Dřívější právní úprava poplatku za odpad vedla k porušování základních práv dětí, konstatoval dnes Ústavní soud. Zákon totiž ukládal poplatkovou povinnost přímo nezletilým, a pokud za ně neplatili rodiče, mnohdy po 18. narozeninách končili v exekuci. „Je ústavně chráněným zájmem dítěte, aby do dospělosti nevstupovalo se závazky, jež mohou mít rdousící efekt,“ stojí v nálezu.
Veřejná moc by nezletilým neměla ukládat povinnosti, které jim zkomplikují či znemožní uzpůsobit si život podle vlastní potřeby. „Taková možnost není zachována, pokud jsou nezletilí do dospělého života vpuštěni se závažnými dluhy,“ uvedl v nálezu soudce zpravodaj David Uhlíř.
Návrh na prohlášení neústavnosti části zákona o místních poplatcích ve znění účinném do 30. června 2012 podal Nejvyšší správní soud. Zákon se sice už změnil, řada mladých lidí ale dosud nese důsledky jeho starého znění. Dnešní nález lze zohlednit v konkrétních sporech navazujících na dřívější právní úpravu.
Po novelizaci zákon sice zachoval poplatkovou povinnost pro fyzické osoby s trvalým pobytem bez rozdílu věku, ovšem výslovně osvobodil od poplatku děti v ústavní péči a dalších podobných zařízeních. Právě za děti bez dobrého rodinného zázemí často jejich zákonní zástupci neplatili, proto pak končily v exekuci. Zákon také nově říká, že případný nedoplatek za nezletilého přechází na zákonného zástupce nebo opatrovníka. Některé radnice navíc děti zcela nebo částečně zprošťují povinnosti platit za odpady.
Nejvyšší správní soud se konkrétně zabýval případem dívky, za kterou matka nezaplatila poplatky za roky 2002, 2003 a 2006. Zprvu se úřadům vůbec nedařilo doručovat matce výměry, později na výzvy nereagovala. Když dívka dospěla, skončila kvůli nedoplatkům v exekuci, peníze jí začali strhávat ze mzdy. Exekuční příkaz napadla žalobou a následně kasační stížností.
Pokud zákon ukládal poplatkovou povinnost i nezletilým dětem a nepřenášel ji alespoň v platební rovině na zákonné zástupce, nelze jej podle Nejvyššího správního soudu vykládat v souladu s ústavou, což potvrdili také ústavní soudci.
„Přiléhavým se v takové situaci jeví známý anekdotický výrok Benjamina Franklina, podle něhož na tomto světě nemůže být jisté nic, s výjimkou smrti a daní. Kromě těchto dvou jistot by však měla mít místo i jistota třetí – ochrana základních práv a svobod ze strany soudní moci,“ zdůraznili ústavní soudci.
(čtk)
