Pokud by v transakcích mezi Agrofertem a Farmou Čapí hnízdo docházelo k cenám, které nejsou obvyklé, mohlo by jít o daňový delikt. V rozhovoru pro Českou justici to tvrdí daňová advokátka Monika Novotná. K tomu, aby šlo o trestný čin zkrácení daně, musí být naplněna i subjektivní stránka, musí tedy být prokázáno, že se jednalo o úmyslné jednání za účelem protiprávního snížení daně. „Nesprávné nastavení tzv. transferových cen mezi spojenými podniky nebývá obvykle chápáno jako trestný čin, ale jen jako daňový delikt.“
Okolo kauzy Čapího hnízda je řada otázek ohledně financování tohoto projektu a toho, za jaké ceny byly jednotlivé transakce realizovány – například poskytnutí úvěru Agrofertem, smlouva o dlouhodobém pronájmu Čapího hnízda firmou Imoba, a podobně. Dalo by se uvažovat o daňovém úniku, pokud by ceny neodpovídaly cenám obvyklým?
Především bych chtěla uvést, že mi nejsou známy podrobnosti celé kauzy a proto se mohu vyjadřovat jen v obecné rovině k platným principům. Obecně tedy platí, že ceny mezi společnostmi ve skupině by měly být sjednány na úrovni cen obvyklých v daném místě a čase. V případě, že se liší a rozdíl není uspokojivě doložen, může správce daně doměřit daň tomu subjektu, který si nesprávně nastavenou cenou snížil daňovou povinnost – to znamená, že je-li cena příliš vysoká, bude postihována společnost, která si neúměrně navýšila náklady, pokud je cena příliš nízká, bude dodaněna společnost, která si neoprávněně snížila příjmy. Jedná se však o daňový postih. K tomu, aby šlo o trestný čin zkrácení daně, musí být naplněna i subjektivní stránka, musí tedy být prokázáno, že se jednalo o úmyslné jednání za účelem protiprávního snížení daně. Nesprávné nastavení tzv. transferových cen mezi spojenými podniky nebývá obvykle chápáno jako trestný čin, ale jen jako daňový delikt.
K nastaveným úrokům z úvěru mezi spřízněnými osobami bych chtěla poznamenat, že k prověření jejich „obvyklosti“ nestačí jen vzít v úvahu např. obecné sazby z hypotečních úvěrů. Vždy se musí brát v úvahu doba splácení, způsob zajištění apod.
Je možné, aby jedna firma získala padesátimiliónovou dotaci, a jiná firma jí potom poskytla násobně větší úvěr? Je takový projekt vůbec životaschopný, a měl vůbec dostat dotaci?
Při poskytování dotací podnikatelským subjektům je standardně vyžadováno, aby část celkové investice byla hrazena z vlastních zdrojů příjemce dotace. Zda si příjemce dotace obstará prostředky na financování z úvěru od banky, nebankovního subjektu nebo např. použije tezaurovaný zisk z minulých let, je již jedno. Přitom platí, že dotace je poskytnuta v konkrétní maximální výši a konkrétní minimální částku musí podnikatel financovat sám. To, že tato minimální částka je následně výrazně překročena, podnikatel tedy z vlastních zdrojů zafinancuje vyšší částku, než mu ukládají dotační podmínky, není nic zakázaného a není to ani nic neobvyklého. Někdy teprve po udělení dotace a vypsání výběrového řízení na dodavatele investice může podnikatel zjistit, že předpokládané investiční náklady výrazně převýšily jeho původní předpoklad. V každém případě pak podstatné změny dotovaného projektu musí být oznámeny předepsaným způsobem.
Pokud jde o otázku, zda by „neživotaschopný“ projekt měl dostat dotaci, zcela soukromě si myslím, že privátní podnikatelské projekty by neměly být financovány z dotací vůbec. To, že jeden podnikatel dotaci dostane a druhý, podnikající ve stejném oboru a třeba i stejné lokalitě, již ne, vytváří nerovnováhu v podnikatelském prostředí i prostor pro absenci realistického podnikatelského zvažování, zda se investice do daného projektu vyplatí či nikoliv. Za současného stavu by však podnikatelé byli sami proti sobě, pokud by se dotace na své více či méně ziskové projekty nepokoušeli získat – lidově řečeno, hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere.
