Omezení šikanózních insolvenčních návrhů nebo snížení administrativy na soudech. To měla mimo jiné přinést novela insolvenčního zákona platná od 1. července tohoto roku. Podle respektovaného odborníka na insolvenční řízení, předseda senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Zdeňka Krčmáře, je ale novela v některých částech „zmetkovitá“ a přináší mnoho nejasností a to zejména kvůli absenci přechodných ustanovení.
Mají podle vás soudy jasno, jak postupovat od 1. července v insolvenčních řízeních? Podle našich informací většina krajských soudů přijala určitý výklad, ale nejasnosti přetrvávají?
Obávám se, že u insolvenčních řízení zahájených před 1. červencem 2017 soudy nebudou „mít jasno“ ještě poměrně dlouhou dobu. Je mi známo, že se soudy pokusily shodnout na určitých východiscích k tomu, jak aplikovat „novou úpravu“ na „stará řízení“, jednoznačný návod však při absenci přechodných ustanovení novely dát nelze.
Městský soud v Praze postupuje podle zápisu z pracovní porady místopředsedů a soudců insolvenčních úseků krajských soudů konané dne 19. 04. 2017 na Okresním soudu v Litoměřicích. Podle tohoto pokud bude rozhodnutí o úpadku spojené s povolením oddlužení vydáno do 30. 6. 2017, postupuje se kompletně podle staré úpravy. Včetně nařízení přezkumného jednání a svolání schůze věřitelů. Je to podle Vás správný postup?
Upřímně řečeno, nejsem si jist. Není mi známo, o čem se jednalo v dubnu v Litoměřicích. Poslední „porada“ insolvenčních soudů nižšího stupně na dané téma proběhla v Kroměříži koncem června 2017 a byl jsem informován, že se přítomní soudci v zásadě shodli na tom, že u rozhodnutí o úpadku spojeného s povolením oddlužení vydaného do 30. června 2017 by se mělo postupovat „kompletně“ podle staré úpravy co do průběhu (všech) přezkumných jednání a schůzí věřitelů uskutečněných po 1. červenci 2017 (tedy i včetně „staré“ úpravy hlasovacích práv). Nevím, jestli princip nepravé zpětné účinnosti zákona vyjádřený v článku I. bodu 1. části první zákona č. 64/2017 Sb. lze vykládat tímto způsobem i pro ta přezkumná jednání a další schůze věřitelů, jež nebudou mít původ (co do nařízení) v rozhodnutí o úpadku vydaném před 1. červencem 2017. Budiž dodáno, že v rámci připomínkového řízení Nejvyšší soud předkladatele (Ministerstvo spravedlnosti) před přechodným ustanovením v této podobě varoval, výslovně uváděje, že za použití tohoto pravidla nebude možné např. určit, jakou úpravou se bude řídit přezkum pohledávek při oddlužení v insolvenčním řízení zahájeném před účinností novely, ani to, k jakým řízením se bude pojit povinnost činit podání na předepsaných formulářích apod.
Jak moc ztíží situaci to, že nastala povinnost posuzování bezdůvodných insolvenčních návrhů – a to v krátké lhůtě – do konce následujícího pracovního dne (§ 100a insolvenčního zákona)?
S těmi lhůtami se to má trochu jinak. U věřitelského insolvenčního návrhu se po insolvenčním soudu chce, aby do konce nejblíže následujícího pracovního dne od jeho podání vyhodnotil, zda jde o „podezřelý“ (nedůvodně podaný) insolvenční návrh. Výsledek tohoto hodnocení se promítne v tom, že v oné lhůtě buď učiní do spisu záznam, že není důvod insolvenční návrh (ani jiné dokumenty) nezveřejňovat (a pak se postupuje jako dosud) nebo učiní do spisu usnesení, že se tyto dokumenty nezveřejní. Pak má insolvenční soud v zásadě 7 dnů na odmítnutí insolvenčního návrhu pro zjevnou bezdůvodnost nebo na zveřejnění oněch dokumentů (jestli důvod k odmítnutí neshledá); srov. § 101 odst. 3 a § 128a odst. 1 insolvenčního zákona). Upřímně řečeno, v situaci, kdy u insolvenčních soudů prvního stupně nefungují „specializace“ na věřitelské insolvenční návrhy (jež vesměs cílí na „podnikatelské“ úpadky) a kdy jsou insolvenční soudci zahlcováni především dlužnickými insolvenčními návrhy, lze očekávat spíše paušální přístup k věřitelským insolvenčním návrhům (automatické záznamy podle § 100a odst. 3 nebo automatická rozhodnutí o nezveřejnění podle § 100a odst. 1 insolvenčního zákona), aniž by se (pro krátkou lhůtu) prosadil individuální přístup očekávaný zákonodárcem. Domnívám se nicméně, že podstatně významnějším omezením přístupu k insolvenčnímu soudu bude u věřitelských insolvenčních návrhů „povinná“ záloha na náklady insolvenčního řízení podle § 108 odst. 1 insolvenčního zákona, jejíž neuhrazení při podání insolvenčního návrhu je automatickým důvodem pro odmítnutí insolvenčního návrhu pro zjevnou bezdůvodnost (s hrozbou pokuty až do výše 500 000 Kč); srov. § 128a odst. 1 písm. a/, odst. 3 insolvenčního zákona).
