Soudní exekutor Josef Cingroš nesouhlasil s rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu. Podle něj měl soudní exekutor vydat insolvenčnímu správci celý výtěžek z prodeje nemovitosti povinného a náklady exekuce následně přihlásit jako svoji pohledávku do insolvenčního řízení. Podle Ústavního soudu tím však došlo k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu a principu vázanosti soudce zákonem.
Soudní exekutor Mgr. Ing. Josef Cingroš rozhodl o vydání výtěžku z prodeje nemovitosti povinného v dražbě insolvenčnímu správci, a to dle § 46 odst. 7 exekučního řádu po odpočtu nákladů exekuce. S tím však nesouhlasil insolvenční správce, k jehož odvolání Krajský soud v Hradci Králové rozhodnutí změnil. Odvolací soud rozhodl, že soudní exekutor musí vydat do majetkové podstaty jím vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce a náklady exekuce v postavení věřitele dlužníka (povinného) přihlásit jako svoji pohledávku do insolvenčního řízení. Nejvyšší soud následné dovolání soudního exekutora odmítl s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou.
Soudní exekutor se tedy obrátil na Ústavní soud, neboť dle jeho názoru obecné soudy interpretovaly a aplikovaly ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu v rozporu s ústavním pořádkem, když „ignorovaly výslovné znění tohoto ustanovení, v němž je uvedeno, že se insolvenčnímu správci vydává „výtěžek exekuce“ – po novelizaci exekučního řádu zákonem č. 303/2013. Sb. „vymožené plnění“, to ovšem po odpočtu nákladů exekuce.“
Ústavní soud: Jde o projev libovůle
Ústavní soud označil postup obecných soudů, vycházející z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, za protiústavní. Obecné soudy podle Ústavního soudu „při výkladu kolidujících právních norem (§ 5 insolvenčního zákona a § 46 odst. 7 exekučního řádu) nepostupovaly v souladu s obecnými výkladovými pravidly, když neaplikovaly zvláštní, pozdější, kogentní právní úpravu plynoucí z exekučního zákona, ale postupovaly podle obecné, dřívější právní úpravy podle insolvenčního zákona, aniž by svůj odklon dostatečně odůvodnily.“ Tímto došlo k porušení principu vázanosti soudce zákonem.
Podle Ústavního soudu jsou napadená rozhodnutí „nedostatečně zdůvodněna a v konečném důsledku projevem libovůle, stejně jako rozhodovací praxe založená usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3182/2014. Obecné soudy jsou povinny v případech vydávání výtěžku exekuce do insolvenčního řízení postupovat podle § 46 odst. 7 exekučního řádu tak, že insolvenčnímu správci exekutor vydá vymožené plnění po odpočtu nákladů exekuce, přičemž účelně vynaložené náklady exekuce, jejichž součástí je také odměna exekutora, se nestávají součástí majetkové podstaty v insolvenčním řízení. Opačný postup je v rozporu s právem exekutora na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 26 odst. 1 Listiny a porušuje čl. 95 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy.“
Ústavní soud tak ve svém rozhodnutí ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1731/16 dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná a obě napadená rozhodnutí zrušil.
Další takový případ má být vyhlášen v úterý
Cingroš pro Českou justici uvedl, že předmětné rozhodnutí Ústavního soudu vnímá jako „správné a spravedlivé.“ Tak ho přijala a i Exekutorská komora ČR. Podle mluvčí EK ČR judikát potvrzuje stávající rozhodovací praxi Ústavního soudu, která je v souladu s pohledem Exekutorské komory na danou věc.
Problematikou vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci se Ústavní soud zabývá i v další věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 2372/16. Soudní exekutor JUDr. Lukáš Jícha, který převzal Exekutorský úřad v Přerově po JUDr. Tomáši Vránovi, napadá rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 5073/2015. Soudy, stejně jako ve shora popsaném případě, uzavřely, že soudní exekutor je povinen vydat celé vymožené plnění ve prospěch majetkové podstaty povinného. Veřejné vyhlášení rozhodnutí Ústavního soudu v této věci je naplánováno na 15. 8. 2017.
Jana Rosůlková
