Plénum Ústavního soudu se odmítlo zabývat návrhem na zrušení části zákona, která soudcům přestupkovou imunitu garantuje. Návrh podal kárný senát, který řešil rychlou jízdu ústavního soudce Radovana Suchánka. Plénum návrh odmítlo z toho důvodu, že kárný senát nemá na podání takového návrhu aktivní legitimaci.
Když ústavní soudce Radovan Suchánek loni v červenci v Břeclavi za volantem osobního auta výrazně překročil povolenou rychlost, bylo jasné, že podle zákona ho nelze stíhat. Ústavní soudci totiž za své přestupky nenesou odpovědnost.
Pětičlenný kárný senát ve složení Ludvík David, Jaroslav Fenyk, Vladimír Sládeček, Kateřina Šimáčková a předseda Vojtěch Šimíček poté ve svém návrhu napadli část zákona která říká, že ústavního soudce nelze stíhat pro přestupek. Další napadená část zákona určuje, že kárným proviněním je také jednání vykazující znaky přestupku. Plénum dnes jejich návrhy odmítlo, upozornila ČT.
Možnost volby
V kárném řízení s ústavními soudci lze v současnosti uložit jen výtku, žádný jiný trest a tak to i zůstane. Podle názoru předsedy ÚS Ústavě navzdory. „Navrhovatel konstatoval, že soudci Ústavního soudu nemají možnost volby orgánu příslušného k projednání a rozhodnutí o přestupku, jak je tomu např. u poslanců a senátorů podle ustanovení § 9 odst. 3 zákona o přestupcích, nýbrž jsou povinni se podrobit pouze a jedině kárné pravomoci Ústavního soudu. Tento stav považuje navrhovatel za protiústavní, neboť porušuje princip rovnosti. Soudci Ústavního soudu nejsou ničím jiným, než občany v taláru, a není proto důvod jakkoliv je zvýhodňovat i tam, kde toto „zvýhodnění“ přímo nesouvisí s jejich činností,“ uvedl kárný senát.
K případné obavě ze šikanování soudce Ústavního soudu orgány veřejné správy navrhovatel poukázal na systém opravných prostředků, jež jsou k dispozici ve správním řízení, ve správním soudnictví, případně v řízení o ústavní stížnosti. Obavy ze zneužití situace orgány veřejné správy vůči soudcům Ústavního soudu, které by mohlo vzbuzovat odstranění přestupkové exempce, považuje navrhovatel „za zcela liché“.
Zaplatit pokutu by se vyplatilo
Podle návrhu kárného senátu by i pro samotné soudce bylo výhodnější zaplatit pokutu, než být pranýřován médii či se podrobovat procesu kárného řízení. To ostatně plénum nepopřelo. „Jak naznačuje navrhovatel ve svém návrhu – a jak připouští i plénum Ústavního soudu – může být institut přestupkové imunity vnímán částí veřejnosti kontroverzně – lze nalézt řadu argumentů pro i proti. Nalézt optimální rovnovážný stav pro tyto kolidující hodnoty je úkolem pro zákonodárce, nikoliv pro Ústavní soud. Ve své roli „negativního zákonodárce“ musí být Ústavní soud velmi zdrženlivý,“ uvedl za plénum předseda ÚS Pavel Rychetský.
Navrhovatel dále poukázal na princip právního státu zakotvený v článku 1 Ústavy, zahrnující povinnost státu rovně zacházet se všemi osobami ve své jurisdikci bez privilegií a nerovného zacházení, a uvedl, že vývojem České republiky právní úprava zakotvující v podstatě přestupkovou imunitu soudců Ústavního soudu postupem času ztratila legitimní účel a přestala být proporcionální. V době přípravy zákona o Ústavním soudu totiž vůbec neexistovalo plnohodnotné správní soudnictví, odpovídající standardům daným Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu viz nález sp. zn. Pl. ÚS 16/99, dostupný, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, v internetové databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz), a v období transformace režimu mohla být pociťována potřeba větší ochrany nově zřízeného orgánu ochrany práva. Od 90. let minulého století však došlo ke změně kontextu právní úpravy, a tím i původně funkční opatření zcela ztratilo své historické odůvodnění a legitimní účel.
Plénum Ústavního soudu na úvod určilo, že kárný senát není oprávněný návrh na zrušení části zákona podat. Navrhovatel byl přitom toho názoru, že jeho aktivní legitimace k podání návrhu plyne z článku 95 odst. 2 Ústavy, podle něhož „[d]ojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu“. Navrhovatel zastává názor, že kárný senát je soudem (v závěrečné části návrhu se dokonce výslovně označuje za „kárný soud“), a proto článek 95 odst. 2 Ústavy je dle jeho názoru přímo aplikovatelný i v řízení o kárném provinění soudce Ústavního soudu.
Kachna kváká a Ústavní soud je soud
Několik soudců ale s tímto výkladem nesouhlasilo. „Známé pořekadlo praví, že když něco vypadá jako kachna, lítá jako kachna chodí jako kachna a kváká jako kachna, tak je to s největší pravděpodobností kachna. Pokud je proto kárný senát tvořen výhradně soudci, rozhoduje jako soud a činí tak i formálně pod „hlavičkou“ soudu, pak to prostě soud být musí, a to se všemi důsledky včetně aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení ustanovení zákona, které má při řešení rozhodované věci použít,“ píší v disentním stanovisku soudci Vojtěch Šimíček, Ludvík David, Kateřina Šimáčková a Jiří Zemánek.
Závěr pléna považují zástupci disentního stanoviska za neudržitelný. „Závěr většiny pléna, učiněný v tomto usnesení, vede ve svých důsledcích bohužel k tomu, že soudci Ústavního soudu jsou jedinou profesní skupinou, o jejichž kárných proviněních nerozhoduje soud [kárný senát je totiž označen za „orgán veřejné moci“ (bod 22), resp. specifický kárný orgán, avšak bez jakéhokoliv bližšího vysvětlení, neboť definici, že kárný senát je specifickým kárným orgánem, považujeme za tautologii] a tato rozhodnutí ani nejsou následně soudně přezkoumatelná.“
V minulosti čelili kárnému řízení kvůli dopravním přestupkům také další ústavní soudci. U Michaely Židlické a Josefa Fialy řízení skončilo výtkou. U Jiřího Nykodýma kárný senát dvakrát řízení zastavil, protože se v prvním ani druhém případě přestupek neprokázal.
Soudci obecných soudů přestupkovou imunitu nemají. Jejich jinými kárnými proviněními se zabývají senáty Nejvyššího správního soudu. Mohou soudce teoreticky odvolat z funkce nebo jim uložit citelné srážky z platu.
Eva Paseková