Není problematické, že soud před rozhodnutím o místní příslušnosti rozhoduje např. o odmítnutí insolvenčního návrhu (§ 7b insolvenčního zákona)?
Z důvodové zprávy k tomuto ustanovení se podává, že úprava, která místně nepříslušnému insolvenčnímu soudu nově dovoluje (v § 7b odst. 5 insolvenčního zákona) přijmout „opatření, která nesnesou odkladu“, má předejít tomu, aby dlužníci zdržovali postup insolvenčního řízení tím, že podají (účelově) insolvenční návrh k místně nepříslušnému soudu. „Opatřeními, která nesnesou odkladu“ tu mají (mohou) být rozhodnutí: 1/ o jmenování prozatímního věřitelského výboru, 2/ o jmenování předběžného správce, 3/ o tom, že se insolvenční návrh ani jiné dokumenty v insolvenčním rejstříku nezveřejňují, 4/ o odmítnutí insolvenčního návrhu nebo 5/ o odmítnutí insolvenčního návrhu pro zjevnou bezdůvodnost.
Nevím, jak silnou pojistkou bude tato úprava proti „šikanózním“ postupům dlužníků, jsem nicméně přesvědčen, že prolomení ústavního principu zákonného soudce (jenž se projevuje i úpravou místní příslušnosti soudu) otevírá výrazný prostor šikanózním postupům věřitelů. Věřitel, který podává insolvenční návrh vůči dlužníku, si prostřednictvím úpravy obsažené v § 7b odst. 5 insolvenčního zákona bude moci vybrat insolvenční soud (třeba i co nejvíce vzdálený dlužníku), který bude (jako místně nepříslušný) rozhodovat o tak zásadních věcech (ovlivňujících další chod insolvenčního řízení) jako je jmenování prozatímního věřitelského výboru nebo jmenování předběžného insolvenčního správce. To, že místně nepříslušný insolvenční soud bude moci odmítnout insolvenční návrh, mi dělá tu nejmenší starost. Budiž dodáno, že v připomínkovém řízení Nejvyšší soud poukázal na to, že zvolená formulace v § 7b odst. 5 insolvenčního zákona („insolvenční soud … učiní“) může vyvolat opačný extrém, totiž že správnost rozhodnutí, jímž insolvenční soud vysloví svou místní nepříslušnost, bude v případném řízení o opravném prostředku zpochybňována argumentem, že insolvenční soud byl povinen vydat rozhodnutí vypočtená v § 7b odst. 5 návrhu a tím, že rovnou rozhodl o své místní nepříslušnosti, vlastně porušil zákon.
Ve svých přednáškách, například na letošním ročníku Karlovarských právnických dnů, jste přednesl poměrně rozsáhlou kritiku novely insolvenčního zákona č. 64/2017 Sb. V čem spočívají důvody pro vaše tvrzení, že je novela zneužitelná pro šikanózní návrhy, že neřeší problém identifikace skutečného majitele pohledávky či že zavádí zmatek v místní příslušnosti? V čem spočívá vaše přesvědčení, že se jedná o novelu „totálně zpackanou svým zpracováním“ a „totálně zvoranou, neboť dobrá myšlenka byla špatně vyřešena“, jak jste pronesl na již zmíněných letošních Karlovarských právnických dnech?
V rámci přednášky na letošních Karlovarských právnických dnech jsem užil ony expresivní výrazy především ve spojení s tím, že je mi líto, jak to s novelou dopadlo po legislativní stránce. Za osudovou chybu považuji především absenci přechodných ustanovení, jež by soudům dala jasný návod, kdy použít starou a kdy novou úpravu. Lze namítnout, že obsáhlá novela insolvenčního zákona účinná od 1. ledna 2014 obsahovala rovněž „jednoduché pravidlo o nepravé zpětné účinnosti zákona“. Rozdíl je ovšem v tom, že ona novela nezaváděla změny pro počátek (nebo konec) jednotlivých fází insolvenčního řízení (a především neměnila pravidla přezkumu).