Je obvyklé, aby firma, která poskytuje úvěr jiné firmě, nereagovala na stále se každoročně prohlubující ztrátu? Nesvědčí to o faktické propojenosti těchto subjektů?
To samo o sobě nemusí znamenat propojenost. V případě, že společnost nemá jiný než jediný, rozjíždějící se projekt, je ztráta v prvních letech činnosti celkem obvyklá a je tolerována i úvěrujícími bankami. To, že je společnost ve ztrátě, ještě nemusí znamenat, že nemá na splácení úvěru. Do výsledku hospodaření totiž vstupují odpisy investice a úroky, ale její cash flow může společnosti umožňovat splácet splatné závazky. Záleží to také na tom, zda a jak je úvěr zajištěn, jak je nastaven splátkový kalendář apod. Pro dodržení podmínek dotace není rozhodující ani tak to, jestli je projekt zpočátku ve ztrátě, ale to, zda jsou plněny tzv. monitorovací indikátory, např. v hotelnictví to nejsou tržby za ubytování, ale celková obsazenost ve sledovaném období. Pak může být někdy podnikatel nucen nastavit nižší ceny, aby splnění sledovaných ukazatelů zajistil. Při vyšších cenách by přitom mohl vydělat více, ale neobsadil by předepsaný počet pokojů a tudíž by nesplnil dotační podmínky. Některé podmínky se tak mohou jevit téměř jako absurdní, ale dotační programy jsou nastaveny tak, aby projekt přinesl očekávaný pozitivní dopad na sledované oblasti, např. na cestovní ruch, příjem podnikatele nemusí být relevantní.
Může svědčit vytvoření takové ztráty o úmyslu, proč nakonec byl Agrofert „nucen“ celý projekt převzít?
Nechci se vyjadřovat ke konkrétnímu případu, ale předpokládám, že žádný rozumný podnikatel si nebude dobrovolně vytvářet ztrátu a každý se bude spíše snažit podnikat se ziskem. Pro umoření daňové ztráty z minulých období v případě fúze jsou navíc stanovena poměrně přísná pravidla, právě proto, aby se zamezilo tomu, že ztráta jedné společnosti umožní nedanění u druhé společnosti. Ze samotné ekonomické nebo daňové ztráty bych proto na žádný nekalý úmysl neusuzovala, ale opakuji, neznám konkrétní okolnosti.
Co vlastně musí splňovat firma, která získá dotaci na nějaký projekt, a zároveň je kofinancována jiným subjektem? Kde jsou hranice mezi tím, co bylo realizováno v rámci projektu, a tím, co bylo realizováno z jiných (neveřejných) prostředků?
Jak jsem již uvedla, dotační podmínky podnikatelských projektů standardně vyžadují, aby si příjemce dotace zajistil financování určitého procenta investičních nákladů jiným způsobem, z vlastních zdrojů, prostřednictvím bankovního nebo nebankovního úvěru apod. Přitom není předepsána maximální hodnota investice, do toho nikdo podnikateli nemluví. Zjednodušeně řečeno, pokud je plánovaná investice ve výši 1 mil. Kč a podnikatel obdrží dotaci ve výši 60 %, pak musí pro čerpání dotace prokázat, že investiční náklady dosáhly nebo přesáhly 1 mil. Kč a sám (z jiných než dotačních zdrojů) financoval vše, co přesáhlo částku 600 tisíc Kč. Pokud bude investice 10 mil. Kč, tak jako tak může podnikatel čerpat dotaci jen ve výši 600 tis. Kč a ostatní musí financovat jiným způsobem.
Co všechno může zjistit kontrola využití dotačních prostředků? Může zjistit i skutečnou vlastnickou strukturu žadatele o dotaci?
Předmět kontroly se řídí obsahem rozhodnutí nebo smlouvy o poskytnutí dotace, resp. veřejné finanční podpory. Zaměřuje se tedy na prověření, zda byla dotace použita na účel, na který byla poskytnuta a zda byly splněny i ostatní podmínky stanovené v rozhodnutí. Jestli mezi tyto podmínky patří i vlastnická struktura příjemce dotace, pak může být předmětem kontroly.
Dušan Šrámek
