Stěžovatel se domáhal u soudu přiznání náhrady nemajetkové újmy způsobené mu jako tlumočníkovi nepřiměřenou délkou řízení. K odvolání Ministerstva spravedlnosti Městský soud v Praze žalobu zamítl s tím, že adekvátním odškodněním je již samotné konstatování porušení práva. Napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil Ústavní soud.
Na základě žaloby stěžovatele uložil Obvodní soud pro Prahu 2 České republice, tedy Ministerstvu spravedlnosti povinnost zaplatit náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení. Jednalo se o řízení, v němž byl stěžovatel ustanoven tlumočníkem k provedení překladu listin.
Stěžovatel provedl překlad již v květnu 2012, usnesení o ustanovení tlumočníka nabylo právní moci zhruba za rok a půl a tlumočné mu bylo vyplaceno až v březnu 2016. Dle obvodního soudu došlo k nesprávném úřednímu postupu a k porušení práva na vydání rozhodnutí v zákonné lhůtě.
To samo o sobě zakládá vyvratitelnou domněnku vzniku nemajetkové újmy. Obvodní soud pro Prahu 2 částečně vyhověl žalobě tlumočníka. K odvolání Ministerstva spravedlnosti však Městský soud v Praze jeho rozhodnutí ve vyhovujícím výroku změnil, a to tak, že žalobu zamítl.
Městský soud v Praze sice dospěl k závěru, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, zároveň ale uvedl, že „s ohledem na skutečnost, že se jedná o nárok tlumočníka, který je zúčastněnou osobou v řízení, když o jeho nároku na tlumočné mohlo být rozhodnuto až po právní moci usnesení o ustanovení tlumočníka v řízení, pak za zcela adekvátní odškodnění považuje odvolací soud konstatování porušení práva ze strany žalované.“
Současně Městský soud v Praze vyslovil, že „byť se nejednalo o složitou věc, ve vztahu k chování stěžovatele, lze připustit, že měl možnost domáhat se svého práva v průběhu řízení odpovídajícími prostředky, tzn. žádostmi o vyplacení tlumočného.“ Dále vzhledem k tomu, že význam tohoto sporu nemohl být dle soudu pro tlumočníka zásadní, Městský soud v Praze žalobu zamítl. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel ústavní stížnost.
Ústavní soud ČR dospěl k závěru, že Městský soud v Praze v tomto případě nevycházel ze smyslu a účelu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Naopak jako správnou a přiléhavou označil argumentaci stěžovatele a upozornil na rozpor v napadeném rozhodnutí.
Městský soud v Praze na jednu stranu uvádí, že rozhodnutí o tlumočném má povahu rozhodnutí ve věci samé. Současně ale konstatuje, že tlumočník je osobou zúčastněnou na řízení, a tedy řízení má pro něj pouze malý význam. S ohledem na to pak Městský soud v Praze jako adekvátní zadostiučinění shledal konstatování porušení práva. Dle Ústavního soudu ČR Městský soud v Praze nezohlednil, že v daném případě šlo o rozhodování o subjektivním právu stěžovatele (určení výše tlumočného).
Ústavní soud ČR odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010, z něhož vyplývá, že „zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva má toliko podpůrnou funkci a lze jej použít zejména v případech, kdy se poškozený na průtazích v řízení podílel, což se ale v právě posuzovaném případě nestalo.“ Dále se v odůvodnění uvádí, že „důvodem pro nepřiznání zadostiučinění nemajetkové újmy v penězích (jako formy primární), pak nemůže být bez dalšího ani skutečnost, že stěžovatel u soudu nepodával žádosti o vyplacení odměny“, když ani uplatnění návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle zákona o soudech a soudcích není podmínkou pro přiznání peněžitého zadostiučinění.
Dle Ústavního soudu ČR žádný z důvodů předkládaných Městských soudem v Praze pro nepřiznání zadostiučinění v peněžité formě nemůže obstát. Napadený rozsudek Městského soudu v Praze tak Ústavní soud ČR rozhodnutím ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1263/17 zrušil, neboť jím bylo porušeno právo na soudní ochranu a náhradu škody dle čl. 36 Listiny.
V minulosti se soudy rovněž opakovaně zabývaly poskytnutím přiměřeného zadostiučinění za nemateriální újmu v případech, kdy poškozeným je právnická osoba (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014). Podle již zmíněného stanoviska Nejvyššího soudu ČR nemusí být výše přiměřeného zadostiučinění u právnických osob vždy nižší, než je tomu u osob fyzických.
Jana Rosůlková