Až v Poslanecké Sněmovně došlo k zásahu do definice úpadku zavedením domněnky „platební schopnosti“ dlužníka v souvislosti s úpravou „mezery krytí“ vycházející z „výkazu stavu likvidity“ (§ 3 odst. 3 insolvenčního zákona). V § 3 insolvenčního zákona tedy od 1. července 2017 máme 4 domněnky platební „neschopnosti“ dlužníka (v odstavci 2) a 1 domněnku platební „schopnosti“ dlužníka (v odstavci 3), aniž by zákonodárce současně vyjádřil jakýkoli vzájemný vztah těchto úprav. Nezávidím insolvenčnímu soudu jeho roli, až zjistí, že má rozhodnout o úpadku dlužníka, pro kterého současně platí obojí (domněnky platební neschopnosti i domněnka platební schopnosti). To platí tím více, že některé z domněnek platební neschopnosti nejsou vůbec závislé na schopnosti dlužníka platit (alespoň v určité míře) své splatné závazky (srov. § 3 odst. 2 písm. a/, c/ a d/ insolvenčního zákona).
Kouzlem nechtěného pak působí další 2 ustanovení zabývající se v souvislosti s domněnkou platební schopnosti dlužníka „výkazem stavu likvidity“ a „výhledem vývoje likvidity“. Ustanovení § 131 odst. 2 insolvenčního zákona dovoluje k těmto dokumentům přihlédnout, jen předloží-li je dlužník (na obranu proti věřitelskému insolvenčnímu návrhu) „nejpozději do 14 dní od zveřejnění vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku“. Toto ustanovení patří v novele k těm, jež pracovně nazývám „ústavně podezřelými“ neboť dovoluje činit závěr, že dlužník zmešká lhůtu ještě předtím, než mu bude do vlastních rukou doručen věřitelský insolvenční návrh. Tamtéž upravená možnost prodloužení lhůty insolvenčním soudem je vázána na „žádost dlužníka“ a „na důvody zvláštního zřetele hodné“. Obtížná je též odpověď na otázku, k čemu bude insolvenčnímu soudu v řízení zahájeném věřitelským insolvenčním návrhem „výkaz stavu likvidity“ nebo „výhled vývoje likvidity“, jehož předložení uloží dlužníku podle § 128 odst. 3 insolvenčního zákona poté, co dlužník zmešká lhůtu dle § 131 odst. 2 insolvenčního zákona (po jejímž uplynutí již k těmto výkazům nelze přihlédnout).
K otázce možné šikany dlužníka věřiteli poukazuji na to, co jsem uvedl výše k § 7b odst. 5 insolvenčního zákona.
Protišikanózně měla působit i úprava doložení „skutečného majitele“ pro věřitele, kteří mají skutečného majitele ve smyslu zákona proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a kteří uplatňují pohledávku nabytou krátce před zahájením insolvenčního řízení postoupením (§ 177 odst. 2 až 7 insolvenčního zákona). V důvodové zprávě se uvádí, že tam uvedené pravidlo předchází tomu, aby v insolvenčním řízení docházelo k prosazování partikulárních zájmů skupiny věřitelů, a to tím, že insolvenčnímu soudu vkládá do rukou nástroj (v podobě dokladů doložených k přihlášeným pohledávkám) ke zjištění vazeb mezi jednotlivými věřiteli. Domnívám se, že v situaci, kdy se celá konstrukce odvíjí od „skutečného majitele věřitele“, a nedopadá tudíž na věřitele – fyzickou osobu (srov. § 177 odst. 5 insolvenčního zákona), požadovaného cíle nebude dosaženo. Rozkrýt partikulární zájmy skupiny věřitelů by stálo za to přes definici „skutečného majitele přihlášené pohledávky“ (jež by mohla eliminovat i nastrčené fyzické osoby).
Soudní praxe je ustálena v tom, že tam, kde se postupitel pohledávky dohodne s postupníkem (nabyvatelem pohledávky), že bude pohledávku dále vymáhat svým jménem pro postupníka, je přihlášeným věřitelem (přihlašovatelem pohledávky) postupitel. Bude-li v tomto případě postupitelem fyzická osoba a postupníkem právnická osoba, eliminuje skutečný majitel pohledávky (postupník) povinnost doložit „svého majitele“, protože jako věřitel pohledávky (kterou už nevlastní) bude v insolvenčním řízení vystupovat fyzická osoba.
