže si tedy programové prohlášení společné kandidátky stýská nad tím, že celospolečenská i mediální atmosféra mnohdy „vychází z neznalosti či nepochopení advokacie“, lze tomu sice rozumět (neznám kominíka, který by si nestěžoval, že se zákazníci špatně starají o komíny), ale rozhodující část viny je třeba hledat uvnitř stavu a jednotlivých profesí. Z tohoto hlediska stojí proto za významnou pozornost pasáž programu, která zdůrazňuje princip pravidelné silné veřejné osvěty, i když je zaměřena především na posílení advokacie a zvyšování její společenské prestiže.
Jestliže příslušné orgány státu – včetně resortního ministerstva – dlouhodobě nevěnují při tvorbě a propagaci práva dostatečnou pozornost připomínkám a námětům, které z právnického stavu včetně advokacie přicházejí, je to ve skutečnosti stejné, jako kdyby se resort zdravotnictví pokoušel léčit, aniž by věnoval pozornost kapacitám, znalostem a možnostem lékařů. České advokátní komoře v tomto směru – i vzhledem k tomu, že reprezentuje největší právnickou profesní organizaci – přísluší mimořádná odpovědnost. Popravdě řečeno, připadá mi, že mnohem trefnější jsou v této souvislosti formulace použité v prioritách platformy „Moderní advokacie“ než v materiálu společné kandidátky, který se na můj vkus soustřeďuje na příliš úzký segment regulace advokátního života. Jistě je namístě usilovat v řadě ohledů například o „rozšíření advokátního procesu“, ale jsme v situaci, kterou přiléhavěji definuje druhý programový materiál slovy: „Nejde jen o projednávání legislativních návrhů bezprostředně se týkajících advokacie jako profesního sdružení (zákon o advokacii, advokátní tarif apod.), ale všech předpisů občanského práva hmotného i procesního, včetně právní úpravy obchodních korporací, trestního práva hmotného i procesního a v oblasti správního práva, především předpisů dotýkajících se podnikatelské činnosti (daňových, živnostenských, stavebních apod.). Chceme, aby ČAK do budoucna výrazně posílila svoji kapacitu a na změny v legislativě nejen pružně a kvalifikovaně reagovala, ale hrála mnohem větší roli i v jejich přípravě, prosazování, anebo naopak v jejich kvalifikované, kvalitní a úspěšné oponentuře.“
Jsem přesvědčen, že v tomto ohledu se rozhodující kroky odehrají v rámci profesní revoluce, jejímž výsledkem by měla cíleně být „advokacie 4.0“. Uznávám nezbytnost prosazování moderních (zejména informačních) technologií, význam celoživotního (avšak smysluplného, nikoliv formálního) vzdělávání advokátů, přikláním se k tomu, že v běžném demokratickém rozhodovacím provozu advokátní komory zřejmě mají dostat příležitost nové dálkové možnosti hlasování a vyjadřování názorů, jak navrhuje i samostatný kandidát. Nejdůležitější v tomto směru však podle mého názoru je začít věnovat soustředěnou pozornost vědě a výzkumu a nově formulovat ucelenou základní doktrínu moderní advokacie, v níž v hlavním ohnisku pozornosti bude klient, rozhodující adresát práva.
Společnost budoucnosti a advokacie
Společnost stojí před bodem zlomu, což se týká i advokacie. Měly by to reflektovat i rozhodující politické strany a hnutí, které se budou ucházet o volební hlasy. Jenže – popravdě řečeno – příliš toho v jejich programech nenajdeme. To, co se přece jen krčí v koutku, vypovídá spíše o snahách získat pár bodů tématy spíše okrajovými, nicméně dostatečně ornamentálními na to, aby se dala našít na volební praporce. O advokacii v podstatě ani slovo. Možná z toho přece jen lze vyvodit nějaké poučení: kromě občasných nápadů, jež se v podstatě soustřeďují na to, jak (příznačně: v době, kdy se všeobecně volá po zvyšování příjmů nejrůznějších profesních skupin ve společnosti) zlevnit právní služby, nezdá se politickým stranám a hnutím advokacie zřejmě příliš zajímavá. To je přinejmenším podivné, má-li být jedním z významných garantů právního státu a hraje-li důležitou roli v léčbě nejen již slepé, ale také pokulhávající spravedlnosti. Že by na to politiky nikdo neupozornil? Či alespoň ne dost razantně? Když nic jiného, je to soustředěné mlčení politické scény mementem pro další kroky advokátní obce směrem k legislativě a zejména k exekutivě.
Globalizace buší na dveře novým formováním organizační struktury advokacie, v níž budou hrát zejména v ekonomických a veřejnoprávních záležitostech stále větší roli velké advokátní kanceláře s mezinárodní účastí, které budou s to poskytnout nejširší spektrum právních služeb zejména státům, nadstátům a polostátům, jež budou přinejmenším přechodným výsledkem plíživých integračních snah dotýkajících se především euroatlantického regionu, a mohutným nadnárodním korporacím, které budou – ať se to komu líbí, nebo nelíbí – dávat přednost dohodám s centrálami těchto právnických gigantů. Vědecká a technická revoluce vytvoří nástroje pro automatizované zpracování řady agend, což se dříve či později projeví na advokátním trhu práce. K tomu přičtěme trend vedoucí k hluboké a úzké specializaci zasahující postupně prakticky všechny obory náročných lidských činností. Vedle faktorů, které souvisejí s kvalitativní přeměnou recentní společnosti – zdá se – nezbytně, ovlivní do budoucna advokacii i faktory zřetelně negativní: entropie a mimořádná složitost právního řádu ve spojení s obecným sklonem k infantilizaci komunikace ve společnosti (doba návodů), nejasné obrysy nově se formujícího pojetí paternalistického práva s převládajícími tendencemi k rovnosti ve výsledku (rovnostářství) namísto rovnosti v příležitostech (spravedlnost), hypertrofie informačních toků doplněná strmým nárůstem informací nesprávných, neúplných, zavádějících atd.
To je prostor, v němž se bude pohybovat příští česká advokacie. K jeho branám ji budou muset dovést opravdu silné osobnosti, neboť doba to bude vskutku turbulentní.
JUDr. Karel Havlíček, zakladatel Stálé konference českého práva