V důvodové zprávě se dále uvádí, že „omezení se záměrně nevztahuje na případného dalšího postupníka dotčené pohledávky, který již povinnost splní (dle § 19 odst. 2)“. Tato poněkud „pýthická“ formulace neodráží skutečný stav věci. Ustanovení § 19 odst. 2 insolvenčního zákona otevírá dokořán dveře možnosti celou úpravu obejít. Z textu § 177 odst. 2 až 7 insolvenčního zákona totiž plyne, že jediným následkem porušení povinnosti uvést svého „skutečného majitele“ je pro věřitele nemožnost vykonávat hlasovací práva spojená s přihlášenou pohledávkou (dokud onu povinnost nesplní). Nejde o vadu přihlášky nebo jejích příloh, jež by bránila zjištění přihlášené pohledávky. Tento následek zřetelně plyne z § 177 odst. 6 insolvenčního zákona.
V ustanovení § 19 odst. 2 insolvenčního zákona, jež upravuje účinky rozhodnutí insolvenčního soudu o změně v osobě věřitele po zahájení insolvenčního řízení, se ale uvádí, že „ustanovení § 177 odst. 2 až 5 a 7 se použije obdobně“. Jinak řečeno, vypouští se odkaz na § 177 odst. 6 insolvenčního zákona, ačkoli předpoklad ohlášený důvodovou zprávou (že dosavadní přihlášený věřitel povinnost uvést svého přihlášeného věřitele již splnil) v textu zákona vyjádřen není. Ostatně, dosavadní přihlášený věřitel tuto povinnost ani nemusel mít (šlo-li o fyzickou osobu). Text zákona tedy vybízí k závěru (zjevně odporujícímu zamýšlenému cíli), že ten, kdo nabude pohledávku postoupením až v průběhu insolvenčního řízení, nebude při porušení povinnosti doložit svého „skutečného majitele“ sankcionován ztrátou hlasovacích práv s pohledávkou spojených. Soudní praxe se možná nakonec dopracuje k něčemu rozumnému, ale dobré vysvědčení legislativě to nedává.
Typickým příkladem „zmetkovité“ úpravy (kterou Nejvyšší soud v legislativním procesu též kritizoval) je pak § 80a insolvenčního zákona. Podle prvních informací které mám z praxe po 1. červenci 2017 toto ustanovení brzdí automatizovaný postup zveřejňování podání v insolvenčním rejstříku neboť u každého podání učiněného jinak než prostřednictvím datové schrány je insolvenční soud nucen ověřit 1/ zda podání není vadné, jelikož je podala osoba, která má komunikovat povinně datovou schránkou nebo 2/ zda nejde o případ, kdy podle tvrzení podatele i tak mohlo být podání učiněno jinak (než prostřednictvím datové schránky). Ve druhém případě by ovšem soud měl takové tvrzení nejdříve ověřit. Již tato úprava (§ 80a odst. 1 insolvenčního zákona) vede ke zpomalení chodu insolvenčního řízení.
Skutečným (a vzhledem k pojetí přechodného ustanovení okamžitě účinným) průšvihem je ale ustanovení § 80a odst. 2 insolvenčního zákona. To určuje, že není-li podání učiněno „na stanoveném formuláři“, ve „stanoveném formátu“ nebo „stanoveným způsobem“, postupuje insolvenční soud podle § 43 občanského soudního řádu (tedy vyzývá k odstranění vad podání), nestanoví-li tento zákon jinak.
První problém tkví v tom, že „formát“ podání v elektronické formě upravuje příslušná instrukce Ministerstva spravedlnosti tak, že podatelny soudů podání v elektronické formě, která nejsou činěna v předepsaném „formátu“ vůbec nepřijímají. Tak např. podle upozornění, k němuž se lze „proklikat“ na webových stránkách Nejvyššího soudu: „Dokumenty zaslané NS v jiném než povoleném formátu v souladu s § 4 odst. 1 až 3 vyhlášky č. 259/2012 Sb., o podrobnostech výkonu spisové služby, se považují za nedodané. NS dokument dále nezpracovává a nepřihlíží k němu. Pokud z přijaté elektronické zprávy lze zjistit elektronickou adresu podatele, je o tomto podatel vyrozuměn.“
Je dozajista obtížné vyzývat podatele k odstranění vad „formátu podání“, které se k soudci vůbec nedostane.
Zákonodárce rovněž přehlédl, že obecnou úpravou „odstraňování vad podání“ obsaženou v § 80a odst. 2 insolvenčního zákona vyloučil možnost přiměřené aplikace ustanovení § 42 odst. 2 o. s. ř. pro insolvenční řízení. Uvedu příklad:
Opravný prostředek jako „odvolání“, „žaloba pro zmatečnost“ nebo „dovolání“ je tradičně chápán jako „písemné podání obsahující návrh ve věci samé“. Do 30. června 2017 platilo i pro insolvenční řízení (podle § 42 odst. 2 o. s. ř.), že učinil-li někdo takové podání telefaxem nebo v elektronické podobě (nepodepsaným e-mailem), aniž je do 3 dnů doplnil předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění, k podání se po uplynutí oné lhůty nepřihlíželo (jako by nebylo). Od 1. července 2017 platí, že insolvenční soud bude povinen odstraňovat vady takového podání podle § 43 o. s. ř.
Podle důvodové zprávy: „Cílem navrhované úpravy zejména je, aby podání byla činěna ve formátech, které jsou strojově zpracovatelné, a je tak snazší na základě údajů obsažených v těchto podáních nejen vést statistiky, ale rovněž odhalit případné nesrovnalosti a zároveň tak vytvořit podmínky pro snížení administrativní zátěže pro insolvenční soudy“.
Já se obávám, že ke „snížení administrativní zátěže pro insolvenční soudy“ touto cestou nedošlo.
Těch technických nedostatků novela bohužel obsahuje více a nemohu je zde popisovat všechny, neboť se obávám, že již nyní překračuji rozsahem rámec odpovědí na Vámi položené otázky.). Uvedu krátce ještě jeden příklad:
Ustanovení § 136 odst. 3 insolvenčního zákona nově určuje, že je-li s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o povolení oddlužení (…) „rozhodnutí nemusí obsahovat odůvodnění, jestliže žádný z věřitelů neuplatnil stanovisko podle § 389 odst. 2 písm. a/ a nebyly zde pochybnosti podle § 397 odst. 1“.
Jde o další „minelu“, jelikož s rozhodnutím o úpadku lze spojit rozhodnutí o povolení oddlužení i tehdy, bylo-li rozhodnutí o úpadku vydáno na základě věřitelského insolvenční návrhu, jemuž se dlužník „zuby nehty bránil“, ale současně (což se v praxi děje) pro případ, že se neubrání, včas podal návrh na povolení oddlužení. To, že nebudou námitky proti povolení oddlužení, pak jistě neospravedlňuje absenci odůvodnění ve vztahu k rozhodnutí o úpadku. Pro „rozhodnutí o povolení oddlužení“ přitom pravidlo o absenci odůvodnění nebylo zapotřebí, neboť proti takovému rozhodnutí není odvolání přípustné (§ 397 odst. 1 insolvenčního zákona), což předurčuje jeho odůvodnění v minimálním rozsahu i tam, kde věřitel námitky proti oddlužení uplatnil (srov. i § 169 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s § 157 odst. 4 o. s. ř.).
Na Karlovarských právnických dnech také zaznělo, že tato zmíněná novela povede ke zvýšení počtu podnětů k trestnímu stíhání v insolvenčním řízení. Proč?
Nešlo o podněty k trestnímu stíhání „v insolvenčním řízení“, nýbrž o to, že každá úprava, která „administrativně“ omezuje možnost věřitele zahájit s dlužníkem insolvenční řízení poté, co takový věřitel vyčerpal zákonné prostředky individuálního vymáhání nároku (vedl bezvýsledně exekuci) nebo mu v tom brání, ač je zjevné že další individuální vymáhání nároku bude bezúspěšným mrháním prostředky (např. vzhledem k množství exekucí, které mají přednost), zvyšuje frustraci věřitelů a vede ke snahám „dotlačit“ dlužníka k plnění za každou cenu kriminalizací jeho jednání.
Takovou administrativní překážku nyní tvoří pro věřitelské insolvenční návrhy institut zálohy na náklady insolvenčního řízení podle § 108 odst. 1 insolvenčního zákona (u insolvenčního návrhu proti podnikateli – právnické osobě musí věřitel dopředu zaplatit 50.000 Kč a u insolvenčního návrhu proti ostatním osobám pak 10.000 Kč). Přitom i tato úprava patří k „ústavně podezřelým“, jestliže zavádí nestejné nakládání s dlužníky – podnikateli. Nechápu totiž, proč podání insolvenčního návrhu proti podnikateli – fyzické osobě (10.000 Kč) má být pro věřitele co do zálohy „levnější“ než podání insolvenčního návrhu proti podnikateli – právnické osobě (50.000 Kč).
Eva Paseková
